28 Cdo 870/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně Obce města P., zastoupené advokátem, proti žalovanému
M. V., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 60. 375,- Kč s příslušenstvím a
7.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 136/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002,
č.j. 29 Co 315/2002-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, č.j. 29 Co
315/2002-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.4.2002, č.j. 21 C
136/2000-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 14.12.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala
se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku ve výši 60. 375,- Kč společně s úrokem z prodlení a
rovněž smluvní pokutu ve výši 7. 500,- Kč. Tvrdila, že dne 1.3.1996 uzavřela s
žalovaným nájemní smlouvu zn. A/39/947/02, na základě které pronajala
žalovanému pozemek za účelem provozování autobazaru a souvisejících zařízení.
Podle žalobkyně žalovaný dluží nájemné za období od 1.1.1997 do 30.9.1997
celkem částku 60. 375,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
26.1.2001, č.j. 21 C 136/2000-28, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že územní
plán již existoval v době uzavření předmětné nájemní smlouvy ( tj. v roce 1996
), proto žalobkyně už tehdy mohla vědět, že na pozemku nebude provozování
autobazaru reálně možné, takže účel smlouvy nemůže být naplněn a musela též
vědět, že žalovaný při podpisu smlouvy jedná v omylu. Věc posoudil podle § 40 a
49a o.z. Dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je relativně neplatná a
jelikož se žalovaný této relativní neplatnosti dovolal, je třeba vycházet z
toho, že nájemní vztah mezi účastníky nevznikl. Rovněž neshledal požadavek na
náhradu bezdůvodného obohacení za oprávněný, neboť žalobkyně neprokázala, že by
byl pronajatý pozemek ze strany žalovaného v době od 1.1.1997 do 30.9.1997
užíván.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
27.9.2001, č.j. 29 Co 309/2001-45, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož žalovaný
se nemohl dovolat relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §
49a o.z. vzhledem ke stanovisku Obvodního úřadu Městské části P. - odboru
životního prostředí a rozvoje obchodu ze dne 8.9.1994, v němž bylo uvedeno, že
pozemek, na kterém měl být autobazar provozován, je veden jako nestabilizovaný.
Podle odvolacího soudu žalovaný tedy už v roce 1994 věděl, že se jedná o
rizikový pozemek a v roce 1996 se tedy nemohlo jednat ze strany žalovaného při
uzavírání předmětné nájemní smlouvy o jednání v omylu.
Dalším rozsudkem ze dne 5.4.2002, č.j. 21 C 136/2000-65, soud prvního stupně
žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parcely č.
1464 o výměře 322 m2 v k.ú. L. Vzal za prokázáno, že Obvodní úřad Městské části
P., odbor životního prostředí a rozvoje obchodu vydal dne 8.9.1994 souhlasné
stanovisko pro provozování autobazaru na výše označeném pozemku s tím, že je
veden jako nestabilizovaný. Dále vzal za prokázané, že dne 6.3.1996 byla mezi
žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní
smlouva, na základě níž byl předmětný pozemek pronajat za účelem zřízení a
provozování autobazaru včetně zařízení s tím souvisejících a to na dobu
neurčitou s účinností od 1.3.1996 a bylo sjednáno placení nájemného 80.500,- Kč
ročně. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že na pronajatém pozemku žalovaný
vybudoval bez stavebního povolení terénní úpravy (zpevněnou plochu), přivezl a
na pozemek umístil dočasné stavby - mobilní plechovou buňku, plechovou garáž a
chemické WC. Vzal též za prokázané, že dne 3.2.1997 vydal Obvodní úřad Městské
části P. rozhodnutí - č.j. OSD 2699/96-Kor, jímž bylo žalovanému uloženo
odstranit nepovolené stavby a toto rozhodnutí bylo potvrzeno (změněny byly
pouze podmínky pro odstranění stavby) odborem výstavby Magistrátu města P. dne
17.6.1997, č.j. MHMPPO095LIY VYS-2961/97/Ca/Pl. Též zjistil, že žalovaný v době
od 1.1.1997 do 30.9.1997 nezaplatil sjednané nájemné. Nájemní smlouvu posoudil
podle § 663, § 664, § 671 a § 37 odst. 2 o.z. Dospěl k závěru, že nájemní
smlouva ze dne 6.3.1996 je platná, neboť neshledal, že předmětem smlouvy by
bylo nemožné plnění. Vyslovil, že předmětem smlouvy byl nájem pozemku za účelem
zřízení a provozování autobazaru, včetně zařízení s tímto souvisejících.
Dovodil, že plnění bylo možné, neboť bylo na žalovaném řádně a včas požádat o
vydání stavebního povolení. Uzavřel, že vzhledem k platnosti předmětné nájemní
smlouvy vznikla žalovanému též povinnost platit podle této smlouvy sjednané
nájemné. O příslušenství pohledávky rozhodl soud v souladu s § 517 o.z. a
nař.vl.č. 142/1994 Sb.a lhůtu k plnění určil v souladu s § 160 o.s.ř.
Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 26.9.2002, č.j. 29 Co 315/2002-81, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu ustanovení § 37 odst.
2 o.z. upravuje počáteční nemožnost právního úkonu a mohlo by se jednat o
právní nemožnost předmětu plnění v případě, kde je předmět plnění
neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době
učinění právního úkonu. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že umístění
dočasných staveb na pronajatý pozemek bylo v době uzavření nájemní smlouvy
možné a bylo na žalovaném, aby požádal příslušný úřad o vydání stavebního
povolení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost blíže nezdůvodnil. Uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a soudy obou
stupňů dospěly, na základě provedených důkazů, k nesprávným skutkovým
zjištěním. Poukazoval na skutečnost, že užívání pronajatého pozemku za účelem
provozování autobazaru nebylo možné, účel nájemní smlouvy tedy nebyl naplněn.
Podle dovolatele šlo o právní úkon neplatný podle § 37 odst. 2 o.z.. Namítal,
že pouze stavební úřad je příslušný rozhodovat o umístění dočasných staveb a
stanovisko odboru životního prostředí ze dne 8.9.1994 není pro stavební úřad
závazné, ale jen informativní. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že bylo
na žalovaném požádat příslušný orgán o dodatečné vydání stavebního povolení.
Vytýkal soudům obou stupňů, že nepřihlédly k jeho tvrzení o nemožnosti užívání
pozemku ke stanovenému účelu na základě předmětné nájemní smlouvy z důvodu
překážky územního plánu, tedy nestabilizovaného území. V této souvislosti
poukazoval též na rozpor s § 3 o.z. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího
soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu
prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
plynoucím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít
opodstatnění.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež
bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které
nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže
skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Předmět řízení byl v této věci vymezen jednak tvrzeními žaloby, podle nichž
žalobkyni příslušelo vlastnické právo k předmětnému pozemku, ohledně něhož
uzavřela nájemní smlouvy se žalovaným, a to za účelem provozování autobazaru
a souvisejících zařízení se strany žalovaného jako nájemce. Nájemce předmět
nájmu užíval, avšak za shora vymezené období trvání nájmu nájemné neuhradil.
Dále byl předmět řízení vymezen tvrzeními žalovaného, podle něhož předmět nájmu
od počátku nebyl způsobilý k účelu, na nějž byl pronajat. V tomto směru
poukazoval žalovaný na skutečnost, že shora uvedeným rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně a odvolacího, bylo mu uloženo odstranění nedovolených
staveb na pozemku s odůvodněním, že „předmětný pozemek podle územního plánu SÚ
m. P. – plánu využití ploch z roku 1994, se nachází v území nestabilizovaném,
jehož funkční uspořádání musí být konkretizováno územně plánovací dokumentací
a do doby jejího schválení nelze na území povolit žádnou, ani dočasnou stavbu“.
K náležitému posouzení důvodnosti žaloby, resp. námitek žalovaného v této věci,
bylo proto zapotřebí prejudicielně posoudit, zda právní titul, z něhož
žalobkyně odvozuje svůj nárok na zaplacení nájemného, netrpí absolutní
neplatností pro počáteční nemožnost plnění, na kterou poukazoval žalovaný.
V tomto směru je třeba poukázat na výslovné znění ustanovení § 37 odst. 2 o.z.
Podle něj je neplatný právní úkon, jehož předmět plnění je nemožný v době
vzniku tohoto právního úkonu (např. v době uzavření smlouvy). Ustanovení § 37
odst. 2 upravuje tzv. počáteční nemožnost právního úkonu. Ta činí právní úkon
absolutně neplatným. To, zda o počáteční nemožnosti subjekty právního úkonu
věděly či nikoliv, je právně bezvýznamná. Počáteční nemožnost předmětu plnění
může být buď právní, anebo fyzická. Počáteční právní nemožnost plnění dlužníka
z důvodu nemožnosti plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je
neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující v době učinění
právního úkonu (pokud nejde o nedovolený právní úkon ve smyslu § 39 o.z.). K
těmto ustáleným závěrům výkladové praxe lze dodat, že v případě počáteční
právní nemožnosti plnění jde o stav objektivního rozporu s právem, tedy se
zákonem či předpisem nižší síly, nebo právem vyplývajícím z dvou- či
vícestranného právního ujednání nebo z úředního rozhodnutí, a to existujícího
již v době vzniku právního úkonu. Je-li tento předpoklad splněn, je právně
bezvýznamné přihlížet k faktické realizaci smlouvy, tedy např. k faktickému
využívání předmětu nájmu (jako se to naznačuje v této věci). Důvodem je
okolnost, že takové faktické chování zpravidla představuje porušení
objektivního práva s případnými, byť i dodatečnými sankčními důsledky. Taková
situace se naznačuje např. v této věci, kdy dodatečně došlo rozhodnutím věcně
a místně příslušného orgánu k uložení povinnosti nájemce k odstranění
dočasných staveb na předmětu nájmu, totiž na pozemku objektivně nezpůsobilém k
využití jako předmětu nájmu.
Pro úplnost se uvádí, že uvedené okolnosti odlišují stav počáteční právní
nemožnosti plnění (jako důvodu neplatnosti podle § 37 odst. 2 o.z.) od situace
následné nemožnosti plnění ve smyslu § 575 odst. 1 o.z. Ta nastává až po
vzniku závazku, jestliže se plnění stalo následkem určité okolnosti nemožným,
ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Následná nemožnost
plnění může být subjektivní nebo objektivní, s čímž právo spojuje rozdílné
následky, včetně hodnocení subjektivní stránky na straně dlužníka, pokud ji
tento zavinil. Pro ten případ nastávají důsledky v podobě nároku na náhradu
škody, v případě objektivní, dlužníkem nezaviněné následné nemožnosti plnění
není vyloučen nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 o.z.). Zásadní
odlišnost obou situací podle shora uvedených ustanovení tak logicky vylučuje
možnost jejich současné aplikace na skutkově shodný stav.
Odvolací soud v této věci převzal zjištění soudu prvního stupně, podle něhož v
době uzavírání nájemní smlouvy dne 6. 3. 1996, jejímž předmětem byl pronájem
předmětného pozemku pro provozování autobazaru, bylo žalovanému známo
stanovisko OÚ MČ P., odboru životního prostředí a rozvoje obchodu, ze dne
8.9.1994, podle něhož plocha uvedeného pozemku je nestabilizovaná a území je
urbanisticky tak komplikované, že se s jeho stabilizací počítá až v novém
územním plánu. Obvodní úřad neměl proti pronájmu pozemku pro účel provozování
autobazaru námitky s tím, že jeho stanovisko platí dva roky od vydání. Pokud
bylo žalovanému rozhodnutím OÚ MČ P. z 3.2.1997 a Magistrátu m. P. ze dne 17.
6. 1997 uloženo odstranit dočasné stavby jím tam umístěné, stalo se tak proto,
že žalovaný nepožádal o vydání stavebního povolení. Odvolací soud z těchto
zjištění dovodil, že se nejednalo o počáteční nemožnost plnění, neboť tato
nebyla dáno v době učinění právního úkonu. Podle odvolacího soudu (shodně se
soudem prvního stupně) bylo možné v době uzavření nájemní smlouvy účastníky
umístění dočasných staveb na pronajatý pozemek. Bylo na žalovaném, aby požádal
příslušný úřad o vydání stavebního povolení. Žaloba se proto opírala o platný
právní titul.
Z obsahu spisu se přitom nabízí závěr, že soudy obou stupňů vycházely ze shora
citovaných listinných důkazů, a to jak stanoviska odboru životního prostředí a
rozvoje obchodu místně příslušné městské části ze dne 8. 9. 1994, tak z výše
uvedených rozhodnutí vydaných opět věcně a místně příslušnými správními
stavebními úřady prvního stupně ze dne 3. 2. 1997 a 17. 6. 1997. Skutková
zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně a převzatá beze zbytku soudem
odvolacím, však trpí dovoláním vytýkanou vadou podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Při
hodnocení uvedených důkazů bylo namístě respektovat důsledky z nich plynoucí z
hlediska ustanovení § 132 o.s.ř. a § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.
Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom,
že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný
podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním
stavu, soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle § 135 odst. 2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému
orgánů, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným
orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Při shora uvedeném stavu nabízených, resp. k důkazu probraných listinných
důkazů bylo předně namístě náležité zjištění, zda odvolacím soudem citované
stanovisko odboru životního prostředí a rozvoje obchodu místně příslušné
městské části ze dne 8. 9. 1994 bylo vydáno orgánem k tomu příslušným z
hlediska ustanovení § 117 odst. odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb.
Pokud i po tomto došetření by v této věci měly soudy obou stupňů k dispozici
rozdílná stanoviska, příp. rozhodnutí, věcně a místně příslušných orgánů (v
daném případě orgánů příslušných podle § 117 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., v
tehdy platném znění), uplatnily by se důsledky plynoucí z citovaného ustanovení
§ 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Formulace zde použitá o to, že v případě
vydaného rozhodnutí příslušným orgánem z něho soud vychází, není totožná s
vázaností soudu výrokem rozhodnutí uvedených v § 135 odst. 1 o.s.ř., před
středníkem. Soudu je zachována možnost, aby při hodnocení rozhodnutí jiného
orgánu zkoumal existenci těch aspektů, které se týkají otázky významné pro
posouzení občanskoprávního úkonu uzavřeného mezi účastníky. Tím v této věci
bylo posouzení, zda z hlediska objektivního, tedy z hlediska předpisů platných
v době uzavření předmětné smlouvy a rozhodnutí na jejich základě vydaných, byl
dán soulad či naopak počáteční právní nemožnost využití předmětného pozemku pro
účely sjednání smlouvy o nájmu.
Zjištění dostupná odvolacímu soudu v době jeho rozhodování přitom vyznívala v
závěr, zastávaný i odvolacím správním orgánem v řízení o odstranění stavby,
podle něhož by se příčilo obecnému zájmu, pokud by nebyl respektován územní
plánu sídelního útvaru města P., jmenovitě plán využití ploch z roku 1994.
Podle tohoto plánu nebylo možno do konkretizace územně plánovací dokumentace
a do doby jejího schválení povolit žádnou, a to ani dočasnou stavbu.
Uvedený aspekt tak v souvislosti s pravomocným rozhodnutím prvostupňového a
odvolacího orgánu v řízení o odstranění stavby svědčí pro závěr (z hlediska
předmětu tohoto sporu) o počáteční nemožnosti plnění. Tou byla povaha pozemku
nacházejícího v území, které podle územního plánu vylučovalo možnost povolit
žádnou, a to ani dočasnou stavbu. Tento závěr se nabízí už s ohledem na dikci
ustanovení § 10 odst. 1 věty zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož územní plán
obce stanoví urbanistickou koncepci, řeší přípustné, nepřípustné, případně
podmíněné funkční využití ploch, jejich uspořádání, určuje základní regulaci
území a vymezuje hranice zastavitelného území obce. Z toho je zřejmé, že právní
povaha konkrétního pozemku (v daném případě předmětu nájmu) plyne prvořadě ze
zákonem stanovených důsledků plynoucích ze schváleného územního plánu obce,
právní závaznost územního plánu pak nemohla být změněna (pro potřeby hodnocení
přípustnosti předmětu nájmu pozemku) stanoviskem stavebního úřadu, jako se to
stalo v této věci dne 8.6.1994. Uvedený závěr nesoucí se k absolutní
neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění podle § 37
odst. 2 o.z., byl postačující z hlediska výše uvedeného předmětu řízení v této
věci. Z jeho rámce pak ovšem vybočují otázky případné vědomosti, resp. z toho
plynoucího zavinění některého z účastníků právního vztahu, když už vůbec
předmětem řízení nebyly případné nároky z náhrady škody nebo z titulu
bezdůvodného obohacení mezi účastníky, o eventuálních nárocích některého z
účastníků vůči státu z titulu případného nesprávného úředního postupu ani
nemluvě.
Uvedené okolnosti podporují správnost argumentace dovolatele, že předmětem
nájemní smlouvy uzavřené dne 6.3.1996 je plnění nemožné s následky její
neplatnosti podle § 37 odst. 2 o.z. Soudy obou stupňů však naznačené důsledky z
obsahu provedených důkazů nevyvodily, ježto byly vedeny odlišným právním
názorem směšujícím faktickou možnost umístění dočasných staveb na předmětném
pozemku a rozlišením mezi případnou právní nemožností takového postupu, a to od
počátku, tedy od uzavření předmětné smlouvy.
Právní názor odvolacího soudu, podle něhož mezi účastníky byla ohledně
předmětného pozemku parcely č. 1464/ k.ú. Lhotka dne 6.3.1996 platně uzavřena
nájemní smlouva a žalovanému kromě práva pozemek užívat vznikla i povinnost
platit sjednané nájemné, nelze za této situace zatím považovat za správný (§
241 odst. 2 písm. b) o.s.ř).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu