28 Cdo 942/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. V.,
zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 11.
2001, sp. zn. 39 Co 210/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 16C 71/2000 (žalobkyně Městské části P., zastoupené v
tomto řízení advokátkou, proti žalované M. V., o vyklizení bytu), t a k
t o :
I. Rozsudek Městského soudu v Praze z 19.11.2001, sp. zn. 39 Co 210/2001,
vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16C
71/2000, se zrušuje.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání žalobkyně
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 21.2.2001, č. j. 16 C 71/2000-48.
Žalobou, podanou dne 22.2.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 10, se
žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený
žalobkyni odevzdat byt č. 7 druhé kategorie ve čtvrtém podlaží domu čp. 606 v
B. ul. 29 v P., o dvou pokojích a jedné kuchyni s příslušenstvím do patnácti
dnů od právní moci rozsudku. Svůj žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že je
vlastnicí domu, v němž je byt, jehož nájemkyně V. V. dne 3.1.1999 zemřela. V
bytě bydlí žalovaná, která je vnučkou zemřelé. Protože s nájemkyní bytu nežila
před její smrtí ve společné domácnosti, nepřešel na ni nájem bytu a bydlí v něm
bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem z
15.5.2000 č. j. 16 C 71/2000-15, žalobu žalobkyně zamítl při zjištění, že
žalobkyně je zapsána na listu vlastnictví č. 1035 jako vlastník domu čp. 606
spolu s pozemkem parc. č. 1324/5 pro katastrální území V. Na základě nájemní
smlouvy uzavřené dne 12.8.1998 se žalobkyní, se babička žalované V. V.
stala nájemkyní výše specifikovaného bytu; zemřela však dne 3.1.1999 v
nemocnici, kam byla převezena dne 18.12.1998. Žalovaná se k babičce nastěhovala
v měsíci srpnu 1998 a vedla s ní společnou domácnost až do jejího odchodu do
nemocnice. V evidenčním listu ze dne 10.8.1998 byly uvedeny pro potřebu výpočtu
nájemného dvě osoby. V dědickém řízení po V. V. byla žalovaná uvedena jako
osoba spolužijící se zemřelou. Soud prvního stupně došel k právnímu názoru, že
na žalovanou přešel nájem bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1, věta první,
občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně, v němž byla zpochybňována existence úmyslu trvalého
soužití a poukazováno na dosud neprokázaný příbuzenský vztah původní
nájemkyně a žalované, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z
3.10.2000, č. j. 16 Co 242/2000-29, napadený rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na podkladě doplněného dokazování sice
vzal za prokázáno, že V. V. byla babičkou žalované, avšak doplnění dokazování
navrženým způsobem (zprávou domova důchodců a svědeckými výpověďmi nájemníků
uvedeného domu) shledal nad rámec rozsahu vymezeného ustanovením § 213 odst. 2
občanského soudního řádu.
Soud prvního stupně v souladu s pokynem odvolacího soudu doplnil dokazování a
rozsudkem z 21.2.2001, č. j. 16C 71/2000-48, opětovně žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že babička žalované
V. V. byla nájemkyní předmětného bytu s nájemním právem uzavřeným na dobu
neurčitou. V měsíci srpnu 1998 se k ní do bytu nastěhovala žalovaná a od té
doby v něm žily ve společné domácnosti. Babička byla starší osoba se
zdravotními problémy, které vyžadovaly pomoc třetí osoby. Žalovaná měla v bytě
své věci, v domě byla ostatními nájemníky běžně vídána, babičce nakupovala,
podílela se na nákladech spojených s bydlením v bytě. Dne 16.12.1998 byla
babička žalované převezena do nemocnice, kde 3. 1. 1999 zemřela. Babička
žalované měla podanou žádost o umístění do domova důchodců ze dne 22.11.1998.
Rozhodnutí o zařazení do pořadníku bylo vydáno dne 18.1.1999, tedy po její
smrti.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně učinil právní
závěr, že ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 věta první o. z. na žalovanou
přešel nájem bytu z původní nájemkyně, neboť s ní žalovaná v den její smrti
žila ve společné domácnosti a neměla vlastní byt.
Z podnětu odvolání podaného žalobkyní odvolací soud rozsudkem z 19.11.2001, sp.
zn. 39 Co 210/2001, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalované uložil byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti
dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem
prvního stupně a odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování zopakováním výslechu žalované jako účastnice
řízení a z něho zjistil, že do bytu babičky se nastěhovala v srpnu 1998,
ačkoliv v něm byla hlášena již v předchozí době. V důsledku zhoršení
zdravotního stavu se babička v listopadu 1998 rozhodla natrvalo odejít do
domova důchodců, neboť žalovaná se o ni nemohla starat. Námitce uplatněné
žalobkyní v odvolání, že soud prvního stupně nepostupoval náležitě podle
ustanovení § 132 o. s. ř., což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným,
nepřiznal oprávněnost. Soudu prvního stupně však vytknul, že zjištěné
skutečnosti neposoudil správně po právní stránce, pokud učinil závěr, že
žalovaná žila se svou babičkou ve společné domácnosti. Na podkladě skutečností,
které zjistil soud prvního stupně, a skutečností zjištěných v odvolacím řízení
odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v
době smrti své babičky, případně v době jejího odchodu do nemocnice
(16.12.1998) s ní ve společné domácnosti nežila, jak to má na zřeteli
ustanovení § 115 a § 706 odst. 1, věta první, o. z. Vyslovil názor, že pro
splnění podmínky vedení společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 o. z. je
nezbytné prokázání existence úmyslu dvou či více osob žít spolu trvale a
společně uhrazovat náklady na své potřeby, což se žalované nepodařilo. Pokud se
žalovaná nastěhovala v srpnu 1998 ke své babičce, a ta se poté za dva měsíce
rozhodla natrvalo odejít do domova důchodců, protože se žalovaná o ni nemohla
starat, nemělo podle odvolacího soudu bydlení žalované v bytě charakter vedení
společné domácnosti s babičkou. Žalovaná ani její babička neměly úmysl žít
spolu trvale, tedy i pro dobu budoucí. Pro nesplnění jednoho ze dvou zákonných
předpokladů proto nemohl nájem bytu na žalovanou podle ustanovení § 706 odst.
1, věty první, o. z. přejít. Protože žalovaná byt užívá bez právního důvodu,
bylo žalobě podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z. vyhověno.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen do vlastních rukou dne 5.2.2002.
Dovolání proti němu podala žalovaná u soudu prvního stupně prostřednictví své
zástupkyně dne 5.4.2002. Navrhla v něm zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozovala s odkazem na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řízení (ve znění zákona
č. 30/2000 Sb.) a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Tvrdila, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.,
dovolatelka namítla, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně nebo nesprávně
zjištěného skutkového stavu věci, neboť při provádění dokazování nebylo
postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V
souvislosti s dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka vyjádřila nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že
žalovaná se svou babičkou nežila ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení §
706 odst. 1 věta první o. z., když ani jedna z nich neměla úmysl žít spolu
trvale. Podle dovolatelky je uvedená podmínka zakotvená ve zmiňovaném
ustanovení splněna, jestliže je prokázáno trvalé společné soužití osoby v něm
vyjmenované v bytě s nájemcem bytu. Jestliže odvolací soud vyplnění přihlášky
do ústavu sociální péče pro dospělé občany vyložil jako jednání babičky vedené
s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit trvalé opuštění společné
domácnosti), učinil tak, aniž byla uvedená skutečnost řádným způsobem
prokázána. Předmětná přihláška nebyla předložena, nebyly prošetřeny okolnosti
sepsání žádosti a zdravotní stav babičky žalované. Odvolací soud vyšel pouze ze
zprávy žalobkyně ze dne 25.1.2001, z níž však vůle babičky opustit trvale
společnou domácnost a již ji neobnovit nevyplývá. Dovolatelka připomněla, že v
době úmrtí nebyla její babička ani zařazena do pořadníku čekatelů (rozhodnutí o
zařazení do pořadníku čekatelů jakožto správní rozhodnutí nenabylo právní moci,
neboť bylo vydáno po smrti babičky). Pouhý sepis žádosti třetí osobou nemůže
podle dovolatelky představovat vážný úmysl trvale opustit společnou domácnost. O zařazení žadatelky mělo být teprve rozhodnuto. V okamžiku smrti a ani v
okamžiku převozu do nemocnice nebylo jednoznačné, zda bude žádosti podané z
vůle syna babičky vyhověno. Na skutečné jednání s úmyslem trvale opustit
společnou domácnost by mohlo být usuzováno až tehdy, kdy by původní nájemkyně
tak skutečně učinila a nastoupila do domova důchodců. Pak by se jednalo o
zřejmý úkon, z něhož by bylo možno učinit jednoznačný úsudek. Babička žalované
byla převezena do nemocnice z důvodu náhlého onemocnění, a nikoli za účelem
poskytování sociální péče ve zdravotnickém zařízení na základě své žádosti. Z
odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda nedošlo k záměně skutečnosti
převozu do nemocnice s nástupem do domova důchodců. Posledně uvedený
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka
odůvodnila tvrzením, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení
najevo. Konkrétně odvolací soud ze zprávy Městské části P. z 25.1.2001 vzal za
zjištěné, že babička žalované dne 22.11.1998 požádala o umístění v domově
důchodců. Pokud odvolací soud uvedl, že tatáž skutečnost vyplynula i z výpovědi
svědka M. V.
– otce žalované, dovolatelka připustila, že žádost byla vyplněna
sociální pracovnicí v bytě a zdůraznila, že ze svědecké výpovědi jejího otce
vyplynulo jen to, že v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu babičky na
doporučení Š. začal vyřizovat přemístění babičky do domova důchodců se
zajištěnou čtrnáctihodinovou službou. Podle dovolatelky bylo jejím otcem
předběžně dojednáno krátkodobé umístění babičky v Domově důchodců P. v D. u. s
tím, že po zlepšení zdravotního stavu se vrátí zpět domů. V žádosti byl Domov
důchodců v H. H. zřejmě uveden dodatečně. O této skutečnosti se žalovaná a její
otec dozvěděli dodatečně po smrti babičky. Odvolací soud pominul rozhodnou
skutečnost vyplývající ze zprávy Městské části P. z 25.1.2001, že žádost
vyplňovala sociální pracovnice, která jednala s otcem žalované, a nikoli s
babičkou, a dále skutečnost vyplývající z téže zprávy a ze zprávy Š. z
5.2.2001, že se u babičky projevovaly počínající známky demence. Z ničeho tedy
nevyplynulo, že šlo o projev svobodné vůle babičky a že takový projev vůle byla
v té době schopna samostatně učinit. Dovolatelka navrhla k posouzení této
otázky doplnit dokazování znaleckým posudkem, případně vyjádřením lékaře. Dále
dovolatelka poukázala na logický rozpor v hodnocení důkazů ohledně otázky
absence úmyslu žalované a její babičky žít ve společné domácnosti. Závěr
odvolacího soudu, že v době odchodu babičky žalované do nemocnice již žalovaná
s babičkou nežila ve společné domácnosti je v rozporu s provedenými důkazy. Samotný odchod do nemocnice nepředstavuje jednání s úmyslem zrušit a již
neobnovit společnou domácnost.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté,
hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1.1.2001.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (srov. ustanovení § 240 odst. 1 a §
241 odst. 1 o. s. ř.), shledal dovolací soud dovolání přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
změněno.
Jelikož je dovolání v této věci přípustné, dovolací soud v souladu s
ustanovením § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. z úřední povinnosti přezkoumal
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska okolností uvedených v § 229 odst. 1, 2
písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř., ačkoli dovolatelka žádné z nich neuplatnila a
zjistil, že z obsahu spisu nevyplývají. Rovněž tak jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 242 odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.), jež také dovolací soud v případě přípustnosti dovolání
přezkoumává z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatelka sice
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. výslovně
uplatnila, avšak nikterak jej nekonkretizovala. Dovolací soud proto shledal, že
uvedený dovolací důvod není opodstatněn.
Dále dovolací soud při přezkumu napadeného rozhodnutí postupoval se zřetelem k
zásadě vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahové
konkretizace zakotvené v ustanovení § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř. s tím,
že skutkovým podkladem pro jeho rozhodnutí mu mohly být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě v
souladu s ustanovením § 205a a § 211a o. s. ř. v odvolacím řízení, jak
vyplývají z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutkový základ
věci tak nemůže být v rámci dovolacího řízení měněn, v dovolacím řízení nelze
uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež
bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které
nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ nejde, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže
skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci práva. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. soud
hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v
jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za
řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské
soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu,
který tento důkaz provedl.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na žalovanou nepřešel
nájem bytu po smrti její babičky. Tento skutkový závěr učinil odvolací soud na
základě důkazů provedených soudem prvního stupně, neboť jeho skutková zjištění
převzal a doplnil je pouze o další skutkové zjištění, že se babička
žalované rozhodla v listopadu 1998 odejít natrvalo do domova důchodců, které
vzal za prokázáno z jím provedeného výslechu žalované. Nešlo tedy o případ, v
němž by odvolací soud přehodnocoval skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně. Způsob, jakým odvolací soud jím provedený důkaz hodnotil, není v
rozporu s pravidly logického myšlení a vadu hodnocení nelze spatřovat v tom, že
bylo možno dospět k jinému skutkovému závěru, než k jakému odvolací soud
dospěl. Nová skutková tvrzení a důkazy, která dovolatelka poprvé uplatnila v
dovolání, nelze (jak již bylo předesláno) v rámci dovolacího přezkumu zohlednit
a přihlížet k nim. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není
proto v tomto případě dán.
Zásadní výtku vůči napadenému rozsudku dovolatelka spojila s uplatněním
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., když podle
ní rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na nesprávně zjištěný skutkový
stav věci. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, kdy soud
skutkový stav posoudil podle jiného právního předpisu, než který měl správně
použít nebo jestliže sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu vychází
dovolatelka ze závěru, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav sice
aplikoval správný právní předpis (§ 706 odst. 1, věta první, o. z.), avšak ze
zjištěných skutkových okolností vyvodil nesprávné právní závěry, pokud
neusoudil, že žalovaná žila se svou babičkou V. V. v den její smrti, popřípadě
ke dni její hospitalizace ve společné domácnosti.
Podle ustanovení § 706 odst. 1, věty první, o. z. jestliže nájemce zemře a
nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými
nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že
s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Přechod nájmu bytu podle citovaného ustanovení je právním nástupnictvím svého
druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezanikne,
ale dojde ke změně v jednom z jeho subjektů. Namísto dosavadního nájemce
vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba, tímto ustanovením určená. K tomu, aby
nastaly účinky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu citovaného zákonného
ustanovení, musí být proto splněny zákonem stanovené podmínky.
Protože v daném případě byla žalovaná vnučkou zemřelé nájemkyně bytu V. V.,
tedy osobou vyjmenovanou v uvedeném ustanovení, mohl by na ni nájem bytu přejít
při současném splnění dvou podmínek - spolužití se zemřelou nájemkyní bytu ve
společné domácnosti v den její smrti, popřípadě ke dni její hospitalizace a
neexistence vlastního bytu. Nedostatek jedné z těchto podmínek má za následek,
že by k přechodu práva nájmu bytu na žalovanou nedošlo. Důkazní břemeno ohledně
skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu tíží ve sporu toho z
účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí.
Podle právních závěrů obsažených např. v rozhodnutí č. 34/1982 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, z nichž dovolací soud vycházel, je pojem „společné
domácnosti“ u skupiny osob uvedených v ustanovení § 706 odst. 1, větě první, o.
z., na něž může právo nájmu bytu přejít, vykládán volněji než pojem „společné
domácnosti“ vymezený v ustanovení § 115 o. z.. I když se u těchto osob
nevyžaduje existence spotřebního společenství s dosavadním nájemcem bytu (tj.
společné uhrazování nákladů na jejich potřeby), je třeba, aby jejich soužití s
nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. aby šlo o příslušnost k domácnosti
nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby
vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze
považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které
svědčí o úmyslu vést takovéto společenství v bytě, o který jde. Nestačí, aby
tyto osoby nájemce jen občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo
příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby byly v bytě nájemce pouze formálně
hlášeny k trvalému pobytu. Závěru, že byla naplněna podmínka existence
společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v
ustanovení § 706 odst. 1, větě první, o. z. není na překážku skutečnost, že
nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející
hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací.
S odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž po doplnění
dokazování vycházel i odvolací soud, nelze odvolacímu soudu přisvědčit, pokud
dospěl k závěru, že na straně žalované a její babičky, dosavadní nájemkyně
bytu, není možné dovodit existenci úmyslu vést trvalou společnou domácnost a že
ke dni smrti babičky nežily ve společné domácnosti, v důsledku čehož nebyla
splněna zákonná podmínka přechodu nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1,
věty první, o. z. Podle dovolacího soudu naopak s přihlédnutím ke shora
vyložené ustálené rozhodovací praxi soudů skutečnosti zjištěné soudem prvního
stupně (týkající se okolností, za nichž se žalovaná nastěhovala do bytu své
babičky a způsobu jejich soužití), svědčí o existenci úmyslu obou vytvořit
trvalé, předem časově neohraničené životní společenství. Všechny zjištěné
skutečnosti nasvědčují tomu, že babička, jako nájemce bytu, i žalovaná, jako
spolužijící osoba, považovaly soužití za trvalou základnu pro uskutečňování
potřeby bydlení a kdy žalovaná prostředí babičky považovala za svůj domov a
také babička toto jejich soužití takto chápala. Tomu pak ovšem odpovídá právní
závěr, že žalovaná s babičkou po nastěhování do sporného bytu žila ve společné
domácnosti. Odvolací soud svůj závěr, že bydlení žalované v bytě s babičkou
nemělo charakter vedení společné domácnosti, případně že v době odchodu babičky
do nemocnice s ní žalovaná nežila ve společné domácnosti, opřel o zjištění,
učiněné z doplňujícího výslechu samotné žalované, že babička se v měsíci
listopadu 1998 rozhodla odejít natrvalo do domova důchodců. Z tohoto zjištění
usoudil, že žalovaná a ani její babička neměly úmysl spolu i pro dobu budoucí
trvale žít. Odvolacímu soudu lze vytknout, že záměr – předsevzetí babičky
opustit v budoucnu (v blíže neurčené době) společnou domácnost za předpokladu,
že budou splněny k tomu potřebné podmínky, chybně zaměnil s upuštěním od úmyslu
žít ve společné domácnosti. Otázka, zda a kdy bude možno předsevzetí realizovat
byla v měsíci listopadu 1998 a též k datu hospitalizace babičky, nejistá a
nejasná. Za tohoto stavu nelze dojít k závěru, že původně založené soužití,
které nebylo nikterak časově omezené (z žádného provedeného důkazu tato
skutečnost nevyplynula), se změnilo na soužití konkrétně časově ohraničené s
důsledky z toho plynoucími, tj. že žalovaná s babičkou ztratily trvalý úmysl
spolu žít ve společné domácnosti. Okolnost, že babička začala uvažovat o
odchodu do domova důchodců, proto nemohla přivodit změnu v právní kvalifikaci
dříve založeného a v nezměněné podobě i trvajícího soužití žalované s babičkou
v bytě. Nebýt nastalé smrti, zřejmě by žalovaná s babičkou žily ve společné
domácnosti do doby, než by v případě vyhovění žádosti o umístění do domova
důchodců došlo k trvalému odchodu babičky ze společné domácnosti. Pak by však
nastoupil dopad ustanovení § 708 o. z. a na žalovanou by nájem bytu přešel z
tohoto titulu. Pokud by nebyl zastáván uvedený závěr, nenašlo by nikdy posledně
uvedené zákonného ustanovení svého uplatnění.
Z uvedeného vyplývá, že se žalované podařilo prokázat splnění zákonné podmínky
přechodu práva nájmu podle ustanovení § 706 odst. 1, věty první, o. z. – trvalé
soužití s nájemkyní bytu ke dni její hospitalizace a že tedy odvolací soud sice
při právním posouzení věci použil správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Právní závěr odvolacího soudu, na němž napadený rozsudek spočívá,
proto není správný a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ o. z. byl dovolatelkou uplatněn oprávněně.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(ustanovení § 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení bude nutné se zabývat otázkou, zda žalovaná splnila i druhou
zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu – neexistenci vlastního bytu, kterou
odvolací soud vzhledem k jím zaujatému závěru neposuzoval.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci ( ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu