NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
28 Cdo 844/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
P., s.r.o., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
13.11.2003, sp.zn. 25 Co 375/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10, pod sp.zn. 11 C 110/2002 (žalující P., s.r.o., zastoupené
advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení vlastnického
práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 25.3.2002, se domáhala žalující společnost s ručením
omezeným, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně P., s.r.o., je
vlastníkem domu čp. 708 v U. s pozemky parc. č. 1450 a 1451. V žalobě bylo
uvedeno, že dohoda o vydání těchto nemovitostí, která byla podepsána jen
přejímající J. M. a nikoli vydávající P., státním podnikem (právním předchůdcem
žalobkyně), který s takovou dohodou nesouhlasil, což žalovaná věděla. Podle
této dohody byl však povolen zápis v katastru nemovitostí pro katastrální území
P. – U.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděná dohoda nebyla
ze strany P. podepsána, ale souhlas s uzavřením této dohody byl P., s.p.,
uložen rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 78/98, vydaným v právní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 10 C 204/91; takto
uzavřenou dohodou vznikla žalující společnosti povinnost vydat žalované
nemovitosti, které jsou mezi účastníky i tohoto řízení sporné.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 25.4.2003, č.j. 11 C 110/2002-33, byla
žaloba žalující společnosti s ručením omezeným zamítnuta a žalobkyni bylo
uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 10.225,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno, že žalovaná J. M.
uplatnila v roce 1991 svůj nárok na vydání domu čp. 708 a pozemků parc. č. 1450
a parc. č. 1451 v U. V roce 1996 byla její žaloba ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 10 C 204/91 zamítnuta soudy obou stupňů, ale
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7.11.1997, 2 Cdon 1056/97, byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen; v dalším průběhu řízení bylo žalobě J. M. vyhověno.
Žalující společnost s ručením omezeným P. měla tytéž nemovitosti nabýt na
základě rozhodnutí o privatizaci, vydaného vládou České republiky usnesením č.
729 ze dne 19.11.1997, a na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku,
uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb., a to dne 1.3.1998 mezi Fondem národního
majetku ČR, jako prodávajícím, a P., s.r.o., jako kupující.
S poukazem na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. i na ustanovení
§ 39 občanského zákoníku dospěl soud prvního stupně k tomuto závěru: Naléhavý
právní zájem na žalobou požadovaném určení byl tu ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) občanského soudního řádu dán, neboť jako vlastník shora uvedených
nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, takže o tomto jejím
zapsaném vlastnictví platí, že každý, kdo vychází z takového zápisu v katastru
nemovitostí, je v dobré víře, že tento zápis odpovídá skutečnosti. Žalující
společnost s ručením omezeným však v tomto soudním řízení tvrdila, že je
vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí na základě privatizačního projektu a
na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1.3.1998. V době
podpisu této smlouvy a taktéž v době, kdy vláda České republiky rozhodla o
privatizaci, však dosud probíhalo soudní řízení, ve kterém žalovaná uplatňovala
restituční nárok na stejné nemovitosti; v řízení o tomto návrhu dovolací soud
zrušil 7.11.1997 pravomocné soudní rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a
věc vrátil k dalšímu řízení. Pokud byly předmětné nemovitosti následně
převáděny Fondem národního majetku na žalující společnost s ručením omezeným v
rámci privatizace, byl tento postup v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona
č. 92/1991 Sb. a právní úkon, jehož byl tento postup obsahem, byl ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku od počátku neplatný. Měl proto soud prvního
stupně za to, že žalobkyně nemohla sporné nemovitosti nabýt do vlastnictví.
Žaloba žalující společnosti s ručením omezeným byla proto zamítnuta, když v
daném případě soud prvního stupně pokládal žalovanou za oprávněnou osobu, která
nabyla nemovitosti na základě ustanovení § 5 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991
Sb., přičemž pravomocným rozsudkem soudu byl nahrazen k tomuto převodu souhlas
státního podniku, jenž byl držitelem těchto nemovitostí ke dni nabytí účinnosti
zákona č. 87/1991 Sb.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §
142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 13.11.2003, sp.zn. 25 Co 375/2003. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalující
společnosti s ručením omezeným bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu
nákladů řízení odvolacího 10.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalující
společnosti nebylo shledáno důvodným. Z časové posloupnosti rozhodnutí soudů
o nároku žalované na vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalující
společnosti,
i z rozhodnutí příslušných orgánů o privatizaci, o převodu privatizovaného
majetku na P., státní podnik, i ze smlouvy o prodeji tohoto majetku uzavřené
mezi Fondem národního majetku ČR a P., s.r.o., odvolací soud dovozoval, že
žalující P., s.r.o., a jejímu předchůdci státnímu podniku P. muselo být známo,
že v daném případě byl na uváděné nemovitosti v P. – U. uplatněn nárok ve
smyslu zákona č. 87/1991 Sb., a že v občanském soudním řízení o tomto nároku
bylo podáno dovolání, a to právě v době rozhodování o privatizaci. Na
nemovitosti, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, dopadalo tzv.
blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., neboť šlo o majetek, na
jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě a nebylo možné dovodit, že tu
byl nárok této osoby zamítnut. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na
nález Ústavního soudu ČR z 9.1.2002, II. ÚS 6/01, s nímž se odvolací soud
seznámil a v němž bylo uvedeno, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob
je nutno považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených
majetkových posunů, což se týká především tzv. blokačních paragrafů, přičemž
vadný postup orgánů státu při privatizaci majetku nemůže být vykládán v
neprospěch oprávněných osob.
Odvolací soud vyslovoval dále názory na to, že rozhodnutím o privatizaci
nemohla být dotčena práva třetích osob, zejména vlastnické právo, a těmto
právům je třeba poskytnout soudní ochranu jako právům soukromoprávní povahy, a
dále že předmětem řízení v této právní věci bylo pouze určení, zda je žalobkyně
vlastnicí předmětných nemovitostí, a nikoli to, zda touto vlastnicí je žalovaná
J. M.; odvolací soud zdůrazňoval i to, že bylo věcí svobodné vůle žalující
společnosti s ručením omezeným, zda přistoupí za těchto jí známých okolností k
privatizaci nemovitostí, které jsou mezi účastníky tohoto soudního řízení
sporné.
Z uvedených důvodů potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako
věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech
odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst.
1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující P., s.r.o., v
řízení zastupoval dne 8.1.2004 a dovolání ze strany této žalobkyně bylo dne
5.3.2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V tomto dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého
dovolání spatřovala dovolatelka v tom, co je stanoveno v § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (že totiž tu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelka zdůrazňovala, že se stala na základě privatizačního projektu a na
základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku výlučným vlastníkem domu čp.
708 a pozemků parc. č. 1450 a parc. č. 1451 v katastrálním území P. – U.; zápis
o tomto převodu nemovitostí je proveden v katastru nemovitostí, a to od
1.3.1998. Žalobkyně proto měla za to, že nabyla tyto nemovitosti od státu v
dobré víře, že jí věci náleží, a řádně za ně zaplatila.
Dovolatelka nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů v tomto případě, pokud šlo
o posouzení platnosti smlouvy o privatizaci. Poukázala v této souvislosti na
to, že rozsudek dovolacího soudu ze 7.11.1997 (2 Cdon 1056/97 Nejvyššího
soudu), kterým byl zrušen pravomocný rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí
restitučního nároku žalované, byl doručen zástupci státního podniku P. (tedy
právnímu předchůdci žalobkyně) až 28.1.1998. Potom se už žalující společnost s
ručením omezeným nedověděla o existenci dovolacího řízení až do podpisu smlouvy
o převodu privatizovaných nemovitostí, a tím méně o výsledku tohoto dovolacího
řízení. Dovolatelka zdůrazňovala, že vláda České republiky svým usnesením č.
729 rozhodla
o privatizaci sporného nemovitého majetku v době, kdy byly restituční nároky
žalované J. M. pravomocně soudy prvního a druhé stupně zamítnuty. Další úkony
až po vlastní převod privatizovaného majetku nelze označovat jako neplatné,
když byly provedeny k realizaci uvedeného usnesení vlády a nelze je
sankcionovat neplatností. Soud tu svým rozhodnutím, podle názoru dovolatelky,
přezkoumával rozhodnutí státního orgánu v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3
zákona č. 92/1991 Sb., které takový soudní přezkum rozhodnutí o privatizaci
vylučuje.
