ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Královské kanonie premonstrátů na Strahově, 118 00 Praha 1, Strahovské nádvoří
1/132, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010,
sp. zn. 54 Co 177/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 21 C 16/2005 (žalobce Kanonie premonstrátů na Strahově
proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu financí, 118 00 Praha 1,
Letenská 15, a 2. Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o
určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatele proti výroku (označenému I.) rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010,
měnícímu výrok (označenému I.) rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 27. 11.
2009, č. j. 21 C 16/2005-246, se zamítá.
II. Dovolání dovolatele proti výroku (označenému II.) rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010,
potvrzujícímu výrok (označenému II.) rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 27.
11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246, se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě podané v této právní věci u soudu dne 1. 4. 2005, bylo rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z 27. 11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující kanonie
premonstrátů je ve vztahu k žalovanému Pozemkovému fondu ČR vlastníkem budovy
čp. 3450, postavené na pozemku parc. č. 25, budovy bez čp./č.e., postavené na
pozemku parc. č. 26, a stavby na pozemku parc. č. 110 a budovy čp. 3449,
postavené na pozemku parc. č. 508, jakož i pozemků parc. č. 26, parc. č. 110,
parc. č. 669, parc. č. 34/1, parc. č. 69/2, parc. č. 70/4, parc. č. 70/22,
parc. č. 135/46, parc. č. 146/5, parc. č. 159/1, parc. č. 256, parc. č. 278/9,
parc. č. 286/2, parc. č. 347/3 a parc. č. 369/7 v katastrálním území B. (obec
Jihlava), zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro
Vysočinu (katastrálního pracoviště Jihlava). Dalším výrokem téhož rozsudku byla
však zamítnuta žaloba žalující kanonie premonstrátů, aby ve vztahu k žalované
České republice – Ministerstvu financí ČR bylo určeno, že uvedený žalobce je
vlastníkem budovy čp. 3450, postavené na pozemku parc. č. 25, budovy bez čp./
č.e. na pozemku parc. č. 26 a další stavby na pozemku parc. č. 110 a budovy čp. 3449 na pozemku parc. č. 508, jakž i pozemků parc. č. 15, 25, 507, 508, 38/3,
70/1, 74, 88, 89, 135/131, 135/165, 141/9, 143, 163/40, 233/1, 233/3, 238, 239,
240/3, 242/1, 242/2, 242/3, 251, 260/1, 260/2, 260/3, 260/4, 265, 267/2, 268,
270, 271, 275, 278/3, 278/4, 293/8, 293/9, 347/4, 362/53, 362/54, 369/5, 369/6,
408/1, 409, 453, 455/1, 458/1, 458/2, 459, 461, 463/2, 484/4, 514/1, 626,
293/87, 278/7, 34/2, 347/8, 34/5, 347/10, 347/12, 347/15, 347/17, 75/2, 70/21,
34/4, 70/11, 30/2, 75/1, 70/20, 94/3, 95/172, 85/2, 95/3, 141/1, 141/10,
163/62, 144/1, 153/3, 162/2, 161/1, 159/2, 247/1, 229/4, 249/4, 233/4, 293/84,
293/85, 249/6, 247/7, 249/9, 240/1, 293/72, 250/7, 250/4, 293/82, 293/28,
293/27, 146/4, 293/33, 293/6, 293/34, 293/35, 293/36, 293/10, 278/6, 293/88,
278/1, 342/7, 347/16, 347/2, 347/1, 350/2, 347/19, 350/3, 350/5, 393/2, 347/22,
347/21, 347/23, 350/4, 393/1, 440/2, 440/4, 347/20, 514/2, jakož i pozemků
parc. č. 26, 110, 669, 34/1, 69/2, 704/, 70/22, 135/15, 144/46, 146,5, 159/1,
256, 278/9, 286/2, 347/3 a 369/7 v katastrálním území B. (obec Jihlava),
zapsaných na listu č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu
pro Vysočinu (katastrálního pracoviště Jihlava). O nákladech řízení bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. O odvolání žalující kanonie premonstrátů a žalovaného Pozemkového fondu ČR
proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem
Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co
177/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Jihlavě z 27. 11. 2009, č. j. 21 C 16/2005-246, změněn ve výroku (označeném
I.), žalobě vyhovujícím, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalující kanonie
premonstrátů domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu
vlastnictví č. 10002 pro katastrální území B.
u Katastrálního úřadu pro
Vysočinu, a to pozemků parc. č. st. 26, st. 110, st. 669, 434/1, 69/2, 70/4,
70/22, 135/15, 144/46, 146/46, 159/1, 256, 278/9, 286/2, 347/3 a 369/7 a budovy
čp. 3450, postavené na pozemku parc. č. 25, budovy bez pč. a č. e. na pozemku
parc. č. st. 26 a budovy na pozemku parc. č. 110 a budovy čp. 3449, postavené
na pozemku parc. č. st. 508, ve vztahu k žalovanému Pozemkovému fondu ČR. Ve
výroku (označeném II.) uvedeného rozsudku prvního stupně, žalobu zamítajícím,
byl tento rozsudek potvrzen. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalující kanonie premonstrátů není
důvodné, zatím co odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo shledáno
důvodným. Odvolací soud na základě výsledků řízení před soudy obou stupňů uváděl, že
nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly původně zapsány v knihovní vložce
1183 zemských desek – Reindlův dvůr jako majetek Königliche Premonstratenser
Chorherrn-Stift Strahov in Prag. Z potvrzení totožnosti právnické osoby, které
vydala konference vyšších představených mužských řeholí v České republice, bylo
zjištěno, že tento subjekt je totožný s Královskou kanonií premonstrátů na
Strahově. Klášterní velkostatek Reindlerov v katastrálním území B. podléhal
zákonu č. 215/1919 (záborovému zákonu) a zabrání státem bylo poznamenáno na
základě návrhu Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 5. 1927 pod č. 56849/27-II/3, ze dne 5. 5,. 1928 pod č. j. 54050/28-II/3, a ze dne 13. 3. 1928
pod č. j. 33.533/28-II/3, což dokládá další zápis v téže knihovní vložce. Později podlehl uvedený postup revizi podle zákona č. 142/1947 Sb. a § 1 zákona
č. 142/1947 Sb., poznámka zamýšleného převzetí státem. Nemovitosti byly
následně od roku 1953 po závad prostém odepsání nově vedeny v pozemkové knize v
nové knihovní vložce č. 792 jako vlastnictví státu a knihovní vložka č. 1183
zemských desek byla zrušena. Odvolací soud dovozoval, že zřejmě neexistuje
listina (vykonatelné rozhodnutí), které by prokazovalo, že tu bylo rozhodnuto o
převzetí předmětného nemovitého majetku státem; v knihovních vložkách není
poznamenán odkaz na žádnou takovou listinu. V řízení bylo předloženo rozhodnutí
Ministerstva zemědělství z 22. 4. 1948, č. j. 46660/48-IX/R-22, ze dne 22. 4. 1948, kterým bylo rozhodnuto o předání části majetku bývalého velkostatku R. s
tím, že o převzetí majetku polnohospodářského a jiného majetku bude rozhodnuto
později dodatečně. Následně na některých nemovitostech hospodařil státní podnik
Osefa; došlo tedy zřejmě k následnému přídělu nemovitostí. Bylo rovněž
prokázáno (zejména z výpisu z listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území
B., že v současné době je jako vlastník předmětného majetku evidována Česká
republika s tím, že správu těchto nemovitostí provádí Pozemkový fond ČR.
Účastníci řízení nezpochybnili rozsah nemovitého majetku, o nějž jde v tomto
řízení; původní stav v pozemkových knihách i současný stav v katastru
nemovitostí pro předmětné pozemky vyplývá ze srovnávacího sestavení parcel,
které vyhotovil dne 28. 11. 2901 a 24. 3. 2005 Katastrální úřad v Jihlavě. K otázce pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR v této právní věci se odvolací
soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že Pozemkový fond ČR je
„samostatným právním a též procesním subjektem a žalobu o určení vlastnictví v
jeho správě je tedy nutno směřovat vůči tomuto fondu, nikoliv proti České
republice „. Odvolací soud dále poukazoval na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.,
týkající se majetku církví, podle kterého nelze převádět do vlastnictví jiným
osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“, přičemž konstatoval, že „k
legislativnímu řešení restituce tzv. církevního majetku“ dosud nedošlo. Odvolací soud pak dovozoval, že v důsledku této absence legislativní úpravy tu
se „uplatní pravidlo, podle kterého nelze žalobami na ochranu vlastnického
práva obcházet účel restitučního zákonodárství“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „soud prvního stupně, ačkoli správně
zjistil skutkový stav, rozhodl nesprávně, pokud žalobě, byť částečně vyhověl, a
proto odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí v jeho zamítavé části jako
věcně správné potvrdil (§ 219 občanského soudního řádů) a ve vyhovující části
změnil tak, že se žaloba žalující kanonie premonstrátů zamítá (§ 220 odst. 1
písm. a/ občanského soudního řádu). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 150 občanské soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 8. 2010 doručen dovolateli (Královské
kanonii premonstrátů na Strahově) a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo
20. 10. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jihlavě, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, v celém rozsahu a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. V dovolání bylo co do přípustnosti dovolání
poukazováno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i na ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo především poukázáno na to, že v této právní věci bylo
týmž odvolacím soudem rozhodováno rozdílně dvěma rozhodnutími. Krajský soud v
Brně v rozsudku z 10. 2. 2005, sp. zn. 16 Co 49/2002 dospěl k závěru, že žaloba
žalující kanonie premonstrátů nemůže být úspěšná, pokud její žaloba podána
proti Pozemkovému fondu ČR a že je tu třeba o určení vlastnictví samotnou
Českou republiku. Naproti tomu v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v
Jihlavě z 15. 7. 2010, sp. zn. 54 Co 177/2010, zaujal tentýž odvolací soud
právní názor, že žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem, zapsaným jako
vlastnictví České republiky, je správně podána proti Pozemkovému fondu ČR,
jde-li o nemovitosti, které Pozemkový fond ČR spravuje.
Současně uvedený
odvolací soud dospěl k´v tomto rozhodnutí z 15. 7. 2010 k závěru, že se „necítí
vázán předchozím pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně z 10. 2. 2005“,
co do otázky proti komu (Pozemkovému fondu ČR či České republice) měla být
žaloba žalující kanonie podána. Podle názoru uvedeného dovolatele, odvolací
soud tu nesprávně posoudil zjištěné skutečnosti z hlediska právního a tedy jeho
rozhodnutí z 15. 7. 2010 nemůže obstát, protože je výrazem odepření
spravedlnosti žalujícímu subjektu. Jako dovolací důvod tedy uvedený dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí soudu
spočívá z uvedeného důvodu, ale i z dalšího důvodu na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Odvolací
soud dospěl totiž k právnímu závěru, podle názoru dovolatele nesprávnému, že tu
nebylo na místě uplatnit právo určovací žalobou, jak to vyslovil Ústavní soud
ČR ve stanovisku z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05. Dovolatel však s poukazem na
nález Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 663/06, má za to, že tu nebylo na
místě „použití rigidní gramatické interpretace citovaného stanoviska pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, když ze zákona č. 298/1990 Sb., který je svou povahou součástí restitučního zákonodárství,
vyplývá marné legitimní očekávání na straně církevních právnických osob na
právní úpravu založenou na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., takže v
tomto případě žaloba na určení vlastnického práva tu není vyloučena; taková
žaloba se tu opírá o legitimní očekávání stěžovatele, jež je dovoditelné z
uplynutí adekvátního času od stanovení povinnosti státu vydat nový restituční
zákon, který by byl založen na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Uvedený dovolatel je
proto přesvědčen, že odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 7. 2010 (sp. zn. 54
Co 177/2010 Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě) nesprávně vycházel jen
ze slovního znění stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS –
st. 21/05 (a v této souvislosti si nesprávně vyložil i nález Ústavního soudu ČR
z 1. 7. 2010, Pl. ÚS 9/07) a nepřipustil „specifické řešení v individuálních
případech církevního majetku“, a to uplatněním žaloby o určení vlastnického
práva „mající za cíl dosahovat zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností
zákonodárce v rozporu ze závazkem plynoucím z § 29 zákona o půdě, a to postupem
odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, se zřetelem na relevantní
konkrétní okolnosti souzené věci“. Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání žalující Královské
kanonie premonstrátů na Strahově, bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo
být vyhověno; nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou majetkem blokovaným
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a to pro účely církevní restituce, o
jejíž komplexní legislativní úpravě má být teprve v budoucnu rozhodnuto; zákon
o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví
církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání
tohoto zákona je chráněn.
Na tento majetek je tedy nutné vztahovat režim
restitučních zákonů a tudíž není možné domáhat se tohoto majetku žalobou o
určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu, a to z důvodu absence naléhavého právního zájmu na tomto určení; naléhavý
právní zájem podle tohoto ustanovení nelze dovodit ze skutečnosti, že stát
dosud speciální restituční zákon nevydal, přestože zákon o půdě v § 29 vydání
tohoto zákona předpokládá. Ve vyjádření Ministerstva financí ČR, podaném za Českou republiku k dovolání
uvedeného dovolatele, bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru Ministerstva financí ČR odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 7. 2010 správně konstatoval, že Česká republika nemůže být v tomto sporu
účastníkem řízení, když jde o majetek, který je podle platné právní úpravy ve
správě Pozemkového fondu ČR, tedy orgánu, který má procesní způsobilost
organizační složky státu vystupovat před soudem ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 a § 21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu i ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích
(zejména § 55 odst. 1 tohoto zákon). Nebylo tu třeba dát oprávnění Pozemkovému
fondu ČR, aby za stát jednal v této právní věci (a ani přímo) Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 201/2000 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatele, napadajícího rozsudek odvolacího soudu z 15. 7. 2010 v celém rozsahu, tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. – To se v daném případě týkalo výroku rozsudku
odvolacího soudu (označeného I.), jímž byl změněn žalobě vyhovující výrok o
určení vlastnictví žalující kanonie ohledně konkrétně uvedených nemovitostí v
katastrálním území B. u Jihlavy, zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro
toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Vysočinu (katastrálního
pracoviště Jihlava). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně e věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. – To se v daném případě týkalo výroku rozsudku odvolacího soudu
(označeného II.), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně
zamítající zčásti žalobu žalující kanonie o určení jejího vlastnictví i k
dalším konkrétně uvedeným a vyznačeným nemovitostem v katastrálním území B. Je třeba ještě uvést, že podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního
řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
přitom nepřihlíží
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod svého dovolání, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu). V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a dále podle ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. i § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. s
přihlížením i k ustanovením zákona č. 289/1990 Sb. Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto soudem i určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným
osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu také v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Podle ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do
vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Zákonem č. 298/1990 Sb.
byla provedena úprava některých majetkových vztahů
řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, a to ohledně majetku
uvedeného v příloze tohoto zákona. – K tomuto zákonu byl ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 22/05 (uveřejněným sdělením č. 13/2006 Sbírky zákonů) zaujat právní závěr, že „zákon č. 298/1990 Sb. je svou
povahou součástí restitučního zákonodárství.“ V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02 (uveřejněném pod č. 23 ve svazku 36 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR), bylo pak také uvedeno, že na zemědělský majetek,
který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, a bude řešen
samostatným zákonem, je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů a není
zde prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého
právního zájmu na straně žalující. V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou,
a to jak posuzovat žalobu o určení právního vztahu nebo práva (ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým
obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy
(zejména i ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o
určení a ochraně vlastnického práva předpisy speciálními. Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo
/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku), ani formou určení práva či právního vztahu podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok
podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční
předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V
odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony
vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi,
znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když
úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat výkladový závěr i k
samotnému ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu: „Tvrzením
vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna
preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy
není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“. V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 66/06 (uveřejněném pod č. 149
ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), na který dovolatel v
daném případě opakovaně poukazoval, byly „při současném reflektování stanoviska
z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05“ uvedeny tyto další právní závěry k uvedené
právní problematice“ Ústavní soud ČR považuje (srov. str. 819 uvedeného svazku
Sbírky nálezů a usnesení) za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy
je nezbytné vycházet z individuálního rozměru každého jednotlivého případu,
které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech (včetně okolností
zvláštních a neobvyklých). Ústavní soud ČR podřizuje stále výklad i použití
právních norem jejich obsahově-materiálnímu smyslu (srov. str. 822 uvedeného
svazku Sbírky nálezů a usnesení). Za specifického stavu plynutí času a
legitimního očekávání vydání restitučního zákona, vyplývajícího z ustanovení §
29 zákona č. 229/1991 Sb., žaloba o určení vlastnického práva vyloučena úplně
není; je však třeba ji pojmout jako žalobu svého druhu (blížící se žalobě
restituční) se zřetelem na relevantní zjištěné konkrétní okolnosti souzené věci. K právní problematice posouzení (v dovolacím řízení) úplnosti zjištění
skutkového stavu věci, hodnocení provedených důkazů a posouzení vycházení soudu
ze zjištění, která nemají v podstatě oporu v obsahu soudního spisu byl podán v
uveřejněných rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, výklad např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 této
Sbírky; uvádí se v něm: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském
soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže
zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně stanovených v občanském soudním
řádu (nyní v § 241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být
vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je
soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v
soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou
skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak
vyplývá. Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů dovolací soud vycházel při posuzování důvodnosti
přípustného dovolání dovolávající se kanonie premonstrátů. Musel však zároveň
konstatovat, že tato ustanovení právních předpisů a tytéž publikované právní
závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 7. 2010 (sp. zn.
54 Co Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě), proti němuž směřuje dovolání
uvedeného dovolatele, Výsledný závěr odvolacího soudu, že zde řešené
nemovitosti jsou majetkem důvodně blokovaným ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (které nebylo zrušeno jako protiústavní touto otázkou se
zabývajícím nálezem pléna Ústavního soudu ČR z 1. 7. 2010, Pl. ÚS 9/07) pro
účely církevní restituce, o jejíž legislativní úpravě má být teprve rozhodnuto,
přičemž tu nejde podle v řízení zjištěných okolností o individuální situaci,
jež by připouštěla neuplatnění pravidla, podle něhož nelze žalobami na určení
či ochranu vlastnického práva obcházet restituční zákonodárství, nelze
přesvědčivě pokládat za nesprávný právní závěr, pro nějž by bylo na místě
zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, ve smyslu ustanovení §
243b odst. 2 občanského soudního řádu. Neshledal tu proto dovolací soud zákonné
předpoklady k tomu, aby přípustné dovolání uvedeného dovolatele bylo posouzení
zároveň i jako dovolání důvodné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu. Nebyly tu u dovolání dovolatele rovněž shledány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, tj. nešlo tu o řešení právní otázky, jež by byla
řešena v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona
č. 229/1991 Sb.) nebo o řešení právní otázky dosud nevyřešenými v rozhodování
dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR) či o
řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. Proto dovolací soud dovolání dovolatele, směřující proti
výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního
stupně, odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského
soudního řádu, a to jako dovolání v tomto rozsahu nepřípustné. V této části dovolání dovolatele, které bylo přípustným podle § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, pak dovolací soud svým rozsudkem přikročil
podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí
dovolání dovolatele, které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno důvodným. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.