28 Cdo 93/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v
právní věci žalobkyně O. N., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr.
J. C., advokátu, správci konkursní podstaty úpadce Č., s.p., 2/ České republice
– Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, o nahrazení projevu vůle k
uzavření dohody o vydání nemovitostí a o zaplacení finanční náhrady 23. 000.
000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 153/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2002,
č.j. 13 Co 433/2002-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2002, č.j. 13 Co 433/2002-176, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2002, č.j. 12 C 153/2000-163,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2002, č.j. 12 C 153/2000-163, kterým byla
zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované 1/ k uzavření dohody o
vydání nemovitosti pozemek parc. č. 596 zapsané na LV č. 36 pro k.ú. N. M. v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., a o zaplacení finanční náhrady
23 000 000 Kč žalovanou 2/. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
podle úspěšnosti ve věci.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že existuje
závětní dědička, která je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. a/ zákona
č. 87/1991 Sb., (dále „ zákona o mimosoudních rehabilitacích“) a nepřicházejí
tak v úvahu další, restitučním zákonem vymezené, oprávněné osoby (žalobkyně).
Závěť ve prospěch A. B. D ze dne 5.5.1982 byla publikována dne 23.1.1984 před
Nejvyšším soudem Kanady, Provincie Quebec – Montreal, a na základě této závěti
je A. B. D. universální dědičkou po zůstaviteli E. O. V řízení nebylo
prokázáno, zda původní vlastník nemovitostí byl v době smrti občanem tehdejší
ČSSR, či zda měl dvojí občanství. Znárodněné nemovitosti nebyly předmětem
dědictví a veškeré jmění zůstavitele bylo v cizině. Nebyla tedy dána pravomoc
československého státního notářství k projednání dědictví (§ 44 zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Podle § 460
občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Se závětní dědičkou
byla již uzavřena dohoda o vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích a dohoda podle zákona č. 92/1991 Sb. Žalobkyně, která je dcerou
zemřelé sestry E. O., jemuž byly věci odňaty a tvrdí tedy, že je oprávněnou
osobou podle § 3 odst. 4 písm.e/ zákona o mimosoudních rehabilitacích,
neunesla důkazní břemeno.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že ohledně předmětného pozemku nebylo
soudem v jiné restituční věci meritorně rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání
opírá o § 237 odst. 1 písm.c/ občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“ Právní
otázka, zda podmínka předložení závěti v dědickém řízení osobou uvedenou v § 3
odst. 4 písm. a/ zákona o mimosoudních rehabilitacích byla splněna i
publikováním v cizině, nebyla dovolacím soudem vyřešena. Tuto otázku řešil
Ústavní soud v Nálezu ze dne 29.2.1996, sp.zn. III. ÚS 207/95, publikovaném ve
Sbírce nálezů Ústavního soudu sv. 5, číslo 171 (správně 17). Odvolací soud
otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Další právní otázku, která měla vliv
na rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje dovolatelka v důkazním břemenu
ohledně splnění zákonných podmínek na straně žalobkyně.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán neprovedením
důkazů navržených žalobkyní. Jedná se o vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst.2 písm.b/ o.s.ř. je dán nesprávným posouzením
oprávněné osoby.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání podala k němu oprávněná
osoba, zastoupená advokátem, v dovolací lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o.s.ř.).
Přípustnost dovolání přicházela v úvahu, vzhledem ke shodě rozsudků soudů
nižších instancí a předchozí kasaci neprovázené závazným právním názorem
odvolacího soudu, jen podle § 237 odst. 1 písm.c/, odst. 3 o.s.ř., tj. pro
zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolací soud posuzoval
vzhledem k povaze věci otázku přípustnosti dovolání současně s dovolacími
důvody.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.b/ o.s.ř. je dán.
Předně je třeba uvést, že dovolací soud se ztotožńuje s názorem odvolacího
soudu ve výkladu § 44 zákona č. 97/1963 Sb. Výlučná pravomoc
československých státních notářství (i za československého občanství
zůstavitele v době jeho smrti) nebyla dána. Nemovitý majetek na území
republiky, který je předmětem restitučního řízení, nemohl být předmětem
dědického řízení, neboť byl dříve zůstaviteli státem odňat. Odvolací soud však
posuzuje nabytí dědictví podle § 460 občanského zákoníku za situace, kdy
řízení o projednání dědictví probíhalo v K. a jeho výsledek nebyl předmětem
dokazování v souzené věci. Na základě této úvahy (použití českého hmotného
práva podle § 17 zákona č. 97/1963 Sb., bez dalšího) odvolací soud považuje za
oprávněnou osobu podle § 3 odst. 4 písm.a/ zákona o mimosoudních rehabilitacích
A. B. D.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
pokud po nedostatečném vyřešení předběžné otázky odvolací soud dospívá k závěru
o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Právní otázka nastolená dovolatelkou
je však zodpovězena kladně – podmínka předložení závěti v dědickém řízení
uvedená v § 3 odst. 4 písm. a/ (dříve odst. 2 písm. a/) zákona č. 87/1991
Sb., je splněna i předložením při dědickém řízení v cizině. Současně se však
soud musí zabývat otázkou, zda dědic z této závěti skutečně nabyl v dědickém
řízení celé dědictví.
Dovolání je důvodné i z hledisek uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel ze správné úvahy, že ve
vztahu k
§ 3 odst. 4 písm. a/ zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze brát v potaz
pouze dědická řízení na území republiky. Před rozhodnutím ve věci však
nepostupoval podle § 118a o.s.ř. tak, aby za respektování důkazního břemene ve
sporném řízení vedl účastníky ke sdělování rozhodných skutečností a označování
důkazů relevantních pro rozhodnutí. Nebylo by rovněž ani v rozporu se
zásadou rovnosti účastníků ani v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud
by soud prvního stupně sám v rámci právní pomoci ve věcech s cizím prvkem
vyžádal důkazy (tedy důkazy směřující k prokázání dalšího zákonného
předpokladu, že závětní dědička skutečně celé dědictví nabyla) související s
jeho úvahou, kterou účastníkům zpřístupnil teprve po vyhlášení rozhodnutí (§
120 odst. 3, věta první o.s.ř.).
Tato procesní pochybení odvolací soud nezohlednil, neodstranil a jedná se o
vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Došlo-li ke dvojímu pochybení při právním posouzení věci naplňujícím uplatněné
dovolací důvody, je třeba též konstatovat, že první ze zmíněných vad zakládá
též přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nesprávně posoudil hmotněprávní
otázku ( byť předběžnou ) určující pro rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm.c/ ,
odst. 3 in fine o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolací soud je proto
zrušil (§ 243b odst. 2 a 3, věta první o.s.ř.). Důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně. Dovolací soud tedy zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1,
věta první a § 226 odst. 1 o.s.ř.) a rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně
řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r.
předseda senátu