Nesprávně tu soud rozhodl o vydání nemovitostí v době, kdy již žalující
společnost s ručením omezeným byla jejich vlastnicí po zaplacení kupní ceny
Fondu národního majetku ČR.
Dovolatelka posléze uváděla, že sporné nemovitosti jsou v uzavřeném, oploceném
a střeženém areálu žalující P., s.r.o., v němž je uskutečňována výroba
chemických látek a lze si těžko představit, že by dům a pozemky mohl užívat
někdo jiný s uvážením bezpečnostních, požárních a ekologických předpokladů,
když tu k těmto nemovitostem není jiný přístup než přes celý areál podniku,
takže tu jde
o objekt uprostřed továrny.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalující společnosti s ručením omezeným
navrhovala, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože tu nešlo o potvrzení
(odvolacím soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by tento soud
rozhodl
ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že by byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil [jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu].
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání
přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 11 C 110/2000 Obvodního
soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by
byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V dovolacím
řízení bylo třeba ještě posoudit, zda tu byla v rozhodnutí odvolacího soudu
řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla
řešena zejména právní otázka aplikace a výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona
č. 92/1991 Sb.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout
nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (tedy zejména podle ustanovení
zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) použit podle zákona č. 92/1991
Sb. pouze v případech, když tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě
nebo byly zamítnuty [srov. k tomu i č. 34/1993, str. 105-107 (239-241), Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR].
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9.1.2002, II. ÚS 6/01, uveřejněném pod č. 3
ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že v
případě restitučních sporů je nutno považovat uplatněné restituční nároky
oprávněných osob za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených
majetkoprávních posunů, což se týká především tzv. blokačních paragrafů (srov.
např. § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.).
Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba respektovat
princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je
komponována z hlediska časového až do eventuálního zamítnutí uplatněných
restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou
(srov. nález Ústavního soudu ČR z 8.2.2000, IV. ÚS 536/98, uveřejněný pod č. 21
ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29.3.2002, II. ÚS 112/99, uveřejněném pod
č. 47 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden
tento právní názor: Ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. byl vysloven
zákaz privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě
podle zvláštních předpisů (např. zákona č. 87/1991 Sb.), když tohoto majetku
může být podle zákona č. 92/1991 Sb. použito pouze v případě, že restituční
nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty. Z toho vyplývá,
že byla-li uplatněna výzva podle znění zákona č. 87/1991 Sb. a o uplatněném
restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci
takového majetku dojít.
Nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok a o jehož oprávněnosti nebylo
do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do
vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takové
úkony právně neplatné (viz nález Ústavního soudu ČR z 24.5.2000, II. ÚS 571/99,
uveřejněný pod č. 74 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Pokud byly nemovitosti zahrnuty do privatizačního projektu a byly privatizovány
za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval
takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a je proto
neplatný. Navíc má význam, zda povinná osoba svým jednáním vytvořila faktický
stav odporující samotnému zákonu, a to navíc jednáním s rysy svévole (srov.
nález Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS 17/01, uveřejněný pod č. 152 ve
svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do
již provedených majetkoprávních přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, prakticky bezcenným (viz nález Ústavního soudu ČR z
24.5.2000, IV. ÚS 311/92, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 18 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR).
Dovolací soud měl tyto uveřejněné právní závěry na zřeteli i při posuzování
toho, zda dovolání dovolatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež
by řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo by řešilo právní
otázku, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (srov. §
237 odst. 3 občanského soudního řádu). Nemohl však dovolací soud přisvědčit
názoru, že by tyto předpoklady přípustnosti dovolání (stejně jako již shora
zmíněný předpoklad rozdílností v rozhodování o některé dovolatelkou uváděné
právní otázce v rozhodnutích odvolacích soudů či dovolacího soudu) byly v daném
případě splněny a že by bylo možné odvolacímu soudu v daném případě přesvědčivě
vytýkat, že ve svém rozhodnutí řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem
anebo právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, již ve srovnání
kupř. s tím, co je obsaženo v již citované uveřejněné judikatuře. Neshledal
proto dovolací soud, že by u dovolání dovolatelky byly dány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání, jež jsou stanoveny v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolávající se P., s.r.o., nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně
nákladů vynaložených žalovanou na písemné vyjádření k dovolání dovolatelky
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1
občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňující
nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení;
dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již
zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího procesní
stanovisko žalované, vyjádřené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu