28 Cdo 96/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobce J. A. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
D. T. s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 138/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 15 Co 434/2009-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 14.940,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Rozsudkem ze dne 17.4.2009, č.j. 12 C 138/2008-46, Okresní soud v
Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
vůči žalovanému zaplacení částky 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok I), a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok
II). Vzal za prokázané, že mezi žalovaným (budoucím prodávajícím) a paní A. S.
(budoucí kupující) byla dne 19.6.2006 uzavřena v písemné formě smlouva o
smlouvě budoucí, podle níž se tito účastníci zavázali v dohodnuté době uzavřít
smlouvu o koupi označené bytové jednotky za smlouvou sjednanou kupní cenu; ke
smluvním povinnostem budoucí kupující patřila povinnost složit do pěti dnů od
uzavření smlouvy „rezervační poplatek“ ve výši 339.937,50 Kč, přestavující 15%
kupní ceny. Tuto částku zaplatil žalovanému žalobce, dne 27.6.2006, kdy byla
připsána na bankovní účet žalovaného. K převodu práv a povinností ze smlouvy o
smlouvě budoucí (předvídaný v čl. V této smlouvy) na žalobce ze strany budoucí
kupující A. S. nedošlo. Kupní smlouva v dohodnuté době uzavřena nebyla a z
přijaté částky vrátil žalovaný toliko 239.937,50 Kč, s odůvodněním, že rozdíl
ve výši 100.000,- Kč představuje smluvní pokutu, kterou je povinen zaplatit
budoucí kupující v případě porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu (čl. IV,
bod 6 smlouvy o smlouvě budoucí).
Při právním posouzení věci soud prvního stupně vycházel z
předpokladu, že smlouva o smlouvě budoucí, uzavřená podle § 50a zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), zavazuje jen účastníky této smlouvy; mezi ně žalobce nepatří. Plnění,
které poskytl žalovanému, je podle názoru soudu prvního stupně od počátku
bezdůvodným obohacením, majetkovým prospěchem žalovaného získaným plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Právo na jeho vydání se promlčuje
uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák.), která v
posuzované věci počala běžet 27.6.2006, kdy žalobce poskytl žalovanému plnění s
vědomím, že tak činí bez právního důvodu, neboť jde o povinnost jiné osoby,
budoucí kupující A. S. Podle závěru soudu prvního stupně bylo ke dni podání
žaloby (11.7.2008) právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno a
jelikož se žalovaný (dlužník) promlčení dovolal, nelze promlčené právo žalobci
(věřiteli) přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Rozsudkem ze dne 24.7.2009, č.j. 15 Co 434/2009-63, Krajský soud v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soudu odvolací rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil, dospěl
však k jinému právnímu posouzení věci. Přijal závěr soudu prvního stupně, že
smlouva o smlouvě budoucí zavazovala toliko její účastníky a k přechodu práv a
povinností jí založených na žalobce nedošlo. Jestliže žalobce zaplatil
žalovanému částku 339.937,50 Kč, určenou smlouvou o smlouvě budoucí (čl. II,
bod 7 smlouvy), na tam uvedený bankovní účet žalovaného, vědomě plnil závazek
budoucí kupující jejímu věřiteli, žalovanému. Nejedná se tudíž o bezdůvodné
obohacení žalovaného na úkor žalobce, plnění bez právního důvodu podle § 451
odst. 2 obč. zák., nýbrž o plnění za jiného podle § 454 obč. zák., bezdůvodné
obohacení, které získala na úkor žalobce budoucí kupující A. S. Podle závěru
odvolacího soudu není proto žalobce k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení vůči žalovanému věcně legitimován. Za právně nezávažné označil
odvolací soud závěry soudu prvního stupně o promlčení práva žalobce, popřípadě
o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, jejichž důsledky se mohou projevit
toliko ve vztazích mezi účastníky této smlouvy. Rozsudek soudu prvního stupně,
jímž byla žaloba zamítnuta, shledal ve výroku věcně správným a proto jej
potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které
označil za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že řešení
právních otázek, k němuž dospěl odvolací soudem v napadeném rozsudku, je v
rozporu s hmotným právem; v tom spatřoval zásadní právní význam tohoto
rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že plnil závazek za budoucí kupující Alenu
Sigmundovou, označil za nepředvídatelný a odporující v řízení provedeným
důkazům. Z vylíčených skutečností znovu zdůraznil, že měl zájem o koupi bytu,
kupní smlouvu ovšem nemohl uzavřít, proto se dohodl s A. S., že ona uzavře s
žalovaným smlouvu o smlouvě budoucí a na žalobce případně převede práva a
povinnosti ze smlouvy plynoucí, získá-li žalobce povolení k pobytu na území
České republiky. Okolnost, že zájem o koupi bytu má žalobce, který ze svých
prostředků zaplatil žalovanému rezervační poplatek 339.937,50 Kč, byla oběma
účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí zřejmá. A. S. žalobce zmocnil k jednání o
uzavření kupní smlouvy, popřípadě k jejímu uzavření, jak plyne z obsahu plné
moci v řízení předložené. O postavení žalobce jako budoucího kupujícího svědčí
i obsah návrhu kupní smlouvy, který vyhotovil zástupce žalovaného. Smlouvu
odmítl žalobce uzavřít, neboť předmět koupě měl vady právní i faktické.
Žalobcem poskytnuté plnění není plněním ze smlouvy o smlouvě budoucí, kterou s
žalovaným uzavřela A. S., ale zálohou, kterou poskytl žalobce žalovanému na
základě neformální dohody těchto účastníků, před uzavřením kupní smlouvy, z níž
sešlo. Bylo-li poskytnuté plnění zálohou podle § 498 obč. zák., nejde (od
počátku) o bezdůvodné obohacení a právo žalobou uplatněné promlčeno není. K
uplatnění práva na vrácení zálohy je aktivně legitimován žalobce, který zálohu
zaplatil žalovanému, nikoliv A. S., jak uzavírá odvolací soud. Žalobce navrhl,
aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za správný a dodal, že i
vzhledem k obsahu dovolání nejedná se o rozsudek po právní stránce zásadně
významný. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1.7.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento
soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy,
která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu
Evropských společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.).
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
Jestliže v projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně se závěrem, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován,
zatímco rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na závěru, že žalobce je
nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, ovšem s tím, že jde o právo
promlčené, z hlediska obsahu posuzovaného právního vztahu se jedná o rozsudek
měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ač formálně odvolací soud
rozhodl potvrzujícím výrokem podle § 219 o.s.ř. Dovolání proti takovému
rozsudku je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Jelikož
rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšující 20 000 Kč, omezení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 o.s.ř. se zde neuplatní.
Podle ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li však
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo zmatečnostmi (některou
z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř.) a takový závěr neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud nezjistil ani
jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K námitkám
žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné (tedy že odvolací
soud účastníkům nezpřístupnil svůj odlišný právní názor na věc), je třeba
uvést, že by tato okolnost mohla být vadou řízení tehdy, pokud by z odlišného
právním názoru odvolacího soudu vyplynula potřeba uvést další tvrzení nebo
důkazy, kdy je soud povinen poskytnou účastníkům poučení k doplnění rozhodných
skutečností a označení důkazů k jejich prokázání (§ 213b, § 118a o.s.ř.). O
takovou situaci se v posuzované věci nejedná, neboť vylíčení rozhodných
skutečností žalobcem bylo úplné a mohlo být podkladem i pro odlišné právní
posouzení věci odvolacím soudem, jenž dospěl k závěru, že žalobce není ve sporu
aktivně věcně legitimován.
Zpochybňuje-li žalobce skutkové závěry odvolacího soudu, které podle
jeho názoru odporují v řízení provedeným důkazům, uplatňuje tím dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který je naplněn tehdy, vychází-li rozhodnutí ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Žalobce tvrdí, že při poskytování plnění žalovanému tak
činil v domnění, že plní závazek svůj, nikoliv závazek jiné osoby, A. S. Takový
závěr se ovšem z obsahu spisu nepodává. Nejenom z listinných důkazů, nýbrž i z
výpovědi svědkyně A. S. vyplývá, že tato osoba, nikoliv žalobce, byla
účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí, při jejímž uzavření jednala jménem svým,
nikoliv žalobcovým. Bylo její právní povinností složit u žalovaného částku
339.937,50 Kč, kterou po vzájemné dohodě s ní poukázal žalovanému žalobce, byť
s vědomím, že v budoucnu (při splnění podmínek ve smlouvě uvedeným) může dojít
k přechodu smlouvou založených práv a povinností z budoucí kupující na žalobce.
S tímto vědomím poskytl žalobce plnění a učinil tak ve lhůtě určené smlouvou o
smlouvě budoucí, na stanovené platební místo. Jeho námitky směřující proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu proto opodstatněné nejsou.
Po právní stránce spočívá rozsudek odvolacího soudu na tom, že
žalobce není účastníkem právního vztahu, o který v řízení jde, a že k uplatnění
práva na vrácení poskytnutého plnění (jeho zůstatku ve výši 100.000,- Kč) ve
vztahu k žalovanému není věcně legitimován. Odvolací soud zde dochází k závěru,
že plnění poskytnuté žalobcem je plněním za jiného podle § 454 obč. zák.,
nikoliv plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Ustanovení § 454 obč. zák. upravuje případy, v nichž existuje právní
povinnost ke konkrétnímu plnění toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje
povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil. Na rozdíl od odpovědnosti podle §
451 odst. 2 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného obohacení, získaného tím,
že za druhého bylo plněno to, co po právu měl plnit sám, ten, kdo plnil za
jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za
koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil. Konkurence s odpovědností podle § 451
odst. 2 obč. zák. by přicházela v úvahu jen tam, kde ten, kdo plnil, se
domníval, že plnil svůj vlastní dluh. K těmto závěrům dospěl již bývalý
Nejvyšší soud SSR ve stanovisku ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, k
otázkám postupu soudů při rozhodování o nárocích z neoprávněného majetkového
prospěchu (tj. právního institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen
institutem bezdůvodného obohacení), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 1/79, a dovolací soud nevidí důvod se od něj odchýlit ani v
nyní posuzované věci. Jestliže skutková zjištění odvolacího soudu vedou k
závěru, že žalobce poskytl žalovanému plnění, k němuž byla povinna jiná osoba
(budoucí kupující na základě smlouvy o smlouvě budoucí), nikoliv s vědomím, že
plní dluh vlastní (který vůči žalovanému neměl), je správný právní závěr
odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným závazkový právní vztah z
bezdůvodného obohacení nevznikl, neboť plněním poskytnuté žalobcem je plněním
za jiného (§ 454 obč. zák.), nikoliv plnění bez právního důvodu podle § 451
odst. 1 obč. zák. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tedy
naplněn není.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (s
přihlédnutím k jejich obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího
soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení,
k nimiž přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovolání zamítl (§
243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. za
situace, kdy v dovolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, k jehož nákladům
patří odměna advokáta určená paušální sazbou 24.300,- Kč (§ 3 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku
12.150,- Kč, neboť advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní
služby (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), a dále i paušální náhrada hotových výdajů
advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a částka 2.490,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny
a z náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem 14.940,- Kč.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu