28 Cdo 892/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce A., k.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. T., a.s.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.1999, čj. 19 Co 2227/99-88,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.srpna 1999,
čj. 19 Co 2227/99-88, s e zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení, že je výhradním vlastníkem zemědělských pozemků v
katastrálním území S., v žalobě blíže specifikovaných. Svůj právní zájem na
tomto určení odůvodnil duplicitním zápisem v katastru nemovitostí, vedeném u
katastrálního úřadu v P. na LV č. 340 pro katastrální území S. Okresní soud v
Písku rozsudkem ze dne 25.3.1999, čj. 6 C 45/98-71, určil, že výhradním
vlastníkem nemovitostí ve výroku uvedených je žalobce. Nemovitosti byly totiž
vydány rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 zákona č.229/1991 Sb.,o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů ( dále jen \" zákon o půdě\"), oprávněné osobě A. P., který je vložil
do majetku žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že návrh zamítl. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, podle nichž byl vložen předmětný nemovitý majetek v rámci
privatizace do žalované akciové společnosti, a konstatoval, že spornou otázkou
zůstal pouze výklad ustanovení § 14a zákona o půdě, jenž byl do tohoto zákona
vtělen novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., s účinností od 8.2.1996. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k přesvědčení, že tímto
zněním zákona byl vázán Krajský soud v Českých Budějovicích, když rozhodoval
dne 17.4.1996 o restitučním nároku A. P. Z dikce tohoto zákonného ustanovení je
zřejmé, že zákonodárce zde poskytuje ochranu privatizačnímu projektu potud, že
brání vydání majetku oprávněným osobám nejen pokud tento majetek byl po
1.9.1993 nabyt do vlastnictví jiné osoby než státu v rámci privatizace, ale i
za předpokladu, že byl ohledně tohoto majetku po 1.9.1993 schválen privatizační
projekt, nebo vydáno rozhodnutí o jeho privatizaci. Následky vyplývající z
novely zákona o půdě zákonodárce zřejmě předpokládal, neboť oprávněné osobě
přiznal právo na náhradu podle ustanovení § 13 odst. 5 téhož zákona. Nadto
oprávněné osoby podle zákona o půdě nabývají vlastnického práva teprve právní
mocí rozhodnutí správního orgánu, či soudu o vydání majetku, k němuž byl
restituční nárok řádně a včas uplatněn. Okamžik uplatnění restitučního nároku
nemá z hlediska \"obnovení\" vlastnických práv význam, proto nepovažoval za
správný právní závěr soudu prvního stupně, že ustanovení § 14a zákona o půdě
nelze vztáhnout na restituční nároky uplatněné před provedením privatizace. Odvolací soud však vyjádřil přesvědčení, že v konkrétním případě není
přezkoumáván postup státu a jeho orgánů v rámci privatizačního projektu, ale
jde o běžnou vlastnickou žalobu podle ust. § 80 písm. c) OSŘ, jež se nikterak
nedotýká privatizačního procesu ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění. Odvolací soud přisvědčil
odvolací námitce žalovaného, že ani před novelizací zákona o půdě zákonem č. 30/1996 Sb., nebyl převod majetku v rámci privatizačního procesu, uskutečněný
po uplatnění restitučního nároku, avšak před vydáním nemovitosti oprávněné
osobě, v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Nelze tedy dovodit,
že v takovém případě by šlo o nabytí vlastnictví na základě právního úkonu ze
zákona neplatného (§ 5 odst. 3 věta druhá zákona o půdě). Tato otázka má
nesporně význam pro posouzení vlastnictví k pozemkům v k.ú. S., a to p.č.564
pastva, o výměře 2350m2 a p.č. 615/1 pastva o výměře 102 m2, jež jsou rovněž
předmětem tohoto sporu. O vydání těchto pozemků nebylo rozhodováno rozhodnutím
Okresního úřadu v P. čj. Pú/3652/95 ze dne 29.12.1995, potvrzeným rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.4.1996, čj. 10 Ca 71/96-27,
jak tomu bylo ve všech ostatních případech. Tyto pozemky byly vydány A. P. na
základě rozhodnutí Okresního úřadu v P. čj. Pú 3430/95 ze dne 28.12.1995.
Správní orgán o vydání těchto nemovitostí rozhodoval v době před účinností
shora uvedené novely zákona o půdě z r. 1996, v době rozhodování vlastníkem
sporných pozemků však již byla akciová společnost žalovaného, a ta není osobou
povinnou podle ust. § 5 odst. 1 zákona o půdě. Na věc pak nelze aplikovat
ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, neboť předmětný pozemek nebyl na akciovou
společnost převeden právním předchůdcem žalobce – S. r. T., nýbrž P. f. ČR na
podkladě schváleného privatizačního projektu, tedy ve shodě s ustanovením § 2
odst. 2 zákona č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu ČR. P. f. tak nakládal v
daném případě s majetkem svým, jako jediný akcionář, proto nepřichází v úvahu
neplatnost převodu z důvodu zmíněného blokačního ustanovení zákona o půdě,
které se vztahuje pouze na tzv. povinné osoby. Odvolací soud proto dovodil, že
žalobce není vlastníkem ani těchto dvou pozemkových parcel, když shora
citovaným správním rozhodnutím byl A. P. vydán majetek, který však nebylo možné
vydat, neboť jeho vlastníkem byl odpůrce, který není osobou povinnou ve smyslu
zákona.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 28.9.1999, napadl
žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238
odst. 1 OSŘ. Žalobce namítá, že A. P. řádně a včas uplatnil nárok na vydání
sporných nemovitostí, a to 24.7.1992. S ohledem na ustanovení § 3 zákona č.
92/1991 Sb. nesmělo dojít k privatizaci takového majetku, neboť ten mohl být
privatizován jen tehdy, když restituční nároky nebyly uplatněny ve stanovené
lhůtě nebo byly zamítnuty. Žalobce proto namítá, že je zcela právně irelevantní
zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn.10 Ca 479/95,
které bylo pouze dílčím krokem v celém procesu restituce. Zastává názor, že
ustanovení § 14a zákona č. 30/1996 bylo do zákona o půdě zahrnuto v důsledku
rozšíření okruhu oprávněných osob v době, kdy byl již majetek v řadě případů
zprivatizován postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. V dané věci však o takový
případ nejde, neboť A. P. jako oprávněná osoba řádně svůj restituční nárok
uplatnil, a dříve než bylo řízení o restituci pravomocně skončeno, bylo
protizákonně rozhodnuto, že majetek získá někdo jiný. Poukazuje v této
souvislosti na nález Ústavního soudu čj. IV ÚS 195/97 ze dne 11.12.1997. Podle
dovolatele nelze ustanovení § 14a zákona o půdě na daný případ vztahovat nejen
z toho důvodu, že by byla poskytnuta ochrana vztahu, který byl založen na
nerespektování zákona, ale i z toho důvodu, že v době vydání restitučního i
privatizačního rozhodnutí v této věci, nebyla novela provedená zákonem č.
30/1996 Sb., účinná. Nadto by postupem soudu zcela bezprecedentně došlo k
vyvlastnění majetku oprávněné osoby, u které je znovuobnovení vlastnických práv
procesem zjevně primárním před dalšími majetkovými posuny, tak jak je
odůvodněno i shora uvedeným nálezem Ústavního soudu. Navrhuje proto zrušení
napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1. 2001 (dále jen\"OSŘ\").
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst.
2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a opírá se o přípustný
dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady
řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem
zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v
rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je právní závěr odvolacího soudu, že
vlastníkem předmětných nemovitostí není žalobce. Dovolací soud považuje pro
posouzení této otázky za prvořadý sled právních skutečností, které nastaly v
důsledku vydání restitučních a privatizačních předpisů, tj. zákona o půdě a
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále
jen \"zákon o velké privatizaci\"), včetně právních úkonů dotčených osob, a
vzájemný vztah těchto předpisů.
Dle obsahu spisu byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni vydání obou
shora uvedených zákonů stát, který je získal způsobem uvedeným v ustanovení § 6
odst. 1 zákona o půdě a k tomuto dni je držel prostřednictvím státní organizace
S. r. s.p. T. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o velké privatizaci nebyl
stát oprávněn použít tyto nemovitosti pro privatizaci; oprávněná osoba A. P.
totiž uplatnila nárok na vydání těchto nemovitostí podle zákona o půdě dne
24.7.1992. Tímto dnem bylo zcela zřejmé, že privatizace předmětného majetku by
odporovala zákonu o velké privatizaci. Přesto podle tohoto zákona ( avšak v
rozporu s ním) stát uvedené nemovitosti k privatizaci použil. Prostřednictvím
správce svého zemědělského majetku (§ 17 zákona o půdě), pak dne 17.12.1993
založil akciovou společnost R. s.p., jejímž se stal jediným akcionářem, a
vložil do ní majetek státního podniku vyjmenovaný v privatizačním projektu.
O nároku oprávněné osoby na vydání nemovitostí podle zákona o půdě rozhodl
příslušný orgán státní správy - pozemkový úřad - dne 28.12.1995 a 29.12.1995
tak, že oprávněná osoba A. P. je vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodnutí
pozemkového úřadu bylo napadeno opravným prostředkem žalovaného, a bylo pak
potvrzeno rozsudkem příslušného krajského soudu ze dne 17.4.1996. A. P. poté
vložil nemovitý majetek, který takto získal v restituci, do společnosti A. k.s.
Vklad vlastnického práva žalobce byl proveden v katastru nemovitostí s účinky
od 20.12.1996.
Dne 9.2.1996 nabyla účinnosti novela zákona o půdě - zákon č. 30/1996
Sb.,(vydaný v důsledku nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 29/1996
Sb.), a do osnovy zákona tak bylo od tohoto dne zařazeno ustanovení § 14a,
které zní : \" Věc nelze vydat, byla-li po 1.9.1993 nabyta do vlastnictví jiné
osoby než státu nebo byl-li schválen privatizační projekt nebo vydáno
rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba podle § 13 odst. 5 má nárok na
náhradu, která se poskytne podle § 18a odst. 2.\".
Odvolací soud posoudil věc s ohledem na ustanovení § 14a zákona o půdě; s jeho
závěry však dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že
žalobce se stal vlastníkem sporných nemovitostí. Tomuto jeho závěru však
neodpovídá jeho právní úvaha, že oprávněné osobě neměly být nemovitosti vydány
s ohledem na ustanovení § 14a zákona o půdě. Dovolací soud v prvé řadě zastává
názor, že soud není v řízení podle části čtvrté OSŘ oprávněn přezkoumávat
správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, který jediný rozhoduje o vlastnictví
oprávněných osob podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě. Odvolací soud
proto nebyl oprávněn v řízení o určení vlastnictví posuzovat, zda příslušný
krajský soud v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu
o vydání nemovitostí podle části páté OSŘ rozhodl správně či nikoli.
Ustanovení § 14a zákona o půdě vykládá dovolací soud tak, že se netýká nároků,
uplatněných před tímto dnem. Z druhé věty tohoto ustanovení vysvítá záměr
zákonodárce řešit jen práva osob, které nemohly svůj nárok uplatnit ve lhůtách
stanovených zákonem o půdě pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého
pobytu, a právo na vydání zemědělských nemovitostí jim bylo nově založeno v
důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 13.12.1995, č. 29/1996 Sb.
Dalším argumentem, který hovoří proti právním závěrům odvolacího soudu, je
skutečnost, že pozemkový úřad rozhodl o vydání nemovitostí A. P. před účinností
zákona č. 30/1996 Sb.( tj. před 9.2.1996), takže pozemkový úřad rozhodoval v
době, kdy ustanovení § 14a zákona o půdě ještě neexistovalo. Krajský soud,
který rozhodoval o opravném prostředku, přezkoumával správnost tohoto
rozhodnutí v době jeho vydání, a nemohl aplikovat později vydaný právní
předpis, protože by to bylo v rozporu se zásadou retroaktivity; náš právní řád
se řídí zásadou, že nová právní úprava nemůže mít zpětný dopad na právní úkon,
učiněný před datem její účinnosti, tím méně na správnost vydaného rozhodnutí
příslušného orgánu.
Uvedenou problematikou se ostatně zabýval Ústavní soud ve věci vedené pod
sp.zn. IV.ÚS 195/97, na jehož nález ze dne 11.12.1997 dovolatel poukazuje. V
tomto případě Ústavní soud posuzoval následky ustanovení § 14a zákona o půdě k
povinnostem povinné osoby podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a dospěl k
závěru, že ustanovení § 14a zákona o půdě nelze aplikovat v neprospěch osob,
jejichž nárok vznikl před nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996
Sb., a že jeho aplikace by působila retroaktivně. Dále vyslovil názor, že
restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu
do již provedených posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů. I když
v dané věci šlo o privatizační proces, který se řídil zvláštním zákonem ( zákon
o velké privatizaci), shledává dovolací soud, že jde o problematiku obdobnou. I
v tomto případě nebyl stát jako vlastník oprávněn s majetkem nakládat, byť
podle uvedeného zvláštního zákona.
Ostatně ani užití ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě není vyloučeno, protože
povinnou osobou k vydání majetku byl stát ( resp. jeho organizace, která měla k
majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření) a stát také majetek dále
převedl do akciové společnosti. Přitom v době založení společnosti byl
vlastníkem všech jejích akcií. Je třeba ještě uvést k odůvodnění na straně 6
rozsudku odvolacího soudu, že P. f. České republiky není vlastníkem
nemovitostí, které patří státu, ale pouze tento majetek pro stát spravuje jako
specializovaná právnická osoba
(§ 17 odst. 1 zákona o půdě).
V dané věci ovšem není předmětem řízení vydání nemovitostí, ale rozhodnutí, kdo
je v současné době vlastníkem předmětných nemovitostí v důsledku vzájemně si
odporujících zápisů na listu vlastnictví v katastru nemovitostí.
Dovolací soud proto uzavírá s ohledem na shora uvedené důvody, že rozhodnutí
odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl v
důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 14a zákona o půdě, není správné, a
podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ je zrušil. Ve věci bude
dále jednat odvolací soud ( § 243b odst. 2 OSŘ), který je vázán právním názorem
dovolacího soudu ( § 243d odst. 1 OSŘ) a rozhodne nově o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17.října 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu