28 Cdo 940/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce
Ing. Václava Svobody, správce konkursní podstaty úpadce G 4 – akciové
společnosti, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Zlaté stoce 1596/10a,
zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech
21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 400.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 66/2010,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011,
č. j. 19 Co 238/2011-369, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Usnesením Městského soudu v Praze shora označeným bylo potvrzeno
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2011, č. j. 18 C
66/2010-356, kterým byla pro neodstraněné vady odmítnuta žaloba, jíž se žalobce
po žalované domáhal zaplacení částky 400.000,- Kč (posléze rozšířeno na
12.900.000,- Kč) s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené při výkonu
veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
vzhledem k neurčitosti a nesrozumitelnosti podání žalobce, kteréžto vady nebyly
po řádné výzvě soudu odstraněny ani následným přípisem žalobce ze dne 11. 3.
2011 (došlým soudu dne 17. 3. 2011), bylo nutno přistoupit k odmítnutí žaloby.
Nižší instance žalobci především vytýkaly, že adekvátně nevymezil titul pro
uplatnění nároku na náhradu škody (nesprávný úřední postup či nezákonné
rozhodnutí), neboť nevylíčil rozhodné skutečnosti, které považoval za nesprávný
úřední postup, ani náležitě nespecifikoval případná nezákonná rozhodnutí
Finančního úřadu v Českém Krumlově, z nichž patrně také dovozoval svůj škodní
nárok.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zásadní právní
význam, o který opíral přípustnost svého podání, spatřoval v otázce, zda
odvolací soud mohl potvrdit závěr o odmítnutí žaloby za situace, kdy žalobce
dostatečně srozumitelně a konkrétně vylíčil skutkový stav a žalobní tvrzení, v
žalobě odkázal na příslušné listiny, které k ní jako důkazy též připojil. Vyčíslení vzniklé škody navrhoval žalobce provést znaleckým posudkem. Namítal,
že byl nesprávně vyzýván k tomu, aby právně kvalifikoval svůj nárok a vzniklou
škodu – to bylo podle jeho názoru povinností soudu. Měl za to, že výzvě soudu k
upřesnění žaloby bylo patřičným způsobem vyhověno. Zdůraznil, že soud prvního
stupně pochybil i v tom, že nenařídil ve věci jednání (resp. přípravné
jednání), aby dal žalobci možnost některé přetrvávající vady návrhu odstranit
do protokolu, čímž mu odňal právo jednat před soudem. Dovolatel proto žádal,
aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu – a současně i usnesení
soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí, a taktéž ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy
pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu. Dovolání není přípustné. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, ovšem jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (srov. druhou větu
citovaného ustanovení: § 237 odst. 1 a 3 platí obdobně). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za
středníkem o. s. ř.). Napadené rozhodnutí odvolací instance vychází z právního závěru, že v
řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající v neurčitosti a
nesrozumitelnosti vymezení toho, v čem žalobce spatřuje existenci nesprávného
úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinnou souvislost
mezi nimi. Podle § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí žaloba kromě obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat zejména vylíčení rozhodujících
skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodující
skutečnosti musí být v žalobě popsány tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj,
na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který
umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a vylučuje záměnu s jiným skutkem. Žalobu dovolatele nelze ani po jejím doplnění považovat za projednatelnou,
neboť z ní není patrné, co je skutečným podkladem požadovaného nároku na
zaplacení částky 400.000,- Kč (12.900.000,- Kč) s příslušenstvím a tedy co má
být v řízení prokazováno. Z žádného podání, jež žalobce učinil v průběhu
řízení, totiž v první řadě není zřejmé, z jakého konkrétního jednání (nekonání)
státního orgánu dovolatel svůj nárok na náhradu škody dovozuje, resp. jaká část
jeho nároku se vztahuje k jakému pochybení orgánu veřejné moci. Soud prvního
stupně přitom v souladu s ustanovením § 43 o. s. ř. usnesením ze dne 1. 11. 2010, č. j. 18 C 66/2010-338, žalobce vyzval, aby odstranil vady svého podání a
svou žalobu doplnil v usnesení blíže specifikovaným způsobem (přičemž jej
poučil o následcích jeho nečinnosti). Dovolatel přesto podstatné (soudem
vytčené) skutečnosti rozhodující pro posouzení svého nároku řádně nevylíčil. Souhrnně řečeno, z předložených listin založených ve spise je patrno,
že podání žalobce, přes rozsáhle tvrzené skutečnosti, neobsahuje konkrétní
zdůvodnění jeho požadavku na plnění, jenž je uveden v žalobním petitu. Žaloba,
doplněná podáním ze dne 11. 3. 2011 (došlým soudu první instance dne 17. 3. 2011), vykazuje chaotické a zmatené údaje, z nichž nelze jednoznačně dovodit
skutková tvrzení, nezbytná pro vymezení předmětu řízení. V žalobě chybí zejména
náležitá specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného
rozhodnutí státního orgánu a k těmto možným odpovědnostním titulům jednotlivě
přiřazené a vyčíslené škody, ke které mělo v důsledku uvedených okolností na
straně žalobce dojít. Absentují konkrétní skutečnosti, z nichž žalobce dovozuje
výši celkové požadované částky jako náhrady škody. Uvedené nedostatky, které
nebyly v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněny, brání
pokračování v řízení; závěr o odmítnutí žaloby byl tedy učiněn po právu. Ze shora vyslovených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu
nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto
řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.