28 Cdo 890/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání České republiky
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábřeží
42 (územní pracoviště Brno, 604 47 Brno, Příkopy 11), proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 18 Co 216/2013, vydanému v právní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 161/92 (žalobkyň: A/ N.
R., a B/ J. H., zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, 600 00 Brno,
Veselá č. 37, proti žalovanému Prototypa, státnímu podniku, IČ 0001 0316, 600
00 Brno, Hudcova č. 78, o vydání nemovitostí, za účasti v řízení České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 12810 Praha 2,
Rašínovo nábřeží 390/42) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 161/92 (o žalobě N.
R. a J. H., proti státnímu podniku Prototypa o vydání nemovitostí v
katastrálním území Ž. (obec B.) bylo dne 15. 3. 2013 vydáno usnesení Městského
soudu v Brně, č. j. 19 C 161/92-231, jímž bylo rozhodnuto, že „v řízení bude na
místo žalovaného státního podniku Prototypa se sídlem Brno, Hudcova 78, IČ 0001
0316, pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42“. Soud prvního stupně
rozhodl takto s poukazem na ustanovení § 107 odst. 3 občanského soudního řádu
jako „o procesním nástupnictví zaniklého státního podniku Prototypa, do jehož
práv a povinností vstoupil a jeho procesním nástupcem je Česká republika – Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových“.
O odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením
Krajského soudu v Brně+ ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 18 Co 216/2013. Tímto
usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 3.
2013, č. j. 19 C 161/92-231, potvrzeno. Odvolací soud poukazoval zejména na to,
že Česká republika je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí,
které jsou předmětem žaloby v této právní věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že usnesení soudu prvního
stupně shledal odvolací soud správným a potvrdil je podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci se žalující domáhaly na
základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, již žalobou
podanou 1. 4. 1992 vydání rozhodnutí o vydání jimi označených nemovitostí v
katastrálním území Ž. Žaloba (po částečném zpětvzetí žalobního návrhu)
směřovala pak proti státnímu podniku Prototypa Brno, který však zanikl bez
likvidace a byl vymazán z obchodního rejstříku. Nemovitosti, které tu jsou
předmětem žaloby, nebyly součástí privatizačního projektu, ani nepřešly do
vlastnictví obce (města Brna) na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ministerstvo financí, Ministerstvo
průmyslu a obchodu i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svých
sděleních soudu uváděly, že se tu jedná o majetek státu, u něhož není patrno,
která organizační složka státu nebo státní organizace s nimi hospodaří, když
původní státní podnik již zanikl, aniž by bylo s některým majetkem naloženo a
proto, podle jejich názoru, přísluší hospodařit a nakládat s ním Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, který je zapsán do katastru
nemovitostí jako organizační složka státu, která hospodaří s majetkem České
republiky.
Odvolací soud tedy dospěl k právnímu závěru (s poukazem na ustanovení § 4 a § 6
zákona č. 87/1991 Sb.), že tu státní podnik, který v době účinnosti zákona č.
87/1991 Sb. předmětné nemovitostí držel, splňoval předpoklady osoby povinné k
vydání nemovitostí podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb., má za následek,
že zanikl-li státní podnik bez likvidace, pak tu stát (Česká republika) splňuje
předpoklady pro povinnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních
rehabilitacích) a není také žádného důvodu k tomu, aby za ni v řízení o žalobě
nevystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to i ve smyslu
ustanovení zákona č. 201/2000 Sb., o úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových. Skutečnost, že jako s osobou povinnou bylo tu dříve jednáno s
právnickou osobou, která v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. majetek
držela, není tu pro účely pokračování v řízení rozhodná.
Usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2013 (sp. zn. 18 Co 216/2013 Krajského
soudu v Brně) bylo doručeno Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
dne 26. 11. 2013 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno dne 27. 1.
2014, tedy ve lhůtě podle ustanovení § 240 odst. 1 a § 57 odst. 2 občanského
soudního řádu. Ve svém dovolání ze dne 27. 1. 2014 Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu ze dne 14. 11. 2013 (sp. zn. 18 Co 216/2013 Krajského soudu v Brně) i
usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2013 (č. j. 19 C 161/92-231
Městského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V uvedeném dovolání bylo vyjádřeno, že přípustnost tohoto dovolání je dána
podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo
uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Uvedený dovolatel poukazoval na to, že v této právní věci účastník řízení
státní podnik Prototypa Brno, proti němuž byla žaloba uplatněna, zanikl
rozhodnutím jeho zřizovatele, a to před tím, než bylo vydáno meritorní
rozhodnutí v této věci. V tomto případě tedy žalovaný státní podnik zanikl
(rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 12. 6. 2012, č. 124/2002 o
zrušení ke dni 30. 6. 2002) před rozhodnutím soudu ve věci samé a byl vymazán z
obchodního rejstříku ke dni 17. 10. 2002, aniž by do jeho práv a povinností
vstoupil jiný subjekt, popřípadě aniž by do jeho zániku někde převzal práva a
povinnosti, jež jsou předmětem sporu. Podle názoru vyjádřeného v dovolání nelze
se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že právním nástupcem zaniklého
státního podniku je stát, neboť to nevyplývá ze žádného právního předpisu (ani
z dříve platného zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ani z dříve platného
zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1.1.2013, které je podle čl. II
bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony rozhodující
pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.
11. 2013 (sp. zn. 18 Co 216/2013) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (pokud není v §
238 občanského soudního řádu stanoveno výjimkou něco jiného), jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li
být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu,
podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) a
podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona
věc drží (s výjimkami uvedenými v § 4 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991
Sb., tj. zejména pokud jde o podniky se zahraniční účastí a obchodní
společnosti, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby).
K výkladu tohoto ustanovení byl např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdo
1030/97 zaujat právní názor, podle něhož zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako
zákonný předpoklad vydání věcí tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání
věcí (popřípadě je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době
rozhodování soudu o tomto nároku (povinná osoba) stále věc držela (vlastnila).
Pozbude-li totiž povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby
(vlastnictví) na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z
hlediska nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc
držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991).
Podle ustanovení § 197 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu jestliže účastník
ztratí po zahájení občanského soudního řízení způsobilost být účastníkem řízení
dříve než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda
řízení může pokračovat, není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení
přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením,
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li
povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li
zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práva
povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a
povinnosti, o něž v řízení jde.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním
závěrům z judikatury soudů nemohl tu dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru,
že by na straně uvedeného dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, když tu v usnesení
odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2013 (sp. zn. 18 Co 216/2013 Krajského soudu v
Brně nešlo o řešení právní otázky s doloženým odchýlením se od rozhodovací
praxe dovolacího soudu a nedošlo tu k vydání usnesení podle nesprávného
právního předpisu anebo k nesprávnému vyložení si aplikovaných právních
předpisů (§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 107 odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu), které by bylo zejména v rozporu s právními závěry konkrétní a
souvisící soudní judikatury. Nebyla tedy dovolacím soudem shledána u dovolání
dovolatele přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního
řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit svým usnesením podle ustanovení §
243c odst. 1 a § 243f odst. 4 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání
dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného, směřujícího proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které nebylo lze přesvědčivě označit za rozhodnutí nesprávné.
Uvedený dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyním v tomto řízení
o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr.
Josef Rakovský
předseda
senátu