28 Cdo 905/2013

28 Cdo 905/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a

soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele

Pozemkového fondu České republiky, nyní ČR – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ

4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v

Českých Budějovicích ze dne 11. října 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445, ve znění

opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2012, č. j. 8 Co

218/2012-479, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.

zn. 12 C 281/2009 (žalobkyň: a/ Ing. R. K., P. 4, K. K. 1406/7, a b/ Ing. J.

K., P. 6, R. 42/611, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 110

00 Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR –

Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a,

za účasti vedlejších účastníků řízení: 1. I. H., P. 6, C. 858/8, 2. M. L., H.,

D. 14, 3. H. P., H., Š. 3, 4. J. V., O., A. 2791/21, 5. M. S., P. 5, K. 2199,

6. J. S., P. 2, N. M. č. 20, 7. B. S., P. 4, N. M. 525, a 8. V. M., P. 6, J.

51, zastoupených JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, 120 00 Praha 2, Římská

16, o nahrazení projevu vůle v dohodě o převodu nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto

řízení o dovolání.

O žalobě žalobkyň, podané u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 281/2009,

bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. září 2011, č.j. 12

C 281/2009-300. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba

žalobkyň, domáhajících se, aby rozsudkem soudu byla žalovanému Pozemkovému

fondu ČR uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o převodu pozemků parc. č. 881/1

(o výměře 8.220 m2), parc. č. 881/5 (o výměře 1.774 m2) a parc. č. 882/3 (o

výměře 304 m2) v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví pro toto

katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální

pracoviště Písek), a to na každou ze žalobkyň v ideálním polovičním podílu s

tím, že by takto na každou ze žalobkyň připadla k úhradě jejich nároků částka

950.000,- Kč. V rozsudku soudu prvního stupně bylo o nákladech řízení

rozhodnuto tak, že žalobkyním se ukládá, aby společně a nerozdílně zaplatily

žalovanému na úhradu nákladů řízení 31.711,- Kč, vše do tří dnů od právní moci

rozsudku. O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo

rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října

2012, č. j. 8 Co 218/2012-445, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne

20. prosince 2012, č. j. 8 Co 218/2012-479. Tímto rozsudkem odvolacího soudu

byl rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 22. září 2011, č. j. 12 C

281/2009-300, změněn tak, že bylo rozhodnuto, že „za žalovaného se uzavírá

dohoda o převodu nemovitostí“, uváděných žalobkyněmi v jejich žalobě, s tím, že

na každou z nabyvatelek, a to Ing. R. K. a Ing. J. K. připadá k úhradě částka

950.000,- Kč co do uspokojení jejich restitučních nároků. O nákladech řízení

bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen

zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 62.369,-

Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalobkyním však nebylo

přiznáno právo na náhradu nákladů řízení od vedlejších účastníků řízení. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejším účastníkům řízení na jeho straně

bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Písku na

úhradu soudního poplatku 16.000,- Kč a 4.320,- Kč na úhradu znalečného, které

bylo v tomto řízení placeno ze státních prostředků, vše do tří dnů od právní

moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud

přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 občanského

soudního řádu a dospěl k závěru o důvodnosti žalobkyněmi podané žaloby. Odvolací soud poukazoval (shodně se soudem prvního stupně) na to, že v daném

případě vyplývalo z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu

Praha ze dne 21. září 2005, č.j. PÚ 2030/92/1 (které nabylo právní moci 30. září 2005), že R. K. a J. K. (tedy nynější žalobkyně v právní věci sp. zn. 12 C

281/2009 Okresního soudu v Písku) nejsou spoluvlastnicemi nemovitosti

specifikované podle pozemkového katastru jako část parcely č. 316/1 – role (o

výměře 16062 m2) v katastrálním území H. (podle katastru nemovitostí jde o

pozemky parc. č.

2567/1, 2768 a 2819), neboť tyto nemovitosti jsou zastavěné ve

smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., tudíž je nelze

vydat a uvedeným oprávněným osobám přísluší náhrada za nevydané pozemky podle

ustanovení § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., a to v podobě jiných

pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/191 Sb. či finanční náhrady podle § 16

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na základě výzvy oprávněných osob podle § 16

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Žalobkyně Ing. J. K. a Ing. R. K. se pak žalobou u soudu domáhaly s poukazem na ustanovení § 11 odst. 8 zákona

č. 229/1991 Sb. vydání soudního rozhodnutí spočívajícího v nahrazení projevu

vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR ke smlouvě o převodu pozemků do jejich

podílového spoluvlastnictví, a to každé z nich ve výši ? (jako náhradních

pozemků), a to parcely č. 881/1 v katastrálním území P., parcely č. 881/5 v

katastrálním území P. a parcely č. 882/3 v katastrálním území P., zapsaných u

Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště Písek) na listu

vlastnictví, „k částečnému uspokojení nároku žalobkyň v celkové výši

1.900.000,- Kč“. Soud prvního stupně žalobu žalobkyň v celém rozsahu zamítl,

když měl za to, že celý restituční nárok žalobkyň je nižší než součet cen

žádaných pozemků, takže byl toho názoru, že neuskutečněním převodu pozemků

(uváděných v žalobě žalobkyň) na žalobkyně žalovaný Pozemkový fond ČR „zabránil

porušení zákona, k němuž by údajně došlo převodem pozemků na žalobkyně na

základě nesprávného (původního) ocenění“. Soud prvního stupně neshledal

důvodnou ani námitku žalobkyň, že zde došlo k uznání nároku ze strany

žalovaného (co do důvodu i co do výše) obsaženého v jeho dopisech ze dne 10. března 2008, obsahujících informaci pro žalobkyně o jejich restitučních

nárocích (ovšem v nesprávné vyšší výšce). Odvolací soud uváděl ve svém rozsudku ze dne 11. října 2012, že bylo nutno

přisvědčit odvolací námitce žalobkyň, že soudem prvního stupně nebyl dostatečně

zajištěn skutkový stav za situace, kdy mezi účastníky řízení byla sporná výše

nároků žalobkyň (jako oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb.),

představovaná cenou původního pozemku jako základního předpokladu pro převod

náhradního pozemku. Proto odvolací soud přikročil k zadání vypracovat znalecký

posudek, a to k otázce opětovného ocenění odňatých pozemků. Z posudku znalce

Ing. R. K. pak odvolací soud dovozoval, že základní cena původního

vyvlastněného pozemku činila podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve

znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. částku 4.015.500,- Kč (za 16.062 m2 po 250,-

Kč); znalec ovšem, jak na to odvolací soud poukazoval, „přistoupil podle

přílohy č. 7 oceňovacího předpisu ke snížení této ceny podle položky č. 1.1. o

60% z důvodu, že oceňovaný pozemek se nacházel v části obce, která nebyla s

obcí stavebně srostlá, a dále o dalších 20% podle položky č.

3, 4 a 5 této

přílohy z důvodu, že tu nebylo možné napojení pozemku na veřejný vodovod,

kanalizaci a rozvod elektřiny, když vzdálenost ke zdroji byla více než 200 m2“,

takže tyto srážky ze základní ceny vedly znalce k závěru, že konečná cena

pozemku činila 1,284.900,- Kč. Odvolací soud poukazoval však na to, že znalec

při svém ústním výslechu „připustil, že v dané věci při oceňování pozemku,

který byl vyvlastněn ve prospěch státu za účelem rozšíření letiště Praha –

Ruzyně, se jeví nelogickou srážka 60% ze základní ceny z důvodu, že pozemek

nebyl stavebně srostlý s obcí“ a že „pokud učinil závěr o tom, že předmětný

pozemek nebyl s obcí srostlý a že nebylo možné jeho napojení na veřejný

vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny, vycházel jen z toho, že pro účely,

proto které byl pozemek vyvlastněn, bylo požadováno právě to, aby se jednalo o

pozemek, který s obcí stavebně srostlý není“. Vzhledem k těmto uvedeným

okolnostem odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobkyně disponovaly dostatečnou

výší restitučního nároku, aby mohly podat platnou nabídku v předmětném

nabídkovém řízení“, i když k účelům nabídky posléze nedošlo. Odvolací soud

dovozoval, že byla-li nabídka žalobkyň v nabídkovém řízení vyhodnocena jako

nejvyšší, pak i nyní žalovaný Pozemkový fond ČR stíhá povinnost k uzavření

dohody ve smyslu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb.“, nesplnil-li žalovaný

tuto povinnost, bylo na místě jeho souhlas s žalobkyní navrhovanou dohodou

nahradit rozhodnutím soudu. Odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1

občanského soudního řádu souhlas žalovaného s dohodou nahradil cestou změny

odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu odpovídajícího

tomu, že „žalobkyně se domáhají nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření

dohody na vydání pozemku (pro stát dnes již v souvislosti s letištěm v Praze

strategického), který byl v rámci nabídkového řízení oceněn jen částkou

651.111,- Kč. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud nově postupem podle ustanovení § 224

odst. 2 občanského soudního řádu i § 211 a § 148 odst. 1 o. s. ř., a to i s

použitím ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyněmi a vedlejšími

účastníky řízení na straně žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 19. listopadu 2012 a

dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno dne 28. prosince 2012 na

poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1

občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. října 2012 (sp. zn. 8 Co 218/2012

Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu

k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné a je toho názoru, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání dovolatele bylo uvedeno, že nelze souhlasit se závěry odvolacího

soudu, že „ke dni přechodu pozemku na stát lze zvažovat pouze faktický stav

pozemku, nikoli jeho administrativní začlenění do toho kterého katastrálního

území“, a dále, že „při ocenění nevydaného pozemku nelze do jeho ceny

promítnout srážky stanovené ve znaleckém posudku 60% srážkou za stavební

nesrostlost pozemku s obcí, tedy, že do ceny pozemku odňatého pro výstavbu

letiště nelze promítnout tyto srážky za stavební nesrostlosti pozemku s obcí“. Dovolatel zdůrazňoval, že výši nároku oprávněných osob je třeba i v daném

případě odvíjet od výše, která jim vznikla v době, kdy byl pozemek odňat či

přešel jiným způsobem na stát. Výše této újmy se odvíjí od stavu pozemku v době

jeho přechodu na stát a nelze počítat s cenovým navýšením původního pozemku; to

platí jak pro navýšení ceny původního pozemku v důsledku změny jeho

materiálního stavu, tak i pro navýšení ceny v důsledku změny jeho materiálního

stavu, tak pro navýšení ceny v důsledku změny stavu v administrativním

začlenění v obci H. Žalovaný proto v daném případě nesouhlasí se závěry

odvolacího soudu ohledně nepromítnutí srážek ze stavební nesrostlosti pozemku s

obcí do ceny odňatého pozemku, když zákonem o půdě je striktně stanoven (s

poukazem na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) způsob,

jakým se náhrady za nevydaný nemovitý majetek stanoví a to bez závislosti na

různých konkrétních okolnostech jednotlivých restitučních případů. Dovolatel má

proto za to, že při správném ocenění odňatého pozemku tu dojde v daném případě

k tomu, že cena předmětných náhradních pozemků, požadovaných žalobkyněmi,

převýší hodnotu restitučního nároku žalobkyň. Ve vyjádření vedlejších účastníků řízení k dovolání dovolávajícího se

Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího

soudu ve svém právním závěru „pominulo, že nevydané pozemky, za něž náleží

žalobkyním náhrada, byly při jejich odnětí součástí malé obce a až za řadu let

byly přiřazeny ku Praze, takže tu bylo na místě vycházet při ocenění pozemků ze

zařazení těchto pozemků do malé obce. Je třeba tyto pozemky ocenit jako

zemědělské, když není prokázáno, že v době jejich odnětí bylo vydáno územní

rozhodnutí, o které odvolací soud opřel svůj závěr co do výše ocenění těchto

pozemků, nevydaných oprávněným osobám. I ostatním oprávněným osobám, než

žalobkyním byly pozemky uvedené v územním rozhodnutí o stavbě letiště oceněny v

rozmezí 5-10 Kč za 1m2 výměry podle bonity zemědělské půdy. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které

je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,

rozhodující pro dovolací přezkum. Přípustnost i důvodnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího

soudu ze dne 11. října 2012 (sp. zn. 8 Co 218/2012 Krajského soudu v Českých

Budějovicích) bylo tu třeba posoudit ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f

odst.

1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího

soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí

odvolacího soudu) podle dříve platných (do 21. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z

hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě

původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku

přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých

souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní

pozemkový úřad). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu bylo přípustné

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu bylo možné

dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat zejména tehdy,

jestliže toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Bylo-li dovolání přípustné podle uvedeného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/

občanského soudního řádu, bylo možné dovolání podat také z důvodu, že

rozhodnutí soudu vycházelo ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 občanského

soudního řádu mohlo spočívat v tom, že soud posoudil projednávanou právní věc

podle nesprávného právního předpisu, nebo že si soud aplikovaný předpis

nesprávně vyložil, zejména i v rozporu s uveřejněnou judikaturou soudů

(především ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším

soudem; viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1988 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

bylo vyloženo, že vadná i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním

řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže

zakládají některý z důvodů jmenovitě uvedených v občanském soudním řádu.

Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu nemohly

být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), který

je soudům svěřen k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.

Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části

oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise

vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost

(právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc ve svém

rozsudku ze dne 11. října 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatele,

zejména podle ustanovení § 11 odst. 1 a 2, § 16 odst. 1, § 17 a § 28a zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

(zákona o půdě).

V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že pozemky nebo

jejich části nelze vydat v případech uvedených ad a/ až f/ tohoto ustanovení (a

to především v případech, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do

vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn). V případech uvedených v

§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v nichž se pozemky nebo jejich části

nevydávají, pozemkový fond převede oprávněné osobě do vlastnictví jiné pozemky

ve vlastnictví státu (postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o

pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů), a to

pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních,

pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

V ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že za pozemky,

které se podle tohoto zákona nevydávají, a za které nelze oprávněné sobě

poskytnout jiný pozemek, poskytne stát nebo právnická osoba, jejímž

zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštního

předpisu (viz vyhlášku č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků a trvalých

porostů, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).

Podle ustanovení § 17 odst. 3 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., může pozemkový

fond nemovitosti, na které nebylo ve lhůtě uvedené v § 13 uplatněno právo na

vydání, převést do vlastnictví oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) k

uspokojení jejich nároků na náhradu podle § 14 a ž § 16 nebo § 20 zákona č.

229/1991 Sb.

V § 28a zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že nestanoví-li tento zákon jinak,

poskytují se náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24.

červnu 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve

znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod

náhradních pozemků podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. lze realizovat i

prostřednictvím žaloby ohledně konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o

pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,

uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,

byly zaujaty právní závěry: Účel zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nemůže

být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu

zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby; znění § 1

odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. je nutno interpretovat s přihlédnutím k principům

ochrany hmotného zájmu a právní jistoty. Ústavní soud ČR poznamenává (viz str.

319-320 svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že lze uložit

Pozemkovému fondu ČR povinnost ohledně pozemku v konkrétní době soudem určeného

tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti lokalizace a kvalit se co nejvíce

přiblížila současné hodnotě původního pozemku.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným

právním závěrům z publikované judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž

jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě,

nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku

ze dne 11. října 2012 (sp. zn. 8 Co 218/2012 Krajského soudu v Českých

Budějovicích), který měl na zřeteli taková uvedená ustanovení právních předpisů

a citované právní závěry, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného

právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil

(zejména i v rozporu s uveřejněnou soudní judikaturou) tak, aby bylo na místě

tento rozsudek zrušit podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 243 b

odst. 2 občanského soudního řádu (srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1

o. s. ř.) s poukazem na dovolatelem tvrzenou důvodnost podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu (srov. také novelizované

ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí

dovolání dovolatele (srov. § 243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu ve znění

do 31. 12. 2012, srov. i § 243f odst. 1 o. s. ř.), a to jako dovolání sice

přípustného, ale neshledaného dovoláním důvodným.

Dovolatel (i vedlejší účastníci řízení na straně žalovaného) nebyli v řízení o

dovolání úspěšní a žalobkyním v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu