28 Cdo 865/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. S.,
zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. J. n. N.
a 2) „3.“ d., zastoupenému advokátem, o
určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 7 C 743/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20.11.2002, č.j.
35 Co 429/2002-218, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou dne 28. 7. 1999 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
domáhala se žalobkyně vydání rozsudku na určení, že kupní smlouva ze dne 29. 7.
1998 s účinky vkladu od 31. 7. 1998 uzavřená mezi městem J. n. N. jako
prodávajícím a 3. družstvem se sídlem v J. n. N., jako kupujícím ohledně
nemovitostí blíže specifikovaných v petitu, je neplatná.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.
2. 2001, č.j. 7C 743/99-163, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v
Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 9.5.2001, č.j. 35 Co
74/2001-182, ve znění opravného usnesení ze dne 9.5.2001, č.j.
35 Co 74/2001-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Na základě dovolání žalobkyně podané dne 30.7.2001 byl rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR ze dne 22.5.2002, č.j. 28 Cdo 1895/2001-200, výše uvedený rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena s tím, že právní názor odvolacího
soudu není v souladu se závěry dosavadní soudní praxe. Dovolací soud v této
souvislosti poukazoval na závěry rozhodnutí č. 9/2001 Sbírky rozhodnutí a
stanovisek s odůvodněním, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý
právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce,
kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná. Závěry tohoto
rozhodnutí lze vztáhnout i na projednávanou věc, v níž došlo k realizaci
převodu majetku obce na jiný subjekt, tedy na nově se konstituované družstvo
nájemníků uvedeného domu. Uzavřel, že žalobkyně proto splňovala podmínku
naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř.
domě.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací poté
rozsudkem ze dne 20.11.2002, č.j. 35 Co 429/2002-218, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 123 a §
36a odst. 4 o.z.
Odvolací soud předně vyšel ze znění § 36 odst. 1 písm. a)
zákona č. 367/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení
obecní zastupitelstvo rozhoduje v rámci majetkoprávních úkonů obce také o
nabytí a převodu nemovitých věcí. Podle § 36a odst.4 téhož
zákona záměry obce převést a pronajmout nemovitý majetek s výjimkou pronájmu
bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30ti dnů před
projednáním v orgánech obce, tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit a
předložit své nabídky (toto ustanovení je účinné od 29. 11. 1991, do té doby mu
odpovídal § 9 zákona č. 172/1991 Sb., který byl zrušen novelou č. 485/1991
Sb.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž
vlastník (čímž je míněna i obec) je v mezích zákona oprávněn
volně nakládat se svým vlastnictvím. Může tedy rozhodovat i o tom, komu věc
prodá (§ 123 o.z.). V rámci dispoziční volnosti byl v daném případě omezen §
36a odst. 4 výše citovaného zákona. Odvolací soud rovněž dovodil, že účelem
tohoto ustanovení je zajistit oprávněnému subjektu právo účasti na nabídkovém
řízením. Odvolací soud sice zopakoval své dřívější stanovisko, podle něhož
takováto možnost účasti na nabídkovém řízení byla žalobkyni zachována výzvou ze
dne 19.6. 1997 (doručenou dne 23. 6. 1997), když touto výzvou se dověděla o
třech možných způsobech privatizace domu, v němž se nacházel její byt. Měla
proto možnost vyjádřit se k navrhovaným způsobům
privatizace a předložit k tomu vlastní nabídku. Pokud
tak neučinila, neměla by mít podle odvolacího soudu naléhavý právní zájem,
neboť není ani účastnicí kupní smlouvy, ani subjektem vzniklého vlastnictví na
jejím základě. Byl však nucen respektovat právní názor dovolacího soudu ve
smyslu § 243d o.s.ř.
Po přezkoumání nároku žalobkyně ve věci samé dospěl poté odvolací soud k
závěru, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti svědčící pro
aplikaci § 39 o.z. V tomto směru odkázal na
rozhodnutí č. 121/1999 Sbírky rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu České republiky. Zákon totiž požadoval, aby záměr obce převést
majetek byl v obci zveřejněn vhodným způsobem. Obvyklým způsobem je přitom
zveřejňování na úřední desce (na ní se povinně vyvěšují vyhlášky obce – jako
obecné závazné právní normy ve smyslu § 16 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb. tehdy
platného zákona. Z účelu zákona, kterým podle odvolacího soudu je možnost, aby
se o záměrech obce dověděli všichni její občané, pak odvolací
soud dovodil, že tomuto požadavku odpovídá i zveřejnění záměru obce v místním
tisku, když i tento způsob zveřejnění lze považovat za způsob zveřejnění v obci
obvyklý. V této věci k takovémuto zveřejnění skutečně došlo.
Podle odvolacího soudu z privatizačních zásad, které byly postupně schvalovány
ve dnech 29.6. 1995, 30. 1. 1997 a 6.3.1997, zveřejněných v dubnu 1997 v
mimořádné příloze „D. J.“ vyplývá, že se tyto zásady týkaly i daného domu. Není
přitom rozhodné, že byly nazvány jako metodika prodeje bytů, či zda seznam domů
byl uveden pod názvem „určené k prodeji po bytech“. Rozhodující totiž je, že se
v obsahu této metodiky hovoří také o prodeji obytných domů, pokud pak jde o
dům, v němž se nachází byt žalobkyně, upravovala metodika všechny tři možné
způsoby privatizace. S nimi byla žalobkyně seznámena písemnou výzvou obce ze
dne 19.6.1997. Ke zveřejnění a tedy naplnění podmínky
zákona pak došlo citovanou přílohou zmíněného periodika v dubnu 1997.
Rozhodující proto podle odvolacího soudu je, že zde byly
zmíněny jak způsoby privatizace, tak i seznam konkrétních domů, kterých se
týká. V seznamu, jmenovitě v příloze směrnice, byl uveden i dům SNP č. 5/1552.
Povinnost zveřejnit byla uložena vlastníkovi (v daném případě obci). K námitce
odvolatelky, že obchodní společnost Top nebyla pověřena ke zveřejnění, uvedl
odvolací soud, že ve vysvětlivkách na straně 7 citované přílohy „D.“, bylo
výslovně uvedeno, že tato realitní kancelář je pověřena prodejem bytů. Pověření
se proto nepochybně týkalo i zveřejnění záměru obce. I kdyby takové pověření
neexistovalo, rozhodujícím bylo, že privatizační směrnice byly úkonem obce,
který byl veřejně dán k dispozici. Protože ke zveřejnění došlo v dubnu 1997,
zatímco o prodeji domu druhému žalovanému bylo rozhodnuto až 25.6.1998, byla
splněna i 30ti denní lhůta stanovená v § 36a odst. 4 citovaného zákona.
Podmínky pro závěr o neplatnosti smlouvy pro obcházení či rozpor se zákonem
podle § 39 o.z. proto odvolací soud neshledal.
Odvolací soud jinak vzal do úvahy, že k uzavření smlouvy ze dne 29. 7. 1998
došlo, aniž by byly splněny podmínky uvedené v privatizační směrnici
vydané a publikované žalobcem. Jmenovitě vyšel ze
zjištění, že výše uvedená pravidla stanovila pro uzavření kupní smlouvy s
družstvem tři výše uvedené předpoklady. V této věci družstvo v rozporu se
směrnicí bylo složené z méně než 60% nájemců. Kromě toho zápis do obchodního
rejstříku družstva nastal dne 12. 5. 1998, tedy nedošlo k vzniku družstva do 6
měsíců od doručení výzvy o způsobu prodeje (v květnu 1997). Protože kupní
smlouva byla uzavřena 29.7.1998, nestalo se tak do jednoho měsíce od schválení
prodeje zastupitelstvem (dne 25.6.1998). Odvolací soud k tomu zaujal závěr,
podle něhož tyto okolnosti nezpůsobují neplatnost citované smlouvy.
Privatizační směrnice totiž nebyly obecně závazným předpisem. Takovým mohou být
v rámci samostatné působnosti obce vyhlášky. Podle § 16 odst. 3 zákona č.
367/1990 Sb., tehdy platného, je vyhláška platná i účinná 15-tým dnem od
vyvěšení na úřední desce. Privatizační směrnice však byly přijímány pouze jako
interní přepisy, nevyplývala z nich tedy obecná závaznost navenek a jejich
porušení nemůže způsobovat neplatnost kupní smlouvy ze dne 29.7.1998.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítala, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, který spatřovala v tom, že právní otázka nebyla dosud
dovolacím soudem řešena a současně byla řešena odvolacím soudem v rozporu s
hmotným právem. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm.
a) a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu,
který ve výzvě obce ze dne 19.6.1997 spatřoval splnění podmínky zveřejnění
záměru obce vhodným způsobem. Podle dovolatelky předmětnou výzvu je nutno
chápat pouze jako informaci o prodeji bytů. Pokud jde o dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. poukazovala na skutečnost, že nedošlo ke
zveřejnění i ve vztahu k ostatním občanům, tím odvolací soud porušil zásadu
rovnosti stran a k novému důkazu, tj. předmětnému seznamu nemělo být
přihlédnuto, ten totiž pouze konstatoval, které objekty jsou určeny k prodeji
po bytech a nebyl důkazem prokazujícím vhodné zveřejnění prodeje
objektů jako celků. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17.,hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna
ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Otázkou zásadního právního významu v projednávané věci byl
výklad povinností stíhajících obec podle ustanovení § 36a odst. 4 zákona č.
367/1990 Sb., jakož i povaha privatizačních směrnic přijatých obcí z hlediska
ustanovení § 39 o.z.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Z porovnání obsahu odůvodnění odvolacího soudu a uplatněných tvrzení
dovolatelky o okolnostech, které měly činit rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je zřejmé, že rozhodnutí
spočívá na právním závěru, že před uzavřením kupní smlouvy ze dne 29.7.1998,
uzavřené mezi městem J. n. N. jako prodávajícím a 3. d. jako kupujícím, byl
vhodným způsobem zveřejněn záměr o prodeji bytů podle zákona o obcích č.
367/1990 Sb. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v mimořádné
příloze „D. J.“ byly zveřejněny v dubnu 1997 privatizační zásady, které
upravovaly tři možné způsoby privatizace, s nimiž žalobkyně byla seznámena
výzvou ze dne 19.6.1997. Odvolací soud též správně konstatoval, že za
rozhodující je nutno pokládat, že ve výše citovaném tisku byly zmiňovány nejen
uvedené způsoby privatizace, ale též seznam konkrétních domů, jichž se
privatizace týká. Dovolací soud se proto ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu o tom, že předmětnou kupní smlouvu ze dne 29.7.1998 nelze
posuzovat jako neplatnou pro obcházení či rozpor se zákonem ve smyslu § 39 o.z.
Odvolací soud vyslovil rovněž správný závěr, že vzhledem k neexistující obecné
závaznosti privatizačních směrnic jejich porušení nemůže způsobovat neplatnost
právního úkonu, tedy ani předmětné kupní smlouvy ze dne 29.7.1998. Dovolací
soud k tomu dodává, že pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu je
rozhodující výklad shora zmíněného ustanovení § 36a odst.4 tehdy platného
zákona č. 367/1990 Sb. Z jeho gramatického výkladu totiž plyne pouze závěr o
povinnosti obce, v případech zde uvedených, aby záměry obce převést a
pronajmout nemovitý majetek s výjimkou pronájmu bytů, byly v obci vhodným
způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30ti dnů před projednáním v orgánech obce,
tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Zákon sám
neobsahoval – a zřejmě jako norma veřejného práva ani obsahovat nemusel –
výslovný odkaz na předpisy občanského práva, které se ve fázi realizace záměrů
obce na později uzavřené smlouvy měl vztahovat. Zdůraznit je třeba v této
souvislosti, že povinnost plynoucí z citovaného ustanovení neznamená
automaticky podřazení postupu obce pod některý z vyjmenovaných smluvních typů
uvedených ve zvláštní části závazkového práva občanského zákoníku (jako je tomu
např. v případě veřejné soutěže (§ 847 až 849 o.z.) nebo veřejného příslibu (§
850 až 852 o.z.), u kterýchžto případů občanský zákoník počítá se závazností
podmínek obsažených ve vyhlášení veřejné soutěže nebo veřejného příslibu.
Naopak z citovaného ustanovení zákona o obcích plyne pouze specifická povinnost
pro obec – kterou je třeba jinak vzhledem k ustanovení § 2 odst. 2 o.z.
považovat za účastníka občanskoprávních vztahů v rovném postavení vůči dalším
účastníkům těchto vztahů – ve lhůtě stanovené zákonem své záměry notifikovat a
dát prostor potenciálním účastníkům nabídkového řízení k vyjádření, případně
předložení svých nabídek. Už z tohoto výkladu je zřejmé, že mechanismus
vzniku příslušného právního úkonu začíná teprve nabídkou ze strany občanů
(vystupujících případně jako členové či zakladatelé právnické osoby), přičemž
jde o nabídku určenou obci. Z posledně uvedeného zákonného ustanovení pak
ovšem plyne, že obci zůstává zachováno v rámci zásad soukromé autonomie vůle
oprávnění samostatně zvážit, zda vůbec, s kterým kontrahentem a za jakých
podmínek k uzavření příslušného smluvního typu přistoupí. V rámci této úvahy
obce nelze vyloučit ani hodnocení širších hledisek, které obec jako vlastník
nemovitostí míní zohlednit, včetně otázek solventnosti, či naopak postavení
potenciálního uchazeče, který vykazuje dřívější platební nekázeň při placení
nájmu apod. Pokud za takové situace obec usnesením svého orgánu přistoupila k
schválení kupní smlouvy s jiným subjektem, jenž shledala za odpovídající svým
kritériím komplexně vyjadřujícím její vlastní zájmy, nelze z pouhé odlišnosti
od interních směrnic, které nemají povahu obecně závazného předpisu, dovozovat
neplatnost smlouvy z titulu jejího rozporu se zákonem nebo z důvodů obcházení
zákona. V uvedeném rozsahu nutno proto závěry odvolacího soudu považovat za
správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, vyjádření prvního žalovaného k
podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
§ 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu