28 Cdo 935/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. Č.,
zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31.10.2000,
sp.zn. 24 Co 86/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně
pod sp.zn. 8 C 205/91 (žalobce V. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným
Č. d. z., a.s., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 23.9.1991, domáhajícího se uložení povinnosti
žalované akciové společnosti k uzavření dohody se žalobcem o vydání pozemku
parc. č. 251/2 (s údržbářskou dílnou), pozemku parc. č. 413, pozemku parc. č.
251/3 a části pozemku parc. č. 253/1 ve V. a o uhrazení kupní ceny za dům čp.
335 ve V. a o úhradu neoprávněně přijatého nájemného, placeného od roku 1963 do
roku 1974 celkovou částkou 11.385,- Kč, rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem
ze 14.10.1997, čj. 8 C 205/91-451a, a to v návaznosti na předchozí zrušovací
usnesení Krajského soudu v Praze z 11.5.1993, sp.zn. 12 Co 103/93, a ze
7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94. Uvedený soud prvního stupně výrokem svého
rozsudku ze 14.10.1997 uložil žalované akciové společnosti uzavřít se žalobcem
dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 251/3 (o výměře 113 m2)
ve V. (se všemi stavbami na pozemku umístěnými, tj. s částí přístřešku-skladu
hutního materiálu a s venkovními úpravami), dále ideální poloviny pozemku parc.
č. 253/1 (o výměře 191 m2) ve V. se všemi stavbami na pozemku umístěnými, tj. s
tesařskou a truhlářskou dílnou s přístavbou (strojovnou), rozvodnou pro teplý
vzduch, s částí údržbářské dílny, s přístřeškem se zídkou, rámovou pilou
(katrem), výměníkovou stanicí pro centrální vytápění, ocelovým silem pro
dřevěný odpad a s venkovními úpravami včetně oplocení. V článku IV. dohody o
vydání věcí bylo stanoveno, že náhrady za odstranění stavby a za zhodnocení
staveb budou mezi účastníky dohody řešeny samostatnou smlouvou. Dalším výrokem
rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti
žalované akciové společnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání zbývající
ideální poloviny nemovitostí uvedených ve výroku o vydání nemovitostí. Bylo
také zastaveno řízení ohledně zaplacení částky 16.317,- Kč. Bylo rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované akciové
společnosti bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kladně na
úhradu soudního poplatku 250,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také
vysloveno, že o úhradě státem zálohovaného znalečného bude rozhodnuto
samostatným rozhodnutím.
V odůvodnění tohoto rozsudku uváděl soud prvního stupně, že ohledně vydání čtyř
žalobcem požadovaných pozemků a staveb (na nich umístěných) soud uvažoval
především z toho hlediska, že tyto pozemky a stavby tvoří jeden výrobně
technický celek (jak vyplývalo zejména z druhého v řízení provedeného posudku),
takže vydáním, jen některé z těchto nemovitostí, případně oddělením části
pozemků by tato jednotnost měla zůstat nenarušena. Soud prvního stupně
poukazoval také na to, že uvedený komplex nemovitostí musel od jejich převzetí
státem projít procesem modernizace, což se projevilo i postavením mnoha menších
staveb na sporných pozemcích, jež plní pomocnou funkci a jsou příslušenstvím
staveb hlavních; došlo také k rekonstrukci staveb po jejich převzetí státem.
Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, poukazujícím na to, že
další v úvahu přicházející oprávněné osoby vzaly zpět své výzvy k vydání
nemovitostí a namísto vydání věcí nemovitých uplatnily nárok na náhradu za ně;
soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu ve zrušovacím
usnesení ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94, a rozhodl o vydání sporných
nemovitostí žalobci jen co do jedné ideální poloviny.
Soud prvního stupně dospěl také k závěru, že dosud nebyla v řízení dostatečně
objasněna otázka náhrady za zhodnocení či znehodnocení vydávaných staveb, takže
rozhodl o tom, že v dohodě o vydání nemovitostí bude obsažen i článek o tom, že
otázka těchto náhrad bude mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností řešena
samostatnou smlouvou.
Ohledně žalobcem původně požadované částky 16.317,- Kč bylo řízení soudem
prvního stupně zastaveno, neboť žalobce vzal do této částky žalobu zpět,
přičemž proti tomuto zpětvzetí žalobního návrhu neměla žalovaná akciová
společnost žádné námitky.
Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku byl soudem prvního stupně
odůvodněny ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a ustanoveními §
2 odst. 2 a § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jakož i tím, že
v době vynesení rozsudku soudu prvního stupně nebylo ještě v právní moci
usnesení o stanovení výše znalečného požadovaného Ú. t. a a. m. A. v. ČR za
revizní znalecký posudek
O odvolání žalobce i žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 31.10.2000,
sp.zn. 24 Co 86/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ve výroku, jímž
bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální
poloviny pozemku parc. č. 251/3 (o výměře 113 m2) ve V. s částí přístřešku -
skladu hutního materiálu, dále i pozemku parc. č. 253/1 (o výměře 191 m2) ve V.
s druhou částí přístřešku - skladu hutního materiálu, dále o vydání truhlářské
dílny na pozemku parc. č. 413 (o výměře 110 m2) ve V., jakož i o vydání pozemku
parc. č. 251/3 (o výměře 4.222 m2) ve V. s výrobní halou pro výrobu polotovarů,
se strojovnou, rozvodnou pro teplý vzduch, s částí údržbářské dílny, s
přístřeškem se zídkou, s rámovou pilou, s výměníkovou stanicí pro centrální
vytápění, s ocelovým silem na dřevěný odpad a venkovními úpravami včetně
oplocení, a to tak, že žaloba žalobce v této části byla zamítnuta. Byl však
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se uložení povinnosti
žalované akciové společnosti k vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č.
413 (o výměře 110 m2) a tesařské a truhlářské dílny s přístavkem na pozemku
parc. .č. 251/2 ve V., ale s tou změnou, že část výroku, týkající se náhrady za
odstraněné a znehodnocené stavby, byla z výroku vypuštěna. Byl takto potvrzen
výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobce na
uložení povinnosti žalované uzavřít s ním dohodu o vydání ideální poloviny
dalších žalobcem požadovaných nemovitostí.
Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně, jakož i na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Státu nebyla přiznána náhrada zálohově hrazených nákladů řízení jak v
řízení před soudem prvního stupně, tak i náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci
rozsudku 1.000,- Kč do pokladny Okresního soudu v Kladně.
Výrokem svého rozsudku odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na právní závěry obsažené
již v jeho předchozím zrušovacím usnesení ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94, že
totiž žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ zákona
č. 87/1991 Sb., že však žalobci náleží vydání jím požadovaných nemovitostí jen
v rozsahu jedné ideální poloviny, neboť výzvu k jejich vydání podali také další
oprávněné osoby (Ing. J. Č. a M. K.), takže žalobci nelze přiznat vydání věcí
celých. Z provedeného dokazování vyplynulo, že podle schváleného privatizačního
projektu Č. d. z. P. z 8.4.1992 bylo stanoveno, že restituční nárok dvou
dalších oprávněných osob - Ing. J. Č. a M. K. bude vypořádán formou poskytnutí
akcií žalované akciové společnosti; protože žalobce uplatnil svůj nárok žalobou
u soudu, bylo stanoveno ponechat ve F. n. m. akcie odpovídající celému
restitučnímu nároku až do doby rozhodnutí soudu.
Uváděné dvě další oprávněné osoby (kromě žalobce) učinily výzvu k vydání
nemovitých věcí, takže tu nebylo možné postupovat podle ustanovení § 5 odst. 1,
věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., jako by tu další oprávněné osoby svůj nárok
neuplatnily, takže by na straně žalobce byl nárok na vydání celé věci (věcí);
ničím nebylo také doloženo, že by Ing. J. Č. a M. K. svůj uplatněný nárok
„vzali zpět\".
Pokud se soudy obou stupňů v řízení zabývaly okolnostmi, které brání vydání
nemovitostí podle ustanovení § 8 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy
pro ztrátu původního stavebně technického charakteru staveb nebo pro zřízení
staveb až po převzetí pozemků státem po znárodnění, k němuž tu došlo dne
25.11.1950), dospěly k závěru, že tesařská a truhlářská dílna na pozemku parc.
č. 251/2 ve V. neztratily později provedenou přestavbou svůj stavebně technický
charakter; ostatní stavby na tomto pozemku plní vedlejší funkci. Údržbářská
dílna naproti tomu ztratila svůj původní stavebně technický charakter, avšak
tato okolnost nepředstavuje překážku, která by bránila vydání všech nemovitostí
na pozemcích parc. č. 251/2, parc. č. 251/3 a parc. č. 253/1, jež tvoří jeden
výrobní celek, spojený jednotným hospodářským účelem. S tesařskou dílnou je
průchodem propojena nová výrobní hala. Po převzetí pozemků parc. č. 251/3 a
parc. č. 253/1 ve V. byl na nich postaven sklad hutního materiálu, který je
stavbou samostatnou; na pozemku parc. č. 251/2 byla zřízena nově rámová pila
(katr) s výměníkovou stanicí pro centrální vytápění a přístřešek se zídkou i
výrobní hala. Pokud šlo o novou provozní výrobní halu byl odvolací soud toho
názoru, že tu šlo o stavbu nové samostatné věci, která je způsobilá samostatné
existence a může sdílet samostatný právní osud odlišný od tesařské a truhlářské
dílny. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že je na místě potvrdit rozsudek
soudu prvního stupně, pokud uložil žalované akciové společnosti povinnost
uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 413
(o výměře 110 m2) a tesařské a truhlářské dílny s přístavkem na pozemku parc.
č. 251/2. Část souvisejícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně
náhrady za odstraněné a znehodnocené stavby, neshledal odvolací soud důvodnou,
a proto ji svým měnícím výrokem vypustil.
Ohledně údržbářské dílny, která je postavena zčásti na pozemku parc. č. 251/2 a
zčásti na pozemku parc. č. 413 ve V. dospěl odvolací soud k závěru, že ztratila
v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť u této stavby došlo
ke změně reprezentující nadpoloviční objemový podíl prvků dlouhodobé životnosti
stavby. Proto ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se vydání
jedné ideální poloviny této údržbářské dílny, změnil odvolací soud podle
ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu tento výrok tak, že žalobní
návrh ohledně vydání této dílny zamítl.
Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanovením § 148 odst. 1
občanského soudního řádu, jakož i ustanoveními § 142 odst. 3, § 151 odst. 1 a §
224 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o soudním poplatku byl odůvodněn
ustanoveními § 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích.
Odvolací soud zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť měl za to,
že možnost dovolání tu vyplývá přímo ze zákona z ustanovení § 238 odst. 1 písm.
b/ občanského soudního řádu, když tu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, jenž
byl odvolacím soudem zrušen.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 25.1.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne
21.2.2001 u Okresního soudu v Kladně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že
svým dovoláním napadá „jen zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze z
31.10.2000, sp.zn. 24 Co 86/98, jimiž byl vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně změněn a žaloba byla zamítnuta a zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně byl potvrzen\". Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu a dodával, že
„pro jistotu navrhl ještě vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §
239 občanského soudního řádu\". Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyslovoval svůj názor, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; dovolatel zdůrazňoval, že smyslem
a cílem přirůstání podílů mezi oprávněnými osobami je vydání celé věci tak, aby
podíl nezůstal státu, jsou-li některé oprávněné osoby nečinné; podle názoru
dovolatele nelze činit rozdíl, neuplatní-li oprávněná osoba svůj nárok vůbec,
nebo uplatní-li nárok jiný; v daném případě další oprávněné osoby uplatnění
svého restitučního nároku změnily a uplatnily nárok jiný, který vylučuje vydání
věcí, takže, podle názoru dovolatele, výzvu k vydání věcí vzaly zpět.
Dovolatel dále pokládal za nesprávný a paušální názor odvolacího soudu,
odmítající rozhodující úlohu věci hlavní při vydávání věcí podle zákona č.
87/1991Sb.; tento názor odvolacího soudu dovolatel nepokládá za odpovídající
uveřejněné judikatuře soudů. Dovolatel také nepokládá za správný výklad
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., uvedený v rozsudku odvolacího
soudu a týkající se ztráty původního stavebně technického charakteru stavby a
zásadní přestavby nemovitosti; v daném případě šlo o odnětí výrobního
dřevařského komplexu, který existuje i nyní, takže ztráta původního stavebně
technického charakteru stavby tu nenastala. Zjištění, zda některá z dílčích
staveb byla zbourána a znovu postavena, nevyplývala, podle názoru dovolatele, z
výpovědí svědků - pamětníků a z ohledání na místě. Odvolací soud tu vycházel z
posudku znalce, který se však ve svém posudku touto otázkou zevrubně nezabýval
a ani to nebyla otázka pro znalce, která by se týkala (u znalce Ing. H.) jeho
znaleckého oboru.
Dovolatel posléze vyslovoval názor, že tato projednávaná věc měla být posouzena
podle zákona č. 403/1990 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona
(tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud
směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Při úvaze o přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo nutno přihlížet
k tomu, že výrok rozsudku Okresního soudu v Kladně ze 14.10.1997, čj. 8 C
205/91-451, vydaný v této právní věci, není totožný s výrokem rozsudku
Okresního soudu v Kladně z 30.6.1994, čj. 8 C 205/91-271, jenž byl zrušen
usnesením Krajského soudu v Praze ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94; lze tedy
přisvědčit tomu, že v daném případě je dána přípustnost dovolání i podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); to se týká dovoláním dovolatele napadeného
potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Za této okolnosti možného plného přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) není na místě úvaha o přípustnosti dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239
odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb.), podmíněné úvahou dovolacího soudu o tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
K výkladu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedeno: Vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) občanského soudního
řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v
ustanovení § 141 odst. 2 (později 3) písm. a/ až d/ občanského soudního řádu.
Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského
soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského
soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou
podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí
jít o zjištění právně významné.
Vycházeje z těchto právních závěrů dovolací soud nedospěl k tomu, že by v daném
případě odvolací soud vzal za zjištěno něco, co by ve spise vůbec nebylo, anebo
že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu
spisu naopak vyplývala. Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávné
hodnocení důkazů, pak (jak shora již uváděno citací právních závěrů z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) tato okolnost nebyla a není v občanském soudním řádu
zakotvena jako dovolací důvod.
Dovolatel dále uplatňoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto citovaného ustanovení
občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 8 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci
týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o
dovolání bylo třeba se zabývat i tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také
správně vyložil.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je-li oprávněných osob podle
tohoto zákona více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle ustanovení § 5
odst. 2 téhož zákona jen některá z nich, vydá se jí věc celá. K vydání věci
vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne
(§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Vzhledem k ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. lze pokládat lhůtu
uvedenou v ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. za dodrženou, byl-li
nárok uplatněn i výzvou k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. Nárok, který má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb., lze v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. realizovat převedením
bez náhrady, popřípadě provést vypořádání takového nároku, a to v rámci
rozhodování o privatizaci na základě privatizačního projektu (viz stanovisko
uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 107
/241/).
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stavby, které zásadní
přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, nevydávají.
O zásadní přestavbě stavby lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě
došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo i
rozsahu nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 208-209). Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě
původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže
došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí
prvků dlouhodobé životnosti stavby.
Z těchto právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném
případě, vycházel v podstatě také odvolací soud. Nemohl proto dovolací soud
přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je tedy toto rozhodnutí
nesprávné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve
znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované akciové společnosti v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu