28 Cdo 905/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Z. o. d. P., a 2/ Z. o. d. P., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 6 C 114/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.1.2003, čj. 19 Co 102/2001-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2003, čj. 19 Co 102/2001-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 9.6.2000, čj. 6 C 114/95-67, vyhověl návrhu žalobkyně, jež na žalovaných požadovala zaplacení části náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"); výrokem označeným I. jim uložil solidární povinnost zaplatit žalobkyni 210.125,- Kč a výrokem označeným II. zamítl návrh na zaplacení příslušenství této částky.
Žalovaný v odvolání proti výroku I. tohoto rozsudku namítal, že žalobkyně nesplňuje podmínku zajišťování zemědělské výroby, a že není důvod k poskytnutí finanční náhrady, když je možno plnit ji poskytnutím věcí. Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Námitkami žalovaného se nezabýval a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně není oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady. Své právo totiž odvozuje z toho, že je závětní dědičkou M. S., bývalé manželky zemřelého J. S., který živý a mrtvý inventář (dále jen \"inventář\") vnesl do družstva. M. S. zemřela před účinností zákona o půdě a nároky na náhradu inventáře proto nevznesla a vznést ani nemohla. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně nebyla dědičkou po zemřelém vlastníkovi inventáře, neprokázala, že M. S. se stala členkou družstva a že do družstva vnesla nějaký inventář. V návrhu žalobkyně sama uvedla, že je dědičkou po paní M. S., a přes ni po panu J. S., jehož majetek byl vnesen do družstva. Teprve následně začala uplatňovat, že se muselo jednat o společný majetek manželů J. a M. S., který byl do družstva vnesen, přičemž k tomuto změněnému tvrzení nenavrhla provedení žádného důkazu; navíc neprokázala, že v době vnesení inventáře do družstva byli J. a M. S. manželé.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné dovolání, jež odůvodnila tím, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ OSŘ) , a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ OSŘ). Konkrétně nesouhlasí se závěrem, že M. S. nebyla vlastnicí předmětného inventáře. I když jej dle zápisu vnesl do družstva její manžel, sama byla rovněž vlastnicí inventáře z titulu majetkového společenství, což žalobkyně uplatňovala při jednání u obvodního soudu. Okolnost, že inventář fyzicky předal družstvu její manžel, na tom nic nemění.Mezi stranami bylo nesporné i to, že M. S. byla jedinou vlastnicí všech nemovitostí usedlosti, z níž byl inventář do družstva vnesen. Nic proto nenapovídá závěru, který učinil odvolací soud, totiž že výlučným vlastníkem inventáře byl manžel M. S. Okolnost, že M. S. byla manželkou J. S., vyplývá z připojených spisů. Dovolatelka připomíná, že mezi stranami nebyly pochybnosti o tom, že vnesený inventář byl společným majetkem manželů S., a proto se žalobkyně na tuto stránku dokazování nezaměřila. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, měl postupovat podle § 121 odst. 3 OSŘ a provést jiné než účastníky navržené důkazy, neboť potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Za nesprávnou považuje dovolatelka úvahu odvolacího soudu, že pokud nebyla určitá skutečnost v řízení prokázána, je tím prokázán její opak. Odvolací soud, pokud neměl uvedené skutečnosti za prokázané, neměl vynést zamítavý rozsudek, ale měl zrušit rozsudek soudu prvého stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ke změně rozsudku mohl podle § 220 OSŘ přistoupit jen v případě, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ač správně zjistil skutkový stav, nebo v případě, kdy sám doplnil dokazování a nově zjistil skutkový stav. Dokazování však nebylo odvolacím soudem doplňováno. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že žalobkyně sice tvrdila, že M. S. byla spoluvlastníkem (nikoli výlučným vlastníkem) vneseného majetku, avšak k tomuto tvrzení nenavrhla žádné důkazy. Žalovaní nesouhlasí s tím, že otázka vlastnictví inventáře je mezi stranami nesporná a není třeba ji proto dokazovat. Naopak od počátku namítali, že žalobkyně není v žádném právním vztahu k J. S., který inventář do družstva vnesl. Tvrzení žalobkyně mělo být proto předmětem dokazování a žalobkyně měla v tomto směru navrhnout důkazy. Jinak žalovaní připomněli, že jejich námitky se týkaly zejména formy vypořádání nároku a toho, že zemědělskou výrobu na pozemcích žalobkyně neprovozuje žalobkyně, ale naopak žalovaný, což bylo předmětem jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud se však těmito námitkami nezabýval.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 OSŘ a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ OSŘ, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve vztahu k J. S., považuje dovolací soud za správný, s ohledem na obsah spisu však nikoli za rozhodující ve vztahu k uplatněnému nároku, případně k jeho části. Podle § 20 zákona o půdě má nárok na náhradu inventáře vneseného do družstva jeho vlastník. Slova „...pokud je vnesl…\", nelze vykládat tak, že rozhodující je, kdo je uváděn v dokladu o fyzickém odevzdání inventáře – bylo ostatně běžné, že v případě, že šlo o majetek manželů, podepisoval doklad pouze manžel – hospodář. Stěžejní otázkou v tomto sporu je tak zjištění, zda šlo o inventář, jeho vlastníky byli oba manželé, jak uvádí žalobkyně, a jak odpovídalo běžnému uspořádání, či zda šlo o výlučný majetek J. S. Závěry odvolacího soudu, že žalobkyně v tomto směru změnila původní tvrzení, se s ohledem na obsah spisu jeví nepřesnými. Např. na čl.5 spisu je založena fotokopie dopisu žalobkyně bývalému JZD P., v němž uvádí, že inventář její zemřelá teta se svým manželem vnesli do družstva. Při jednání u soudu prvního stupně dne 10.5.2000 uváděla žalobkyně, že majetek vnesli M. a J. S. do družstva společně. Pokud žalobkyně v průběhu řízení právními argumenty (tj. na základě dědictví po M. S.) dovozovala svůj nárok na inventář, který patřil J. S., nelze z toho dovodit, že by nepovažovala M. S. za spoluvlastnici inventáře. Žalovaní vyslovili na počátku řízení názor, že žalobkyně neprokázala právo na náhradu za majetek J. S., v průběhu řízení však výslovně prohlásili při jednání u soudu prvního stupně dne 5.6.2000, že nenamítají nedostatek aktivní legitimace, a jediné námitky měli k formě vypořádání a k okolnosti, zda žalobkyně splňuje podmínky nároku na náhradu inventáře spočívající v zajišťování zemědělské výroby. Při tomto jednání žalobkyně netrvala na provedení výslechu svědků. V dalším řízení se pak účastníci zaměřili pouze na otázky splnění podmínky zajišťování zemědělské výroby a formy vypořádání nároku.
Uvedený procesní postup účastníků dle názoru dovolacího soudu nepodporuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně dovozovala své právo na náhradu inventáře jen od J. S., ani že své tvrzení o vlastnictví M. S. k uvedenému inventáři nedoložila a nenavrhla o něm důkazy. Opodstatněný je proto názor dovolatelky, že s ohledem na obsah odvolání učinil odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobkyně neuplatnila ani neprokázala nárok na náhradu za inventář, který patřil původně M. S., bez potřebných nových zjištění. Dle názoru dovolacího soudu šlo o překvapivý závěr odvolacího soudu, který účastníci nemohli s ohledem na předchozí průběh řízení očekávat, nebyli odvolacím soudem upozorněni na potřebu dalšího dokazování, ani dotázáni na stanovisko k otázce vlastnictví inventáře M. S.
Dle dovolacího soudu nelze uzavřít, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování; odvolací soud naopak vycházel z toho, ze skutečnost, že vnesený inventáře byl i majetkem M. S., nebyl prokazován, aniž vzal v úvahu, že takové důkazy nebyly provedeny s ohledem na prohlášení žalovaných, že nedostatek aktivní legitimace u žalobkyně nenamítají.V řízení před odvolacím soudem v této souvislosti došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ OSŘ), když odvolací soud– veden svým právním názorem o tom, komu náleží nárok za majetek, vnesený do družstva formálně jedním z manželů, nevyzval účastníky k navržení důkazu o vlastnictví M. S. k tomuto majetku a rozhodl bez bližšího projednání s účastníky o právní otázce, která nebyla s ohledem na obsah odvolání účastníky očekávána, takže na ni nemohli při jednání odvolacího soudu reagovat.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu