28 Cdo 976/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
Csc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání města
P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 5.
2000 č. j. 22 Co 151/2000-82 vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 98/98 ( žalobce města P., zastoupeného advokátkou,
proti žalovaným 1/ P. F., 2/ A. F., a 3 ) nezletilému T. F., zastoupenému
matkou P. F., jako právním nástupcům po Z. F., a 4) P. Š., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnictví ), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
III. Řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření se zastavuje.
Žalobou, podanou dne 26. 5. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 2 ( ve znění
později připuštěné změny ), se žalobce proti žalovaným Z. F. a P. Š. domáhal,
aby bylo určeno, že je vlastníkem ideálních tří čtvrtin domu čp. 403 v
katastrálním území V., v P. 2, V. 17 a ideálních tří čtvrtin pozemku par. č.
2220 rovněž v katastrálním území V. Svou žalobu odůvodnil žalobce tím, že kupní
smlouva, kterou žalovaní uzavřeli dne 27.3.1997 ohledně sporné nemovitosti s
Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., s. p. v likvidaci, se sídlem P.,
K. n. 15, je neplatná, neboť vlastnické právo k uvedeným nemovitostem přešlo se
zpětnou platností na žalobce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Stalo se
tak poté, co žaloba na uzavření dohody o vydání sporných ideálních tří čtvrtin
nemovitostí, podaná M. K. a dalšími oprávněnými osobami, byla pravomocně soudem
zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem z 6. 12. 1999,
č. j. 17 C 98/98 – 57, ve spojení s usnesením z 24. 3. 2000, č. j. 17 C 98/98 –
75, určil, že žalobce je vlastníkem ideálních tří čtvrtin shora uvedených
nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že M. K., Z. D.,
M. K., E. J. a Z. S. podali dne 27.3.1992 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu
o uložení povinnosti vydat uvedené nemovitosti. Řízení bylo vedeno pod sp. zn.
6 C 98/92; nárok žalobce byl rozsudkem tohoto soudu z 9.12.1993 (ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze z 26.5.1994, sp.zn. 14 Co 114/94) shledán
důvodným pouze ve vztahu k oprávněnému M. K., a to v rozsahu jedné ideální
čtvrtiny nemovitostí. Žaloba ve vztahu k ostatním oprávněným a ohledně vydání
zbývajících ideálních tří čtvrtin nemovitostí byla zamítnuta. Ještě v měsíci
březnu 1997 byl v katastru nemovitostí veden jako vlastník tří čtvrtin těchto
nemovitostí Český stát – Obvodní podnik bytového hospodářství v P., státní
podnik v likvidaci, který se žalovanými dne 27. 3. 1997 uzavřel kupní smlouvu o
prodeji dvou čtvrtin předmětné nemovitosti žalovanému Z. F. a jedné čtvrtiny
žalovanému P. Š. Na základě této kupní smlouvy jsou žalovaní vedeni v katastru
nemovitostí jako spoluvlastníci v rozsahu uvedeného podílu nemovitostí,
sporných mezi účastníky řízení.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobce má ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporné části
nemovitostí zapsáni žalovaní. Dále měl za to, že na uvedené nemovitosti (obytný
dům a pozemek tvořící s ním jeden funkční celek) se vztahoval zákon č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí,
podle něhož ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti, přešly věci v něm uvedené
z majetku České republiky do majetku obcí. Ustanovení § 4 odst. 2 citovaného
zákona, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České
republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního
zákona, si vyložil soud prvního stupně v tom smyslu, že zabránit přechodu
vlastnictví tu může pouze uplatnění nároku takovou osobou, která podle
příslušného zákona splňuje všechna kritéria osoby oprávněné. Jelikož v daném
případě, jak se ukázalo, nárok byl oprávněně uplatněn jen ve vztahu k jedné
ideální čtvrtině nemovitostí, přešlo vlastnické právo ke zbývajícím třem
čtvrtinám na žalobce dnem účinnosti zákona s tím, že tato právní skutečnost
však byla postavena najisto až po pravomocném vyřešení nároku podle zákona č.
87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně Obvodní podnik bytového
hospodářství v Praze 2, (státní podnik v likvidaci) sice byl oprávněn jako
osoba povinná činit v průběhu restitučního řízení úkony týkající se sporných
nemovitostí, ale po skončení řízení toto oprávnění ztratil. Kupní smlouva,
kterou uzavřel se žalovanými, je proto neplatná, neboť ji uzavřel se žalovanými
nevlastník – bez zmocnění vlastníka. Určovací žalobě z uvedených důvodů soud
prvního stupně vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z
18.5.2000, sp.zn. č. j. 22 Co 151/2000, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu na určení vlastnictví k výše popsaným nemovitostem zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně, která doplnil o zjištění, že M. K., Z. D., M.
K., E. J. a Z. S. dne 15.4.1991 vyzvali Bytový podnik v P. k vydání nemovitostí
a dne 27.3.1992 podali u Obvodního soudu pro P. proti tomuto podniku žalobu o
uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání věci. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však zaujal odvolací soud právní názor, že podle ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. jsou vyloučeny z přechodu majetku státu do
vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona
č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č.
172/1991 Sb.; ostatní věci přešly do vlastnictví obcí ( s výjimkami plynoucími
z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi,
které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat. S odkazem na
nález Ústavního soudu IV. ÚS 346/98 vyslovil odvolací soud názor, že zákon č.
172/1991 Sb. nemohl spojovat a také nespojil otázku přechodu majetku na obec s
nejistotou ohledně toho, zda budou skutečně po účinnosti zákona k tomuto
majetku uplatněny oprávněnými osobami restituční nároky. Dal přednost jistotě v
tom, kdo bude vykonávat práva vlastníka, kterou vyjádřil v ustanovení § 4 odst.
2 zákona č. 172/1991 Sb. Pokud se v uvedeném ustanovení hovoří o uplatnění
nároku oprávněnou osobou podle zvláštních předpisů, je tím podle odvolacího
soudu pouze vymezen okruh věcí, jichž se blokace týká. Jestliže by se měla
vztahovat jen na ty nároky, které byly uplatněny úspěšně, pak pro všechny
nároky uplatněné před účinností zákona by se vytvořilo předem časově nevymezené
období, v němž by nebylo jisto, kdo je vlastníkem nemovitostí, který může
vlastnické právo realizovat a musí plnit povinnosti vlastníka. Vytvořil by se
tím prostor pro vznik jiných nároků ( na náhradu škody nebo na vydání
bezdůvodného obohacení ). Protože v daném případě byl nárok k nemovitostem
uplatněn oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. dne 15.4.1991, tedy
před účinností zákona č. 172/1991 Sb. ( t. j. přede dnem 24. 5. 1991 ), k
přechodu vlastnického práva na obec v důsledku ustanovení § 4 odst. 2
citovaného zákona nedošlo. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto změněn tak,
že žaloba byla zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupkyni žalobce doručen do vlastních rukou
dne 17.7.2000. Žalobce prostřednictvím své zástupkyně podal proti tomuto
rozsudku dovolání u soudu prvního stupně dne 17.8. 2000.
Dovolatel přípustnost dovolání odvozoval s odkazem na ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.) a uplatnil v něm dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Nejvyššímu soudu navrhl napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací
soud nařídil předběžné opatření, jímž by bylo žalovaným zakázáno předmětné
nemovitosti převést, zatížit věcným břemenem a zajistit jimi pohledávku
zástavním právem.
Uplatněný dovolací důvod je podle dovolatele naplněn nesprávnou
interpretací a aplikací ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím
soudem. Dovolatel vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že pro vznik
překážky podle uvedeného ustanovení je rozhodné, že byl uplatněn nárok podle
zákona č. 87/1991 Sb. – výzva k vydání věci a že se tak stalo před účinností
zákona č. 172/1991 Sb., přičemž otázka, zda tak učinila osoba oprávněná či
neoprávněná, je nerozhodná. Tento závěr podle dovolatele odporuje gramatickému
výkladu předmětného ustanovení, které hovoří o tom, že nárok musí být uplatněn
oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu. Za tuto osobu je možno pokládat
jen tu osobu, které svědčí hmotné právo. Extenzivní výklad, podle něhož lze pod
výraz oprávněná osoba zahrnout i osobu, která sice nárok podle zvláštního
předpisu uplatnila, avšak hmotné právo jí nesvědčilo, je v rozporu s účelem
zákona č. 172/1991 Sb., který sledoval vydání historického majetku obcím, a
nikoli tvoření překážek bránících tomuto přechodu. Současně dovolatel
připomněl, že všechny restituční předpisy byly postaveny na ochotě povinných
osob majetek vydat. Teprve v případě neochoty bylo nutno žalovat. I v těchto
případech trvala a trvá nejistota, komu sporný majetek připadne. Pokud by
výklad odvolacího soudu byl správný, mohlo by dojít k zablokování převodu
státního majetku na obce při vznášení výzev podle zvláštního předpisu jakoukoli
osobou. K překážce přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. postačuje vznesení nároku osobou, které nesvědčí
hmotné právo. Konečně dovolatel namítl, že výzva k vydání věci povinnou osobou
je právním úkonem, na který se vztahují stejná měřítka jako na právní úkony
jiné. Vznesení restituční výzvy osobou, která k tomu není podle hmotného práva
oprávněna, nelze pokládat za řádnou a validní výzvu k vydání majetku podle
zvláštních předpisů. Podle dovolatele jde o právní úkon od samého počátku
neplatný, na jehož základě nemohou vznikat, zanikat či měnit se práva a
povinnosti. Pro dovolatele je nepřípustné, aby úkon osoby, která k němu nebyla
oprávněna, vyloučil přechod vlastnického práva. Pro tento názor svědčí i
ustanovení § 4 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb., které upravuje otázku práva
hospodaření pouze k majetku uvedenému v ustanovení § 4 odst. 1 zákona. Lze tak
dovozovat, že k majetku, na který byl uplatněn nárok za podmínek upravených v
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/199 Sb., nebude stát vykonávat právo
hospodaření. Zákonná úprava tak vůbec nepředpokládá, že by stát hospodařil s
majetkem, k němuž byl uplatněn před účinností zákona restituční nárok, jenž se
posléze ukázal neoprávněným. S ohledem na uvedené dovolatel nabyl přesvědčení,
že přechodu vlastnického práva nebránila žádná překážka, že se stal vlastníkem
sporných nemovitostí v uvedeném rozsahu a že tedy kupní smlouva uzavřená s
žalovanými je neplatná, neboť nelze nabýt vlastnictví od nevlastníka.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z
ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu sedmnáct zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
účinnosti tohoto zákona ( t. j. před 1.1.2001 ) anebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich
podle dosavadních procesních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního
řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000
Sb.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný Zdeněk Faul dne 14.9.2000 zemřel.
Uvedený účastník tedy ztratil za dovolacího řízení způsobilost být účastníkem
řízení ( ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. ). Dovolací soud v souladu s
ustanovením § 107 odst. 3, věta za středníkem, o. s. ř. v řízení pokračoval s
právními nástupci zemřelého – dědici ze zákona, kteří byli k dědictví povoláni
stejným dílem a platně jej neodmítli, a to pozůstalou manželkou P. F.,
pozůstalou dcerou A. F., a pozůstalým synem nezletilým T. F., zastoupeným v
tomto řízení matkou ( dědictví po zemřelém je projednáváno u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2776/2000).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení zastoupeným advokátem ( ustanovení § 240 odst. 1 a § 241
odst. 1 o. s. ř. ) a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání není důvodné.
Dovolací soud z úřední povinnosti musel přihlížet k vadám vyjmenovaným v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. );
jinak byl vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil. Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a v
dovolání ani vytýkány nebyly.
Protože dovolatel výslovně uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř., zabýval se dovolací soud otázkou správnosti právního
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu citovaného zákonného
ustanovení je pochybení soudu při aplikaci práva na správně zjištěný skutkový
stav. O mylnou aplikaci právních předpisů jde tehdy, když soud skutkový stav
posoudil podle jiného právního předpisu, než který měl správně použít nebo
jestliže sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzované věci jde o spor ohledně určení vlastnictví k nemovitostem v
rozsahu vyjádřeném ideálním podílem na základě žaloby města P. proti žalovaným
fyzickým osobám, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci
nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené s OPBH v P., s. p. v likvidaci, v
době po pravomocném skončení řízení, v němž byl projednán restituční nárok
uplatněný ve vztahu k uvedeným nemovitostem, přičemž žalobě bylo vyhověno pouze
částečně; v rozsahu podílu, který je předmětem nyní projednávané věci, byla
žaloba zamítnuta. Předpokladem pro vyhovění žalobě o požadované určení byl
závěr, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo podle zákona č.
172/1991 Sb. z majetku státu do majetku obce, případně že tento přechod
vlastnického práva nebyl vyloučen ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 uvedeného
zákona. Oba soudy vyšly v podstatě ze shodného skutkového stavu, který byl v
dovolacím řízení doplněn ještě o zjištění toho, kdy došlo k uplatnění nároku ve
vztahu ke sporným nemovitostem. Z tohoto skutkového základu, který nebyl
dovoláním zpochybněn, vycházel i dovolací soud.
Posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je správný se zřetelem k
žalobcem uplatněnému dovolacímu důvodu s přihlédnutím k jeho obsahovému
vymezení, znamená přezkoumat správnost odvolacím soudem vysloveného právního
závěru, podle něhož ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z
přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na
jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn
před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před datem 24.5. 1991, bez zřetele
na to, zda šlo o nárok oprávněný ve smyslu citovaných zvláštních zákonů.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ( dále opět jen zákon )
nepřecházejí do vlastnictví obcí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k
jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.
V otázce, který subjekt je pasivně věcně legitimován v probíhajícím řízení o
uplatněném nároku ( t. j. kdo je povinnou osobou k vydání věci podle zákona č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění
pozdějších předpisů, případně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), lze odkázat na rozsudek
uveřejněný pod číslem 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na
nález Ústavního soudu IV. ÚS 346/98, jak učinil soud odvolací. Výklad
ustanovení § 4 odst. 2 zákona se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení
vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí věci , ohledně nichž byl
nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.
uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly ( s
výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona ) jen ty věci, o
jejichž vydání oprávněná osoba nepožádala před 24. 5. 1991. Byla-li výzva k
vydání věci uplatněna oprávněnou osobou vůči státu ( orgánu, který věc pro stát
držel ) před 24.5.1991, vlastnické právo k věci na obec nepřešlo a obec tedy
nelze považovat za osobu povinnou k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. V rámci řešení otázky pasívní legitimace žalovaného v
řízení o uplatněném nároku však nebyla provedena interpretace pojmu „uplatnění
nároku oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu“, s nímž zákon v ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona spojuje blokaci přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví
obcí.
Odvolací soud správně při posuzování této pro rozhodnutí o věci určující
otázky přihlédl k souvislostem, za nichž zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti.
Stalo se tak v době, kdy již byly účinné zákony č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991
Sb., jejichž účelem bylo provést nápravu některých majetkových křivd vzniklých
v rozhodném období mimo jiné v majetkových poměrech fyzických osob. Právě část
nemovitého majetku státu, se kterým hospodařily před obnovením obecního zřízení
zákonem č. 367/1990 Sb. národní výbory, případně organizace jimi zřízené ( na
nějž také mířila úprava provedená zákonem č. 172/1991 Sb. ), přešla na stát z
vlastnictví fyzických osob. Přitom nároky podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č.
87/1991 Sb. jsou obecně v rámci uskutečňovaných majetkových přesunů pokládány
za prioritní, a to i ve vztahu k nárokům obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.
Protože lhůty k uplatnění restitučních nároků oprávněnými osobami plynuly ještě
v době po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., bylo nutno v zájmu
nezatěžování restituentů obtížným zjišťováním již tak často komplikovaných
vlastnických vztahů a v zájmu usnadnění uplatňování jejich nároků jednoznačně
stanovit, kdo bude po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vykonávat práva
vlastníka k takovému majetku. Vůli upřednostnit tuto jistotu vyjádřil zákon
právě v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona ( jak již bylo ostatně
vyloženo i v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V tomto ustanovení je podmínka bránící přechodu věci z vlastnictví
České republiky do vlastnictví obce, vyjádřená formulací „uplatnění nároku
oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu“. Z použité formulace nelze
dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod majetku. Lze totiž
předpokládat řadu odlišných situací, které po uplatnění nároku na vydání mohly
nastat, jejichž řešení nelze ze znění zákonného ustanovení odvodit ( např.
nárok uplatnila fyzická osoba, která splňovala kritéria osoby oprávněné podle
příslušného předpisu, avšak vydání věci bránila některá z překážek v něm
vyjmenovaných ). Zda měl zákon na zřeteli případy úspěšného uplatnění nároku
nebo uplatnění nároku osobou oprávněnou podle zvláštního předpisu bez ohledu na
výsledek apod., z formulace ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
nevyplývá.
S ohledem k výše uvedenému je třeba formulaci použitou v ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž uplatnila nárok
fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy ( zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č.
87/1991 Sb.), bez zřetele na to, zda splňovala kritéria osoby oprávněné podle
těchto zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto předpisů oprávněný.
Pojem „oprávněná osoba“ tak byl v zákoně č. 172/1991 Sb. použit v jiném
kontextu, než v jakém ho užívá zákon č. 87/1991 Sb. Opačný výklad – zastávaný
dovolatelem, že k vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce
mohlo dojít jen při současném splnění dvou podmínek a sice, že restituční nárok
byl uplatněn před 24.5.1991 a že šlo o restituční nárok, který byl oprávněným
podle zvláštních předpisů, by zcela jistě zmařil záměr zákonodárce, jenž byl
výše vyložen. Otázka, zda osoba, která uplatnila restituční nárok např. podle
zákona č. 87/1991 Sb., je ve smyslu jeho ustanovení § 3 oprávněnou osobou, a
zda jde o nárok oprávněný, nebyla v době uplatnění nároku pro svou právní
složitost jednoznačná. Vázat blokaci přechodu věcí z majetku státu do
vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by fakticky znamenalo vyloučení
možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je vlastníkem předmětného majetku ke
dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti tomu okolnost, že nárok uplatnila
fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na zvláštní předpis ( tedy s tvrzením,
že je oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu ) a kdy se tak stalo, bylo
zřejmé bezprostředně při uplatnění nároku. Tato okolnost umožňuje s jistotou
určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví došlo či nikoliv. Z uvedeného proto
vyplývá závěr, že zákon pouze se splněním této skutečnosti spojil vyloučení
přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce. Pozdější zjištění, že nárok
uplatněný před 24.5.1991 s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. není nárokem
oprávněným podle tohoto zvláštního předpisu, nemá v tomto směru žádnou
relevanci. Platí tedy, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou
vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č.
172/1991 Sb., lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv.
Podpůrná argumentace dovolatele, že zákon č. 172/1991 Sb. je zákonem
restitučním, jehož cílem bylo vydání historického majetku obcím, který byl
obcím odebrán při likvidaci obecního zřízení, se nemůže úspěšně uplatnit, neboť
zákon č. 172/1991 Sb. se nevztahuje pouze na historický majetek obcí, ale také
na majetek, který stát získal, jak již bylo uvedeno, z vlastnictví fyzických a
právnických osob.
Správnost závěru odvolacího soudu nemohla být zpochybněna ani další
námitkou dovolatele, že restituční výzva jako právní úkon učiněný osobou, která
k tomu nebyla podle hmotného práva oprávněna, je právním úkonem od počátku
neplatným. Výzva k vydání věci představuje jednostranný právní úkon ve smyslu
ustanovení § 34 občanského zákoníku, jehož platnost je třeba posuzovat z
hlediska úpravy zakotvené v § 37 až 39 občanského zákoníku. Dovolatel však
žádné okolnosti, s nimiž je neplatnost právního úkonu spojována, nenamítal.
Skutečnost, že právní úkon učinila osoba, které k tomu nemá předpoklady podle
hmotného práva, se projeví tím, že právní úkon nezpůsobí účinky, které s ním
právní předpis spojuje.
Rovněž argumentace ustanovením § 4 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je v dané
věci nepřípadná, neboť potřeba určit subjekty, jejichž prostřednictvím Česká
republika bude realizovat své vlastnické právo formou práva hospodaření,
vyvstala pouze ohledně věcí vyjmenovaných v ustanovení § 4 odst. 1 zákona. Tato
potřeba však, pokud jde o věci uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 zákona,
nenastala, neboť hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu již bylo
realizováno prostřednictvím jeho správy.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, a
proto dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nebyl
uplatněn právem. Dovolací soud tedy dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o.
s. ř. zamítl.
Protože dovolacímu soudu je tu ve smyslu ustanovení § 10a o. s. ř.
vymezena funkční příslušnost, pokud jde o rozhodování o dovoláních proti
rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích, nebyly splněny
podmínky řízení, pokud jde o návrh dovolatele, aby dovolací soud nařídil
předběžné opatření. Použití ustanovení druhé části občanského soudního řádu,
která se týkají nařízení předběžných opatření, se v dovolacím řízení nemohou
použít, neboť dovolací soud řízení v ní upravená neprovádí. Řízení o návrhu na
nařízení předběžného opatření bylo proto podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1
o. s. ř. pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno.
Žalovaní měli v dovolacím řízení zcela úspěch, a proto jim vzniklo právo na
plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Protože však podle obsahu spisu žádné
náklady nevynaložili, bylo vysloveno, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů
řízení o dovolání právo (viz ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu