Věcná legitimace žalobce je předpokladem úspěšnosti žaloby na plnění i žaloby
na určení. Není však rozhodujícím kritériem z hlediska naléhavého právní zájmu
žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Uvedený závěr
odpovídající dnes již ustálené rozhodovací praxi byl již v příslušných
rozhodnutích dovolacího soudu vyjádřen. Právě s odkazem na nedostatek věcné
legitimace odvolací soud v této věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Jeho závěr se opírá o výklad ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Pro posouzení věcné
legitimace žalobce v této věci odvolací soud akcentoval důsledek plynoucí z
toho, že vzhledem k výzvě k vydání nemovitostí učiněné podle § 5 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. (podané 27. 6. 1991), tedy po účinnosti zmíněného zákona č.
172/1991 Sb., došlo k přechodu věci z majetku státu na obec - hlavní město
Praha podle ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona ve vztahu k § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. Právo hospodaření svědčící původně žalobci, tak přešlo
ze zákona na uvedenou obec.
Z hlediska tohoto dílčího závěru, o nějž se rozhodnutí odvolacího soudu opírá,
je pak třeba dospět k závěru, že jde o posouzení odpovídající konstatnímu
výkladu zmíněných zákonů. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na závěry
uvedené ve svém rozsudku ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96,
publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997,
ale i v mnoha dalších rozhodnutích ( např. 2 Cdon 596/97) věci (zde
nemovitosti) přešly zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí se všemi právy
a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají. To má svůj důsledek i
v přechodu práva hospodaření, které do té doby svědčilo příslušné organizaci (v
této věci žalobci). V souladu se závěry zmíněných rozhodnutí tak odvolací soud
správně dovodil, že uvedené právo žalobci již nepřísluší, nesvědčí mu proto ani
věcná legitimace k uplatnění určovací žaloby, jak byla v této věci podána.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno, se tak nabízí závěr, že odvolací
soud při svém rozhodování neřešil žádnou otázku, která by jeho rozhodnutí
činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí soudu je
konformní s dnes již ustálenou a početnou judikaturou, týkající se shora
uvedených aplikovaných předpisů.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z
žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto
musel podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k
meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a §
142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v
souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního
řádu.
V Brně dne 20. června 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu