28 Cdo 961/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: A. Ing. J. R., B. Mgr. M. V., a C. E. I., zastoupených
advokátem, a o dovolání dovolatelů: a/ doc. R. S., a b/ MUDr. I. V.,
zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31.10.2005,
sp.zn. 28 Co 420/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp.zn. 18 C 7O/2004 (žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I.,
zastoupených advokátem, proti účastníkům řízení: 1. doc. R. S. a 2. MUDr. I.
V., zastoupeným advokátkou, 3. a. s. Š. A., 4. S. m. M. B., zastoupenému
advokátem, 5. České republice-Ředitelství silnic a dálnic ČR, 6. S. s. J., s.
p., zastoupenému advokátem, 7. P.-S. k. (v likvidaci), 8. Z. v. s., 9. S. e.
z., s. p. (v likvidaci), zastoupeným advokátem, 10. S. p., a. s., 11. C., M.
B., a. s., zastoupené advokátem, 12. Stavebnímu bytovému družstvu M. B., 13.
České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 14. P. f.
ČR, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. se odmítají.
II. Dovolání dovolatelů Doc. R. S. a MUDr. I. V. se odmítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 22.3.2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního
soudu v Mladé Boleslavi z 10.6.2005, čj. 18 C 70/2004-456.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla především zamítnuta žaloba žalobců
Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., kterou se domáhali, aby soud svým rozhodnutím
určil, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 1318 (s objektem čp.
481/III), parc. č. 1063 (s objektem čp. 349/III), parc. č. 753, parc. č. 760,
parc. č. 756, parc. č. 758, parc. č. 739, parc. č. 740, parc. č. 608, parc. č.
609, parc. č. 675/14, parc. č. 616, parc. č. 617, parc. č. 874, parc.875/1,
parc. č. 875/2, parc. č. 876, parc. č. 823, parc. č. 824 v katastrálním území
M. B., a to s velikostí spoluvlastnického podílu Ing. J. R. 3/24, Mgr. M. V.
2/24 a E. I. 1/24. V tomto zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo
ještě upřesněno, že pozemky uváděné v žalobě žalobců (a to s údaji podle
pozemkové knihy) jsou nyní v katastru nemovitostí označeny jako pozemky parc.
č. 1063, parc. č. 753, parc. č. 760, parc. č. 756, parc. č. 758, parc. č. 739,
parc. č. 740, parc. č. 608, parc. č. 609, parc. č. 616, parc. č. 617, parc. č.
874, parc. č. 875/1, parc. č. 75/2, parc. č. 876, parc. č. 823 a parc. č. 824 v
katastrálním území M. B.
Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl rovněž zamítnut žalobní návrh,
kterou se účastníci řízení doc. R. S. a MUDr. I. V. domáhali určení, že jsou
spoluvlastníky jedné ideální dvanáctiny pozemků parc. č. 1318 (s objektem čp. 481/III), parc. č. 1063 (s objektem čp. 349/III), parc. č. 753, parc. č. 760,
parc. č. 756, parc. č. 758, parc. č. 739, parc. č. 740, parc. č. 608, parc. č. 616, parc. č. 874, parc. č. 875/1, parc. č. 875/2 a parc. č. 876 v katastrálním
území M. B. I v tomto zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo
upřesněno, že pozemky uváděné v tomto žalobním návrhu (a to s údaji podle
pozemkové knihy) jsou nyní v katastru nemovitostí označeny jako pozemky parc. č. 1318/1, parc. č. 1318/2, parc. č. 1318/6, parc. č. 1063/7, parc. č. 1063/1,
část pozemku parc. č. 1063/8, část pozemku parc. č. 5319, část pozemku parc. č. 676/7, část pozemku parc. č. 5097, část pozemku parc. č. 5098/1, část pozemku
parc. č. 5098/2, část pozemku parc. č. 752/8, parc. č. 752/9, část pozemku
parc. č. 752/10 a parc. č. 752/13, parc. č. 760, část pozemku parc. č. 5097,
část pozemku parc. č. 5098/1, parc. č. 5786, parc. č. 752/6, část pozemku
parc. č. 6319, část pozemku parc. č. 752/8, část pozemku parc. č. 752/10, část
pozemku parc. č. 752/11, parc. č. 752/12, část pozemku parc. č. 752/1 parc. č. 752/5, část pozemku parc. č. 752/16, část pozemku parc. č. 745/29, část pozemku
parc. č. 1874, parc. č. 745/17, parc. č. 745/18, parc. č. 745/19, parc. č. 745/20, parc. č. 745/21, část pozemku parc. č. 745/29, část pozemku parc. č. 745/36, část pozemku parc. č. 745/37, část pozemku parc. č. 745/58, část
pozemku parc. č. 745/36, část pozemku parc. č. 745/37, část pozemku parc. č. 745/58, část pozemku parc. č. 745/61, část pozemku parc. č. 745/64, část
pozemku parc. č. 655/24, část pozemku parc. č. 655/22, část pozemku parc. č. 3708, část pozemku parc. č. 3709, část pozemku parc. č. 3710, část pozemku
parc. č. 3711, část pozemku parc. č. 3712, část pozemku parc. č. 4802, část
pozemku parc. č. 4961, část pozemku parc. č. 4963, část pozemku 4986, část
pozemku parc. č. 4987, část pozemku parc. č. 4988, část pozemku parc. č. 4989,
část pozemku parc. č. 4990, pozemek parc. č. 4991, pozemek parc. č. 4992, část
pozemku parc. č. 4993, část pozemku parc. č. 4994, část pozemku parc. č. 4995,
část pozemku parc. č. 4996, pozemek parc. č. 4997, část pozemku parc. č. 5035,
pozemek parc. č. 5209, pozemek parc. č. 5209, pozemek parc. č. 5210, pozemek
parc. č. 5211, pozemek parc. č. 5212, pozemek parc. č. 5213, pozemek parc. č. 5214, pozemek parc. č. 5217, pozemek parc. č. 5218, část pozemku parc. č. 5219,
pozemek parc. č. 5254/2, pozemek parc. č. 5596, část pozemku parc. č. 5219,
pozemek parc. č. 5254/2, pozemek parc. č. 5596, část pozemku parc. č. 608/1,
část pozemku parc. č. 608/20, část pozemku parc. č. 608/21, část pozemku parc. č. 608/22, část pozemku parc. č. 608/23, část pozemku parc. č. 608/28, část
pozemku parc. č. 608/61, část pozemku parc. č. 608/23, část pozemku parc. č. 608/28, část pozemku parc. č. 608/61, část pozemku parc. č. 608/63, část
pozemku parc. č. 608/63, část pozemku parc. č.
608/64, pozemek parc. č. 608/80,
pozemek parc. č. 608/83, pozemek parc. č. 608/132, pozemek parc. č. 608/133,
pozemek parc. č. 608/134, pozemek parc. č. 608/135, část pozemku parc. č. 655/1, část pozemku parc. č. 655/25, část pozemku parc. č. 655/26, část pozemku
parc. č. 655/29, pozemek parc. č. 655/30, pozemek parc. č. 655/26, část pozemku
parc. č. 655/29, pozemek parc. č. 655/30, pozemek parc. č. 655/31, pozemek
parc. č. 655/32, část pozemku parc. č. 655/35, část pozemku parc. č. 655/36,
pozemek parc. č. 655/149, část pozemku parc. č. 5169, část pozemku parc. č. 5204, pozemek parc. č. 5205, pozemek parc. č. 5206, pozemek parc. č. 5207,
pozemek parc. č. 5208, část pozemku parc. č. 5215, pozemek parc. č. 5216,
část pozemku parc. č. 608/41, část pozemku parc. č. 608/11, část pozemku parc. č. 608/27, část pozemku parc. č. 608/28, část pozemku parc. č. 655/25, část
pozemku parc. č. 655/33, část pozemku parc. č. 655/34, část pozemku parc. č. 655/37, část pozemku parc. č. 655/38, část pozemku parc. č. 881/4, pozemek
parc. č. 875/1, pozemek parc. č. 1391/3, část pozemku parc. č. 904/1, vše v
katastrálním území M. B. a také pozemek parc. č. 1740/5 a část pozemku parc. č. 1740/3 v katastrálním území K.
Ohledně nákladů řízení především rozhodl soud prvního stupně, že ve vztahu mezi
žalobci a dalšími účastníky řízení – Š. A., a.s., ČR-Ředitelství silnic a
dálnic ČR, Potraviny S. k., Z. v. s., S. p., a.s., C. M. B., a.s., Stavební
bytové družstvo M. B., Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a P. f.
ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Dále soud prvního stupně
rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a Statutárním městem M. B. bylo žalobcům
Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. uloženo zaplatit společně a nerozdílně uvedenému
městu 7.618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že ve
vztahu mezi žalobci a S. s. J., s.p., jsou žalobci povinni zaplatit společně a
nerozdílně tomuto státnímu podniku 6.928 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Bylo rovněž rozhodnuto, že mezi žalobci a S. e. z., s.p., jsou žalobci povinni
zaplatit uvedenému podniku na náhradu nákladů řízení 7.159 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo, že doc. R. S. a
MUDr. I. V. uhradí Statutárnímu městu M. B. na náklady řízení 7.618 Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku a v téže lhůtě uhradí S. s. J., s.p., 6.928 Kč, a také
S. e. z., s.p., 7.159 Kč. Bylo rovněž rozhodnuto, že mezi doc. R. S. a MUDr. I.
V. a dalšími účastníky řízení – a.s. Š. A., ČR – Ředitelství silnic a dálnic,
P. S. k., Z. v. s., Středočeská plynárenská, a.s., C. M. B., a.s., Stavební
bytové družstvo M. B., Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a P. f.
ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., jakož i o odvolání doc. R.
S. a MUDr. I. V. proti jich se týkajícím výrokům rozsudku Okresního soudu v
Mladé Boleslavi z 10.6.2005, čj. 18 C 17/2004-456, rozhodl krajský soud v Praze
rozsudkem z 31.10.2005, sp.zn. 28 Co 420/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu
bylo rozhodnuto, že se „rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“. O nákladech
odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobcům Ing. J. R., Mgr. M. V.
a E. I. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení odvolacího
Statutárnímu městu M. B. a akciové společnosti C. M. B. 4.425 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a dále S. s. J., s.p., v téže lhůtě 2.060,50 Kč. Ve vztahu
mezi žalobci a dalšími účastníky řízení bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. doc. R. S. a MUDr. I. V. bylo
uloženo zaplatit na úhradu nákladů odvolacího řízení 4.425 Kč Statutárnímu
městu M. B. a také 4.425 Kč akciové společnosti C. M. B. do tří dnů od právní
moci rozsudku; v téže lhůtě bylo rovněž Doc. R. S. a MUDr. I. V. uloženo
zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení S. s. J., s.p., 2.060,50 Kč a
Středočeským energetickým závodům, s.p., 2.127 Kč. Ve vztahu mezi uvedenými
doc. R. S. a MUDr. I. V. a dalšími ostatními účastníky řízení bylo odvolacím
soudem rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že žalobci Ing.
J. R., Mgr. M. V. a E. I. napadli v této právní věci žalobou podle páté části
občanského soudního řádu rozhodnutí Pozemkového úřadu v M. B. z 20.1.2004, čj.
7482-450/91, 4071/93, 7695/96, 7696/96/Bš 2004, a domáhali se určení, že jsou
spoluvlastníky podílu o velkosti ¼ nemovitostí specifikovaných ve výroku
I. tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu.
Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu napadli postupem podle páté části
občanského soudního řádu také účastníci řízení doc. R. S. a MUDr. I. V. a
domáhali se určení, že jsou spoluvlastníky každý z nich v podílu jedné ideální
dvanáctiny nemovitostí specifikovaných ve výroku II. rozhodnutí pozemkového
úřadu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že soud prvního stupně
dospěl v tomto řízení k závěru, že pozemkový úřad rozhodl ve správním řízení v
souladu se zákonem, neboť žalobcům Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. nelze obnovit
vlastnické právo k nemovitostem v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, když nebylo v
řízení prokázáno, že by tyto nemovitosti přešly na stát z vlastnictví jejich
otce Ing. A. R., takže zákonné podmínky podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemohou splňovat ani jeho dědici. V daném případě
došlo k přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, na stát na
základě rozhodnutí Okresního národního výboru v M. B. z 26.3.1963, doplněného
rozhodnutím téhož národního výboru z 5.6.1963, a to z vlastnictví dědiců A. R.
– JUDr. R. S. a Ing. M. S.. Však ani doc. R. S. a MUDr. I. V. nebylo možné
obnovit vlastnické právo k požadovaným nemovitostem, když jejich otec JUDr. R.
S. nesplňoval podmínku československého státního občanství (po propuštění ze
státního svazku rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. z 8.11.1978), takže
ani jeho dědici nebyli čs. státními občany a nesplňují podmínky osob
stanovených v § 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud šlo o nároky žalobců Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I., nebylo v řízení
prokázáno, že by mezi jejich otcem Ing. A. R. a jeho manželkou A. R. došlo po
rozluce jejich manželství k uzavření písemné smlouvy ohledně převodu jedné
čtvrtiny nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) z A. R. na Ing. A. R., a to i
když mezi nimi byla uzavřena smlouva z 10.8.1938, podle níž stíhala A. R.
povinnost postoupit jednu čtvrtinu nemovitostí Ing. A. R., a to proti tomu, že
on je povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti zaplatit 100.000 Kč; A. R.
závazek ze smlouvy z 10.8.1938 před svou smrtí (3.12.1958) nesplnila a zemřela
jako bezdětná. Již zmíněnými rozhodnutími Okresního národního výboru v M. B. ze
6.3.1963 a z 5.6.1965 byly nemovitosti patřící k usedlosti čp. 349/III a čp.
481/III vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb. O vydání jedné čtvrtiny těchto
nemovitostí uplatnil restituční nárok Ing. A. R., který zemřel 1.3.1999 a jeho
dědici jsou žalobci. Dědici po A. R., zemřelé 3.12.1958, se stali její bratr
JUDr. R. S. a Ing. M. S. (která o restituci nežádala). Doc. R. S. a MUDr. I. V.
jsou dětmi JUDr. R. S., zemřelého 23.10.1988, který však nebyl v době smrti
československým státním občanem; JUDr. R. S. nabyl dědictvím po A. R. dvě
dvanáctiny zemědělských nemovitostí v katastrálním území M. B.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl na základě uvedených
zjištění k závěru, že Ing. A. R. není oprávněnou osobou podle ustanovení § 4
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť jedna ideální čtvrtina požadovaných
nemovitostí nepřešla z jeho vlastnictví na stát.
Rovněž v řízení u pozemkového úřadu nebylo prokázáno v řízení podle ustanovení
§ 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., že by Ing. A. R. byl úspěšný jako domnělá
oprávněná osoba.
Stejně však bylo v občanském soudním řízení prokázáno, že JUDr. R. S. byl
propuštěn ze státního svazku, takže nesplňuje podmínku oprávněné osoby ve
smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a proto doc. R. S. a MUDr.
I. V. nejsou v daném případě oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst.
2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.
Z těchto uvedených důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích o věci samé i ve výrocích o nákladech řízení jako věcně správný a
proto tento rozsudek podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 i § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 30.11.2005 a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi dne 27.1.2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Dovolatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. navrhovali, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvedení dovolatelé měli za to, že je jejich
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní
stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I. zdůrazňovali, že rozhodující v daném
případě bylo správné posouzení právních vztahů, které existovaly od roku 1938.
Těžiště této problematiky spočívá v posouzení smlouvy, kterou uzavřel Ing. A.
R. dne 10.8.1938. Tato smlouva byla uzavřena jednak mezi rodiči Ing. A. R., tj.
manželi J. a M. R., na straně jedné, a mezi manžely Ing. A. R. a A. R., na
straně druhé, a dále došlo k uzavření smlouvy mezi Ing. A. R. a A. R.
V uváděné smlouvě se účastníci smlouvy zavázali, že „dojde-li k rozvodu nebo
rozluce manželství Ing. A. R. a A. R. je A. R., respektive její pozůstalost,
povinna postoupit polovinu nemovitostí, jež se jí touto smlouvou do vlastnictví
dostává (tedy čtvrtinu celkové usedlosti) svému manželovi Ing. A. R. proti
tomu, že on je povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti vyplatit na úplné
vyrovnání veškerých nároků obnos 100.000 Kč“. Tento smluvní závazek byl
„provázán se smlouvou trhovou, kterou uzavřeli na jedné straně Ing. A. R. a A.
R. a na druhé straně manželé J. a M. R.“. Tato smlouva trhová tvořila se
smlouvou svatební a smlouvou postupní jeden celek. Šlo o jeden právní úkon,
který měl dvě části vzájemně provázané tak, že jedna bez druhé nemohla
existovat, a jenž nebylo možné oddělit vzhledem k projevené vůli obou smluvních
stran. Ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, za jehož
platnosti byla smlouva z 10.8.1938 uzavřena, Ing. A. R. zaplatil 300.000 Kč A.
R. a tím byla splněna rozvazovací podmínka k naplnění postupní smlouvy. Proto
tu bylo smluvní ujednání realizováno ještě v roce 1949, za platnosti obecného
zákoníku občanského z roku 1811. Vlastnické právo tehdy přecházelo zápisem do
pozemkové knihy na základě rozhodnutí knihovního soudu, k čemuž tu nedošlo. Dne
11.5.1948 byl vydán výměr č. 7172, kterým byla v daném případě zavedena národní
správa a byl jmenován národní správce; národní správa skončila dne 22.5.1951,
kdy byl na nemovitosti uvalen povinný pacht.
Mezi manžely Ing. A. R. a A. R. došlo k vypořádání majetkových vztahů, jak to
předvídala smlouva z 10.8.1938, o čemž svědčí skutečnost, že Ing. A. R.
zaplatil A. R. částku 300.000 Kč. V případě posuzování práva Ing. A. R. podle
obecného občanského zákoníku z roku 1811 by bylo ochráněno jeho právo samotným
právním předpisem a smlouvou, uzavřenou v době platnosti tohoto právního
předpisu. Po nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (pozdějšího občanského
zákoníku) docházelo dnem úmrtí zůstavitele k nabytí vlastnického práva; proto v
den úmrtí A. R. nabyl vlastnické právo Ing. A. R..
Podle názoru dovolatelů nelze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že tu
nedošlo k realizaci smluvního ujednání mezi bývalými manžely Ing. A. R. a A. R.
Dovolatelé jsou naopak toho názoru, že ze strany Ing. A. R. plněno bylo a jeho
právo založené smlouvou nezaniklo, pouze nebylo realizováno v důsledku uvalené
národní správy, nuceného pachtu a posléze i změněné právní úpravy. Smlouvu z
10.8.1938 je třeba posuzovat jako celek a celou ji akceptovat; jde o smlouvu
trhovou, svatební a postupní, jak vyplývá z jejího obsahu. U této smlouvy pak
došlo dnem rozluky manželství Ing. A. R. a A. R. k tomu, že byla uvedená
smlouva naplněna; nejpozději dnem úmrtí A. R. tu ze zákona přešlo vlastnictví
na Ing. A. R., který svou manželku přežil; proto se Ing. A. R. stal vlastníkem
sporného dílu nemovitostí nejpozději v den úmrtí A. R., tj. 3.11.1958. Smlouva
z 10.8.1938 má ovšem dvě části, z nichž první je smlouvou trhovou a druhá část,
která upravuje vztahy mezi Ing. A. R. a A. R., je smlouvou svatební a smlouvou
postupní. Smlouva z 10.8.1938 má i ustanovení, které hovoří o tom, že se touto
smlouvou dostává do vlastnictví Ing. A. R. ¼ celkové usedlosti v případě
vypořádání pozůstalosti; na základě této smlouvy byl Ing. A. R. povinen
zaplatit na úplné vyrovnání obnos 100.000 Kč právě proti postoupení polovice
nemovitostí (čtvrtinu celkové usedlosti), která spadala do pozůstalosti. Část
textu smlouvy týkající se rozluky manželství („Dojde-li k rozvodu nebo rozluce
manželství, je paní A. R., respektive její pozůstalost, povinna postoupit
polovinu nemovitostí …“) je třeba, podle názoru dovolatelů vyložit, tak, že je
jím vyjádřena již vyslovená vůle ke změně vlastnického práva; rozhodně tu není
zapotřebí uzavírat ještě další smlouvu. Podle názoru dovolatelů k naplnění
svatební smlouvy muselo dojít ke dni úmrtí A. R.; toto právo nemohlo podle
tehdejší právní úpravy získat někdo jiný. Podle názoru dovolatelů byl však Ing.
A. R. „zásadně v pozici tzv. odkazovníka a nikoli v pozici dědice, protože z
dědictví měl získat pouze to, co mu patřilo, tj. sporné nemovitosti; proto se
na něj nevztahuje ustanovení, týkající se ostatního jmění, to znamená ani
majetku (aktiv), ani pasív“.
Dovolatelé zdůrazňovali zároveň, že Ing. A. R. nemohl tehdy svá práva ochránit
způsobem, který mu umožňoval obecný zákoník občanský z roku 1811, v situaci,
kdy v roce 1948 byla uvalena národní správa a v roce 1951 povinný pacht.
Dědické řízení proto tehdy skončilo zastavením řízení pro neexistenci majetku.
Dovolatelé posléze poukazovali na to, že v daném případě rozhodnutí odvolacího
soudu, napadené jejich dovoláním, řeší konkrétní obsah smlouvy z 10.8.1938 v
návaznosti na měnící se úpravu základního občanskoprávního předpisu -
občanského zákoníku, a proto má po právní stránce zásadní význam.
Statutární město M. B. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů Ing. J. R., Mgr.
M. V. a E. I. navrhovalo, aby toto dovolání bylo odmítnuto, protože nesplňuje
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a
odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen advokátce, která v řízení
zastupovala dovolatele doc. R. S. a MUDr. I. V., dne 30.11.2005 a dovolání ze
strany těchto dovolatelů bylo podáno dne 27.1.2006 u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu.
Dovolatelé doc. R. S. a MUDr. I. V. navrhovali, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tito
dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z obsahu jejich dovolání
vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé doc. R. S. a MUDr. I. V. uváděli, že pokládají za nesprávný názor
odvolacího soudu, že by tito dovolatelé splňovali podmínku pro oprávněné osoby
podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. jen tehdy, pokud
by podmínku státního občanství ČR splňoval v době své smrti i JUDr. R. S., otec
dovolatelů a původní vlastník nemovitostí. Podle názoru dovolatelů u osob
uvedených v § 4 odst. 2 písm. a/, b/ zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č.
93/1992 Sb.) stačí, aby podmínku státního občanství splňovaly pouze nastupující
osoby, zatím co u nastupujících osob uvedených v § 4 odst. 2 písm. c/, d/ a e/
zákona č. 229/1991 Sb. musí splňovat podmínku i původní vlastník. V § 4 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. je upraveno, kdo je oprávněnou osobou v případě úmrtí
původního vlastníka, přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že tento původní
vlastník nemusel mít čs. státní občanství. Dovolatelé v této souvislosti
uváděli, že jejich otec v době převzetí nemovitostí státem byl československým
státním občanem, byl donucen opustit čs. státní území a v důsledku jednání čs.
státních orgánů byl fakticky donucen k podání žádosti o propuštění ze státního
svazku.
Ve vyjádření Středočeských energetických závodů, státního podniku (v
likvidaci), bylo navrženo, aby dovolání dovolatelů doc. R. S. a MUDr. I. V.
nebylo vyhověno, neboť odvolací soud posoudil tuto právní věc správně v souladu
s gramatickým i logickým výkladem právní úpravy, obsažené zejména v
ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 18 C 70/2004
Okresního soudu v Mladé Boleslavi), že by odvolací soud řešil právní otázku (v
rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů), která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku
v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Pokud odvolací soud aplikoval na posouzení projednávané právní věci
hmotněprávní ustanovení, šlo tu jednak o ustanovení obecného zákoníku
občanského z roku 1811 a dále o ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Závěr odvolacího soudu o tom, že „pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem
bylo jak za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, tak i za
účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.) nezbytné
uzavřít smlouvu v písemné podobě“, je v souladu s touto právní úpravou (srov.
např. ustanovení § 432 obecného zákoníku občanského z roku 1811 i ustanovení §
112 a § 113 zákona č. 141/1950 Sb.); stejně je tomu ohledně právního závěru
odvolacího soudu o smlouvě svatební a o dopadu ustanovení § 1266 obecného
zákoníku občanského z roku 1811 na zánik svatební smlouvy v případě povolení
rozluky manželství na žádost obou manželů. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru
dovolatelů (Ing. J. R., Mgr. M. V. a E. I.), že totiž vůbec neodpovídá
správnému právnímu posouzení smlouvy z 10.8.1938, že ohledně ní v tomto soudním
řízení nebylo prokázáno, že by jedna ideální čtvrtina nemovitostí, o něž jde v
tomto řízení, nepřešla na stát z vlastnictví Ing. A. R., otce žalobců.
Rovněž tak nelze přisvědčit názoru dovolatelů (doc. R. S. a MUDr. I. V.), že
neodpovídá ustanovením § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., že by bylo
nerozhodné, že JUDr. R. S., otec těchto dovolatelů, neměl v době svého úmrtí
(23.10.1988) čs. státní občanství. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. je totiž oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČSFR,
jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na
stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 způsobem
uvedeným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Výjimka byla v uveřejněné
judikatuře soudů připuštěna u té oprávněné osoby, která po zániku ČSFR byla
občanem Slovenské republiky (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 46 /124/).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru,
že v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném oběma dovoláními již uvedených
dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, nebyla tu v rozhodnutí
odvolacího soudu, řešena ani právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal tedy dovolací soud u obou
dovoláních, podaných proti rozsudku odvolacího soudu z 31.10.2005 (sp.zn. 28 Co
420/2005 Krajského soudu v Praze) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí obou dovolání
dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního
řádu jako dovolání nepřípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a
odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož
právního předpisu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení
vynaložených dvěma účastníky tohoto řízení (Statutárního města M. B. a S. e.
z., státního podniku /v likvidaci/, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této právní věci i k
obsahu obou zmíněných vyjádření k dovolání, rekapitulujících v podstatě právní
vyjádření učiněná těmito účastníky řízení, kteří vyjádření k podaným dovoláním
podali, již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu