28 Cdo 827/2005-250
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr.Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobkyně N. K., zastoupené advokátem, proti
žalovanému S. m. K., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka,
zastoupeného advokátem, o určení právních vztahů a skutečností, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 92/97, o dovolání žalovaného a
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co
329/2004-224, takto :
I. Dovolání žalovaného a žalobkyně do výroku I., II. rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, se
zamítá.
II. Dovolání žalobkyně výroku III., IV. rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou dne 23.5.1997 u Okresního soudu v Kladně domáhala se žalobkyně
určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešla na základě zákona č. 172/1991 Sb.
předmětná nemovitost, a že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.11.1997,
č.j. 10 C 92/97-20, zamítl žalobu v původním znění. K odvolání žalobkyně
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23.6.1999, č.j. 24 Co
56/98-64, v odstavci I. připustil změnu žalobního návrhu pod bodem II. na
určení, že vlastnicí stavební parcely č. 2571 s domem čp. 2313 v k.ú. a obci
K. je Česká republika – Nemocnice K. Současně v odstavci II. rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že ve smyslu dekretu prezidenta
republiky, zákona č. 128/1946 Sb. a zákona č. 79/1948 Sb. nedocházelo k
obnovení vlastnických práv původního vlastníka přímo ze zákona, nýbrž na
základě rozhodnutí soudu, případně jiné skutečnosti. Odvolací soud proto
považoval za rozhodné, kdy bylo vlastnické právo Obce města K. zapsáno do
pozemkové knihy na základě tzv. restituční dohody. V této souvislosti odvolací
soud připomněl znění § 1 odst. 2 dekretu prezidenta publiky č. 5/1945 Sb.,
podle něhož uplatnění nároků plynoucích z tohoto zákonného ustanovení bude
upraveno zvláštním dekretem. Tímto zvláštním předpisem se stal zákona č.
128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby
nesvobody a o nárocích z této neplatnosti i z jiných zásahů do majetku
vzcházejících. Podle § 4 citovaného zákona nárok spočívající mimo jiné ve
vrácení věci (práva) - § 6 odst. 1 – příslušel tomu, kdo neplatným převodem
pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově právním jednání byl
poškozen proti tomu, kdo věci (práva) neplatným převodem nabyl nebo kdo měl z
jiného neplatného majetkově- právního jednání prospěch, při stanovení řady
výjimek. Nárok se ve smyslu § 8 promlčoval ve třech letech od účinnosti zákona,
uplatňoval se u soudu (§ 10). Připouštěla se možnost uzavření soudní i
mimosoudní dohody, která ke své účinnosti vyžadovala souhlasu příslušného Fondu
národní obnovy (§ 11 odst. 1 ve znění zákona č. 79/1948 Sb.). K provedení
nároku bylo zapotřebí zápisu v knihovních vložkách (§ 12 zákona). Pokud zmíněná
ustanovení hovoří o neplatnosti, nešlo o neplatnost absolutní, když k obnovení
vlastnického práva původního vlastníka nedocházelo přímo ze zákona proto, že by
právní úkony podřaditelné podle § 1 odst. 1 dekretu byly absolutně neplatné,
nýbrž na základě rozhodnutí soudu, případně jiné skutečnosti poté, co byl nárok
uplatněn. Tato možnost byla časově omezena. Právní poměr založený právním
úkonem tak trval, dokud právní jednání, na jehož základě došlo k jeho založení,
nebyl prohlášen ze neplatný.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 23.5.2000, č.j. 10 C 92/97-92, žalobu
v původním znění opět v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud nato usnesením ze
dne 30.1.2001, č.j. 24 Co 484/2000 - 114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud připomněl znění § 54
odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, podle něhož státní příspěvkové organizace jsou právnickými
osobami a hospodaří s majetkem státu (§8 zákona). Přitom se řídí zvláštními
právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na
organizační složky příslušné hospodařit s majetkem státu podle § 9, nejde-li o
úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Podle § 9 odst. 1 zákona hospodaření s
určitým majetkem přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a
potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti
nebo stanoveného předmětu činnosti. Není-li dále stanoveno jinak, příslušná
organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby podle tohoto zákona.
S odkazem na tato ustanovení dovodil věcnou legitimaci žalobkyně k uplatnění
žaloby na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu (resp. že
nepřešly do vlastnictví žalovaného. Soudu prvního stupně pak uložil zkoumat
další z předpokladů § 80 písm. c), totiž existenci naléhavého právního zájmu.
Ve vztahu k návrhu na určení, že žalobkyni svědčí právo hospodaření k
předmětným nemovitostem uvedl odvolací soud, že toto rozšíření odpovídá
ustálené judikatuře (R 3/97), podle níž může organizace hospodařící s majetkem
státu se domáhat právě tohoto určení namísto určení, že vlastníkem tohoto
majetku je stát. Rovněž v tomto směru dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobkyni svědčí věcná legitimace domáhat se takovéhoto určení. Otázku
naléhavého právního zájmu na tomto určení je pak třeba posuzovat předem z
hlediska účelu, pro který se žalobkyně tohoto určení domáhá, a to z toho
hlediska, zda by tento účel nemohl být dosažen spíše podáním jiné žaloby. Ve
zbývajících výrocích zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro
nepřezkoumatelnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17.3.2004, č.j. 10 C 92/97-182, v
odstavci I. zamítl žalobu na určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešla na
základě zákona č. 172/1991 Sb. parcela č. 2571 s domem č.p. 2313 v katastrálním
území a obci K. Současně v odstavci II. určil, že vlastníkem výše uvedené
nemovitost je Středočeský kraj - Nemocnice K. V odstavci III. zamítl žalobu na
určení, že dohoda o vydání nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb., uzavřená
mezi účastníky dne 30.1.1996, jejímž předmětem byla předmětná parcela, je
neplatná. Zamítl žalobu na určení, že žalobkyni náleží právo správy k výše
uvedené nemovitosti (odst. IV výroku).
Vzal za prokázané, že žalobkyně je příspěvkovou organizací Středočeského kraje,
přičemž ze zákona má vlastní právní subjektivitu. Dále vzal za prokázané, že
dne 27.8.1948 byla mezi Okresním národním výborem v K. v zastoupení Autonomního
okresu K. a Obcí K. uzavřena tzv. restituční dohoda, na základě které byly
předmětné nemovitosti vráceny Obci města K., jež je převzala do svého
vlastnictví, přičemž tato dohoda byla schválena radou Okresního národního
výboru na schůzi konané dne 15.12.1948. Dále zjistil, že dne 27.7.1944 byly na
základě trhové smlouvy předmětné nemovitosti prodány obcí K., zastoupenou
protektorátním reprezentantem veřejné moci autonomnímu okresu K. Vzal též za
prokázané, že výše uvedená tzv. restituční dohoda byla zapsána do pozemkové
knihy dne 19.1.1950.
Vyslovil závěr, podle něhož ve smyslu zákona č. 946/1811 ř.z., Obecného
občanského zákoníku právní předchůdce žalovaného nebyl vlastníkem předmětných
nemovitostí a tyto nemovitosti nabyl do svého vlastnictví teprve dne 19.1.1950.
Předmětné nemovitosti nesplňovaly podmínky pro jejich přechod z vlastnictví
České republiky do vlastnictví žalovaného ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.
Dohoda o vydání nemovitosti ze dne 30.1.1996 byla uzavřena v rozporu se zákonem
č. 172/1991 Sb., proto je ve smyslu ustanovení § 39 o.z. absolutně neplatná.
Uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že do vlastnictví
žalovaného nepřešly na základě zákona č. 172/1991 Sb. předmětné nemovitosti a
na určení, že dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi účastníky dne
30.1.1996, je neplatná.
Vyslovil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem
nemovitostí je Středočeský kraj – Nemocnice K., jíž tyto nemovitosti byly
zřizovací listinou svěřeny do správy, nenáleží jí však právo správy k
předmětným nemovitostem.
K odvolání žalobkyně, žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.10.2004, č.j. 24 Co 329/2004-224, změnil
v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že
žalovaný od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. není vlastníkem nemovitosti, blíže
popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu a současně v odstavci II. ve výroku
II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že
vlastníkem předmětné nemovitost je Středočeský kraj – Nemocnice K.. Dále v
odstavci III. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že obsahem tzv. restituční
dohody je projev vůle Okresního národního výboru v K. zastupujícího autonomní
okres K. vrátit mimo jiné i předmětné nemovitosti obci města K. a projev obce
vůle města K. tyto nemovitosti převzít. Dále vzal za prokázané, že obě strany
trhovou smlouvu ze dne 27.7.1944 považovaly za neplatnou, uzavřenou v
neprospěch prodávajícího a to pod tlakem okupace a tato dohoda byla schválena
dne 6.12.1949 Fondem národní obnovy v Praze. Dále vzal za prokázané, že dne
19.1.1950 byl podle restituční dohody ze dne 27.8.1948 učiněn zápis zrušení
(extabulace) neplatného vkladu vlastnického práva pro autonomní okres K. mimo
jiné i k předmětným nemovitostem pro obec horního města K. Dovodil, že mezi
obcí města K. a autonomním okresem K. byla uzavřena mimosoudní dohoda o
vrácení mimo jiné i sporných nemovitostí obci města K., a to podle ustanovení §
11 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. Podle odvolacího soudu žalobkyně není
oprávněna vlastním jménem ani jménem Středočeského kraje domáhat se určení
vlastnického práva Středočeského kraje k předmětným nemovitostem, nemá proto
ani naléhavý právní zájem na tomto určení. V této souvislosti odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 3/97 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Uzavřel, že vlastnické právo oprávněné osoby podle zákona č. 128/1946 Sb. se k
nemovitostem obnovovalo až od vkladu zrušení neplatného vkladu vlastnického
práva osoby povinné. Zaujal názor, že ke dni 31.12.1949 obec horního města K.
předmětné nemovitosti nevlastnila, neboť ke vkladu zrušení neplatného vkladu
vlastnického práva pro autonomní okres Kladno a k obnovení vlastnického práva
pro obec horního města K. došlo dne 19.1.1950. Věc posoudil ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že k přechodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného nedošlo ani z jiného
právního důvodu, kterým nemůže být ani dohoda o vydání nemovitostí podle zákona
č. 172/1991 Sb. ze dne 30.1.1996. Konstatoval, že svým obsahem nejde o projev
vůle smluvně převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného,
nýbrž se jedná o písemné vyjádření oboustranné akceptace přechodu vlastnického
práva na žalovaného z důvodu podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podal žalovaný dne
16.2.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. Dovozoval existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele zásadní otázkou pro posouzení sporu je
výklad zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti majetkově právních ujednání z doby
nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku
vzcházejících. V dovolání odkazoval na ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb. a
na § 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních
jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů,
zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Tvrdil, že trhová smlouva
uzavřená dne 27.7.1944 byla neplatná ve smyslu § 1 dekretu prezidenta republiky
č. 5/1945 ze dne 19.5.1945 a § 1 zákona č. 128/1946. Poukazoval na skutečnost,
že ze znění zápisu v pozemkové knize vyplývá, že nedošlo k novému přechodu
vlastnického práva, nýbrž byl potvrzen pouze stav, který existoval v pozemkové
knize ke dni 27.7.1944, tedy ke dni podpisu trhové smlouvy mezi obcí horního
města K. a autonomního okresu K. a pouze před tím muselo dojít k postupu, který
upravoval zákon č. 128/1946 Sb. Namítal, že knihovní zápis k provedení nároku
ve smyslu ustanovení § 12 věta první zákona č. 128/1946 Sb. neměl účinky
konstitutivní, ale deklaratorní. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala též žalobkyně dne17.2.2005 dovolání, a
to do výroku II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (výrok II.) a § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. (výrok III.). Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., tedy, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že
vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Zásadní právní význam spatřovala v otázce, zda je možno
upřít účastníku dohody o vydání nemovitostí, uzavřené podle zákona č. 172/1991
Sb., právní zájem na určení její neplatnosti v situaci, kdy není právního
nástroje ke změně zápisu v katastru nemovitostí učiněného v minulosti právě na
základě této sporné dohody. Poukazovala na skutečnost, že v daném případě byla
na základě rozhodnutí odvolacího soudu vytvořena situace, kdy subjekt zapsaný v
katastru nemovitostí sice není jejich vlastníkem, ale není k dispozici žádný
instrument umožňující změnu tohoto nesprávného zápisu tak, aby byl uveden do
souladu s právním stavem. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že určení
platnosti či neplatnosti dohody o vydání nemovitostí je v dané věci nadbytečné.
Odkazovala na ustanovení § 27 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb. s tím, že
práva a povinnosti odpovídající obsahu pojmu správa majetku příspěvková
organizace má, neboť jinak by nemohla plnit účel, k němuž byla zřízena, přičemž
součástí těchto práv je držet a užívat věci nezbytně potřebné k její činnosti,
a to poskytování ambulantní i lůžkové. Konstatovala, že správa je odvozena od
vlastnictví samosprávného územního celku, tedy Středočeského kraje. Tvrdila, že
jí svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva Středočeského
kraje k předmětným nemovitostem. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k oběma dovoláním nebyla podána.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných
vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky
nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však z obsahu podaného dovolání
nelze nijak dovodit, toto nebylo konkretizováno, v důsledku čehož bylo
znemožněno dovolacímu soudu, aby se k neformulované dovolací námitce vůbec
vyjadřoval.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež
bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které
nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže
skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci práva. Rovněž v tomto ohledu nezbývá dovolacímu
soudu než konstatovat, že z obsahu podaného dovolání žalobkyně neplyne žádná
konkretizace tvrzení o jeho existenci, kromě slovního odkazu na citované
zákonné ustanovení. Neměl proto dovolací soud prostor ani důvod se přezkoumáním
existence takto nedoloženého dovolacího důvodu vůbec zabývat.
Dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. mělo být nesprávné právní posouzení věci. Tím je omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
172/1991 Sb., v souvislosti s ustanovením § 39 o.z., která se této právní věci
týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také
správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle
jiných ustanovení právních předpisů.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu formulovanému žalovaným dovolací soud předně
poukazuje na instruktivní odůvodnění odvolacího soudu, jak je obsaženo v jeho
zrušovacím usnesením ze dne 23. 6. 1999, č.j. 24 Co 56/98-64, jímž byl soud
prvního stupně v základní otázce, rozhodné pro posouzení této věci, vázán.
Stejné závěry vyjádřil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku ze dne
21.10.1004, č.j. 24 Co 329/2004-224. Ani dovolací soud nemá důvodů odchýlit se
od výkladu shora zmíněných ustanovení § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky
č. 5/1945 Sb., provedeného zákonem č. 128/1946 Sb. Výklad zaujatý odvolacím
soudem odpovídá nejen slovnímu znění v úvahu přicházejících ustanovení, ale
rovněž smyslu a účelu restituční normy, kterou byl uvedený zákon č. 128/1946
Sb. Zdůraznit je třeba v této souvislosti, že (v souladu s hodnocením
odvolacího soudu) nedocházelo k odstranění následků úkonů uvedených v § 1 odst.
1 dekretu nedocházelo ze zákona, nýbrž za využití mechanismu stanovené zákonem
č. 128/1946 Sb. Ten upravoval – jak již shora uvedeno – jednak instrumenty
směřující k odstranění následků takových majetkově - právních jednání, včetně
ingerence buďto soudu nebo příslušného správního orgánu (v případě restitučních
dohod), jednak vymezoval časový limit k možné nápravě některých majetkově-
právních ujednání. S tím neoddělitelně souvisí podle tehdejší právní úpravy
nutný vklad rozhodnutí soudu či restitučních dohod do knihovních vložek, jak to
plyne z kategorické formulace § 12 zákona. Dovolací soud k tomu na okraj
připomíná závěry dobové judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu R I 50/48
– Rc 483/48), z jehož odůvodnění (šlo o rozhodnutí v restitučním řízení podle
zákona č. 128/1946 Sb. soudem) plyne, že „jako každé jiné rozhodnutí soudu o
sporném nároku má i rozhodnutí restitučního soudu o nároku na vrácení věci jen
povahu deklaratorní, a proto nemůže restituční soud, uzná-li nárok za důvodný,
věc sám vracet, nýbrž může toliko uložit odpůrci, aby věc navrhovateli vrátil …
Proto nemůže znít výroku soudu ani v souzené věci jinak, než se odpůrci ukládá,
aby nemovitost navrhovatelce vrátil do držby a užitku a svolil k zápisu
vlastnického práva pro navrhovatelku a výmazu vlastnického práva pro sebe
(odpůrce) vloženého.
Vzhledem k uvedenému závěru považuje dovolací soud za správný i důsledek, který
dovodil odvolací soud v této věci. Pakliže k extabulaci zápisu o vkladu
vlastnického práva podle trhové smlouvy ze dne 27. července 1944, došlo až
zápisem do pozemkové knihy dne 19. ledna 1950, nespadaly předmětné nemovitosti
do vlastnictví obce horního města K. Tento důsledek má význam po posouzení z
hlediska § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., když k datu 31.12.1949
žalobkyně zmíněné nemovitosti nevlastnila. Nemohl proto nastat důsledek
přechodu vlastnictví k těmto věcem po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Důsledně
pak třeba považovat za neplatnou rovněž smlouvu ze dne 30. 1. 1996 z důvodů §
39 o.z.
Tomu odpovídající měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno, že
žalovaný od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. není vlastníkem sporných
nemovitostí shledává dovolací soud věcně správným.
Pokud jde o důvodnost dovolání žalobkyně poukazující na důsledky plynoucí z
ustanovení § 27 odst. 2 písm. e) zákona. 250/2000 Sb., odkazuje dovolací soud
na tu část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (odstavec druhý, poslední
strana rozsudku ze 17. března 2004, č.j. 10 C 92/97-182). Soud prvního stupně
tuto určovací žalobu zamítl s tím, že za situace, kdy Středočeský kraj
žalobkyni právo správy neupírá, nebyl shledán naléhavý právní zájem žalobkyně
na vyhovění takové určovací žalobě. Odvolací soud přehledným a přesvědčivým
způsobem (strana třetí a čtvrtá rozsudku ze dne 21.října 2004, č.j.24 Co
392/2004-224) zdůvodnil, proč žalobkyně není oprávněna vlastním jménem ani
jménem Středočeského kraje domáhat se určení vlastnického práva Středočeského
kraje k předmětným nemovitostem a proč nemá ani naléhavý právní zájem na tomto
určení. Odkaz odvolacího soudu na závěry rozhodnutí R 3/97 považuje dovolací
soud i za nynější úpravy za přiléhavý. Absence naléhavého právního zájmu tak
zamítnutí uvedené určovací žaloby odůvodňovala. I v tomto rozsahu shledává
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu
přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V
mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného a
žalobkyně zamítl.
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání
přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,
zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti IV. výroku rozsudku odvolacího
soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218
písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Rovněž žalobkyně neměla se
svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě
žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu