28 Cdo 976/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
U. K., P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, sp.zn. 12 Co 251/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp.zn. 17 C 259/93 (žalobců: 1. K. S., 2. J. K., a 3. H. A.,
zastoupených JUDr. V. D., proti žalované, zastoupené advokátkou, o vydání
nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 1.4.1992, se původní žalobkyně J. K. domáhala, aby
žalované universitě bylo uloženo vydat jí dům čp. 1386 s pozemky parc. č. 313,
parc. č. 244/3 a parc. č. 244/4 v katastrálním území T. V žalobě bylo uvedeno,
že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl R. K. (strýc žalobkyně J. K.),
který zahynul v koncentračním táboře T. dne 24.2.1942. Řízení o dědictví po
tomto původním vlastníku probíhalo u Okresního civilního soudu v Praze pod
sp.zn. D II 1185/45 a sp.zn. 87 D 373/51. Podle názoru původní žalobkyně J. K.
nedošlo v tomto řízení k vydání odevzdací listiny podle tehdy platné právní
úpravy. V roce 1970 z podnětu finančního odboru bývalého Obvodního národního
výboru v P. vydal Okresní soud v Teplicích usnesení z 20.1.1970, čj. 25/70-2,
jímž nařídil soudní výkon rozhodnutí prodejem „spoluvlastnických podílů na
domech čp. 1386 a čp. 1456 v T.“; tento soudní výkon rozhodnutí nebyl však
realizován. Potom došlo k vydání rozhodnutí finančního odboru bývalého
Okresního národního výboru v T. z 3.8.1972 o tom, že uváděné nemovitosti
přecházejí na stát podle tehdy platného ustanovení § 453 odst. 2 občanského
zákoníku.
Žalovaná univerzita navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tu nedošlo k přechodu
věcí na stát podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nedošlo tu k
žádné politické perzekuci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a/ a b/ zákona
č. 87/1991 Sb. Žalovaná také poukazovala na to, že žalobkyně učinila dne
2.10.1967 darovací prohlášení, jímž darovala svou nemovitost (část nemovitosti)
státu.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 8.7.1999, čj. 17 C 259/93-81, bylo
rozhodnuto především o tom, že se řízení zastavuje ohledně pozemku parc. č.
1317/1 v katastrálním území T. Dalším výrokem téhož rozsudku byl žalobní návrh
původní žalobkyně J. K. zamítnut. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání původní žalobkyně J. K. (jímž byl napaden výrok o zastavení řízení
ohledně pozemku parc. č. 1317/1 v katastrálním území T.) byl uvedený rozsudek
soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně
a o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že je
tu dána ještě možnost doplnění dokazování o dalších rozhodných skutečnostech.
Podle názoru odvolacího soudu bude úkolem soudu prvního stupně posoudit (s
ohledem na výsledky dědického řízení po původním vlastníku nemovitostí R. K.),
zda je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., tedy zda je osobou, jež získala majetek po původním vlastníkovi R.
K. a její majetek pak přešel na stát v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990)
z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb., anebo zda jde
o oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991
Sb. Soud prvního stupně také musí posoudit, uváděl odvolací soud, oprávněnost
nároku žalobkyně na vydání nemovitostí (uvedených v žalobě žalobkyně), v celém
rozsahu nebo případně pouze jejich části, odpovídající velikosti jejího
dědického podílu.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Teplicích rozsudek z 31.7.2002,
čj. 17 C 259/93-146, jímž uložil žalované univerzitě vydat žalobkyni jednu
ideální dvacetinu domu čp. 1386 s pozemkem prac. č. 1316, zapsaných na listu
vlastnictví pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu v T. Jinak byla
žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 31.7.2002 bylo uvedeno, že v
řízení o dědictví po původním vlastníku R. K. (vedeném u bývalého Okresního
soudu civilního v Praze pod sp.zn. 87 D 373/51) byla odevzdací listina dědicům
zasílána již za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (tj. občanského zákoníku
platného od 1.1.1951), který zrušil konstitutivní význam zápisu do pozemkové
knihy. Proto skutečnost, že přechod vlastnictví k nemovitostem ze zůstavitele
R. K. na jeho dědice nebyly zaznamenán v pozemkové knize, nic nezměnila na
tomto přechodu vlastnictví. Na původní vlastnici nemovitostí J. K. tedy přešlo
v důsledku dědění po R. K. vlastnické právo k jedné ideální dvacetině domu čp.
1386 v T. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyni je třeba
posoudit jako oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., jejíž věc (ideální
podíl na nemovitosti) přešla na stát. Spoluvlastnický podíl na uvedeném domě
žalobkyně darovala darovacím prohlášením z 2.10.1967 státu. Pozdější opatření
finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v T., kterým bylo
prohlášeno, že uvedený dům připadá státu, bylo tedy učiněno v době, kdy již
stát nabyl vlastnického podílu na zmíněných nemovitostech. Darovací prohlášení
původní vlastnice Jany Křížové z 2.10.1967 hodnotil soud prvního stupně jako
darování učiněné v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č.
87/1991 Sb.; soud prvního stupně byl zároveň i toho názoru, že rozhodnutí o
připadnutí věci státu jako věci opuštěné je třeba posoudit jako převzetí věci
státem bez právního důvodu.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně uložil žalované univerzitě, aby
žalobkyni vydala ideální dvacetinu domu čp. 1836 a pozemku parc. č. 1316 v T.
jako oprávněné osobě (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), když tento podíl na
nemovitostech přešel na stát z důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm.
d/ a odst. 2 téhož zákona. Zamítl však její žalobní návrh ohledně 19/20 těchto
nemovitostí, protože tento spoluvlastnický podíl J. K. nikdy nevlastnila.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s použitím ustanovení § 150
občanského soudního řádu.
Odvolání původní žalobkyně J. K. bylo podáno u Obvodního soudu v Teplicích dne
18.10.2002, ale dne 27.10.2002 J. K. zemřela a jejími zákonnými dědici byly
dcery K. S. a H. A. a také syn J. K., s nimiž bylo v řízení dále jednáno, jak
vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 8.8.2003, sp.zn. 12 Co
251/2003.
O uvedeném odvolání Jany Křížové proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích z
31.7.2002, čj. 17 C 259/93-146, bylo pak rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem z 3.10.2003, sp.zn. 12 Co 251/2003. Tímto rozsudkem odvolacího
soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované univerzitě bylo
uloženo vydat žalobcům podíl v rozsahu dalších 19/20 na domě čp. 1386 a pozemku
parc. č. 1316, zapsaných na listu vlastnictví č. 3216 pro katastrální území a
obec T. u Katastrálního úřadu v T. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a v žalobě vyhovující části rozsudek zůstal nedotčen. Bylo rozhodnuto,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně je
částečně důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobkyně J. K. byla neteří
původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, který v roce 1942
zemřel v T. Po jeho smrti došlo k zabrání majetku Německou říší a po druhé
světové válce došlo ke konfiskaci majetku. Výměrem Ministerstva financí z
8.4.1949, čj. 165.602/48-II/4, bylo obnoveno vlastnické právo R. K. k tomuto
majetku. Z obsahu dědického spisu bývalého Okresního soudu civilního v Praze
(pro Prahu XIX), sp.zn. 8 D 373/51, lze podle názoru odvolacího soudu dovodit
vydání a tedy existenci odevzdací listiny, jako nabývacího titulu pro příslušné
dědice po uvedeném zůstaviteli, včetně doručení odevzdací listiny zástupcům
dědiců. Žalobkyně podle darovacího prohlášení z 2.10.1967 pak darovala podíl na
předmětných nemovitostech státu, na který přešel rozhodnutím finančního odboru
bývalého Národního výboru v T. z 10.10.1967, čj. RP 1022/1967-RU z důvodu
uvedeného v § 6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Majetkové podíly
zbývajících spoluvlastníků-dědiců po zůstaviteli R. K. pak připadly státu na
základě rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v T. ze dne 3.8.1972,
čj. Fin.likv. 72/HT, jako majetek opuštěný ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) v tehdy platném znění.
Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že žalobkyně vyzvala
žalovanou univerzitu k vydání domu čp. 1386 se stavební parcelou č. 1316
(včetně i dalších pozemků) v plném rozsahu, nikoli pouze v rozsahu majetkového
podílu, jenž by jí náležel z dědictví po zůstaviteli R. K. Výzva žalobkyně byla
uplatněna ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a rovněž
žaloba byla žalobkyní J. K. podána u soudu ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst.
4 zákona č. 87/1991 Sb. Další oprávněné osoby v daném případě své nároky
neuplatnily a výzvu k vydání věci nepodaly. Podle názoru odvolacího soudu v
takovém případě celá část připadající na nepřihlášené spoluoprávněné osoby
připadá prvotní oprávněné osobě; je však nezbytné, aby šlo o spoluoprávněné
osoby na jedné úrovni (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.); nešlo tu o případ, v
němž by nárok na vydání věci byl odvozován jen po jednom původním
spoluvlastníku. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že původní žalobkyně měla
nárok na vydání domu čp. 1386 a pozemku parc. č. 1316 v plném rozsahu; rozsudek
soudu prvního stupně byl tedy změněn potud, že žalované univerzitě bylo uloženo
vydat žalujícím právním nástupcům původní žalobkyně J. K. zbývající majetkový
podíl na nemovitostech v rozsahu dalších 19/20.
Pokud šlo o pozemky parc. č. 1317 a parc. č. 1318 v T., tyto pozemky jsou v
držení a ve vlastnictví jiných osob, které ani k vydání nebyly vyzvány podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a nejsou účastníky tohoto řízení.
V zamítavém výroku, týkajícím se těchto pozemků, byl tedy rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2
a § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované univerzitě dne 1.12.2003 a
dovolání ze strany této žalované došlo Okresnímu soudu v Teplicích dne
22.1.2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto dovoláním byl
napaden i rozsudek soudu prvního stupně, a to v otázce, zda původní žalobkyně a
její právní nástupci splňují podmínky oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991
Sb. Dovolatelka uváděla, že její dovolání je přípustné, protože směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítala, že původní žalobkyně J. K. nesplňovala podmínky oprávněné
osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 6 téhož zákona,
protože své darovací prohlášení ohledně spoluvlastnického podílu vůči státu
neučinila v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, ale svobodně a vážně, což
sama deklarovala, a to 2.10.1964 (před bývalým Státním notářstvím pro P.) a pak
znovu 2.10.1967. Původní žalobkyně J. K. sama ve své žádosti o vydání věci
nenapadla žádný z těchto projevů vůle k darování z důvodu uvedeného v § 6 odst.
1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. a soudy se v daném případě těmito skutečnostmi
vůbec nezabývaly, zejména pokud jde o posouzení otázky tísně a nápadně
nevýhodných podmínek při darování nemovitostí státu.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že soudy obou stupňů samy dospěly v tomto
řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že J. K. byla vlastníkem
jedné ideální dvacetiny nemovitostí po původním vlastníku R. K., takže nemohlo
být jejím právním nástupcům přiznáno více práv, než měla původní žalobkyně před
odnětím věcí. Původní žalobkyní vymáhanou věcí tu tedy mohl být jen její
spoluvlastnický podíl, který přešel na stát a nikoli celá nemovitá věc (celé
nemovité věci). Oprávněným osobám, odvozujícím svůj nárok na vydání věci po
jednom spoluvlastníkovi věci nemůže „přirůst“ podíl ostatních spoluvlastníků,
kteří buď nárok na vydání věci neuplatnili nebo je uplatnili po lhůtě.
Dovolatelka posléze namítala, že soudy obou stupňů rozhodly nesprávně o žalobě
žalobců, která zněla na vydání věcí, třebaže tu bylo možné se domáhat jen
uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, a to s uvedením úplného znění
dohody, jejíhož uzavření by se žalobci domáhali.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení
tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963
Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak, jako je tomu např. v bodech
15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jež se však
daného případu netýkaly).
Dovolání dovolávající se univerzity bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože
směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Přípustnost tohoto dovolání se tedy týkala jen
měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, nikoli výroku odvolacího soudu potvrzujícího nebo
ponechávajícího výrok rozsudku soudu prvního stupně beze změny; to odpovídalo
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, na které i
dovolatelka ve svém dovolání poukazovala v souladu i s poučením, obsaženým v
písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu byl tedy
předmětem přezkoumání ze strany dovolacího soudu výrok rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn v odvoláním napadené
části tak, že „žalovaný je povinen vydat žalobcům podíl v rozsahu dalších 19/20
na nemovitostech domu čp. 1386 se stavební parcelou č. 1316, zapsaných na listu
vlastnictví č. 3216 pro katastrální území a obec T. u Katastrálního úřadu v T.“.
Jako dovolací důvod dovolatelka uváděla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, měnící výrok rozsudku soudu prvního
stupně, jmenovitě ustanovením § 5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb.,
podle něhož je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě
podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen některé z nich, vydá se jim věc
celá. Toto ustanovení se změny rozsudku soudu prvního stupně nepochybně týkalo;
v dovolacím řízení bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto
ustanovení také správně vyložil.
K výkladu ustanovení § 5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno, že
je tu rozhodné jmenovitě zjištění, že další oprávněné osoby, přicházející v
úvahu, nepodaly výzvu k vydání věci před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §
5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tento právní závěr měl odvolací soud v daném
případě na zřeteli a ve svém rozhodování z něho vycházel.
Nebylo možné přehlédnout, že odvolací soud v daném případě dospěl v podstatě ke
stejnému právnímu závěru, který je obsažen v nálezu Ústavního soudu ČR ze
6.10.1998, I. ÚS 340/96, uveřejněném pod č. 113 ve svazku 12 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR. V tomto nálezu Ústavní soud vytknul při zcela
jasném a nepochybném vyjádření vůle zákonodárce (který stanovil: „Je-li
oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle § 5 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. jen některá z nich, vydá se jí věc celá“), že nelze
opomenout při výkladu zásady „nemo plus iuris transferre potest quam ipse
habet“, že tato zásada stanoví, že nikdo nemůže převést více práv než sám má,
čili že tato zásada se vztahuje k osobě povinné, protože osoba oprávněná práva
nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno.
S uvážením této okolnosti necítil se dovolací soud povolán k tomu, aby vytknul
odvolacímu soudu, že jeho měnící rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, jak měla za to ve svém dovolání dovolatelka.
Při úvaze o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo řízení, jež by
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jak dovolatelka ve svém dovolání rovněž vytýkala, vycházel dovolací soud ze
závěrů judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem. Měl tedy dovolací soud jednak na zřeteli, že již ve
stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo (na str. 114 /248/), že „žaloba o vydání věci je plně adekvátním
prostředkem k uplatnění zákonem č. 87/1991 Sb. vyjádřeného nároku na vydání
věci podle tohoto zákona“. Dále bylo třeba mít na zřeteli, jak bylo vyloženo v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu
v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale
také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu
spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. Dovolací soud,
který z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel, nemohl tedy
přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud nesprávně rozhodl podle žalobci
uplatněného žalobního návrhu na vydání věcí, a že při svém rozhodnutí, měnícím
rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházel (tj. v rozsahu této změny rozhodnutí)
ze skutkového zjištění, které, jak měla za to dovolatelka, nemělo podle obsahu
spisu oporu v dokazování.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je dovolání dovolatelky, které
bylo přípustné, také dovoláním důvodným co do vytýkaného údajně nesprávného
rozhodnutí odvolacího soudu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k
zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 143b odst. 2 občanského
soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a pokud jde o náklady vynaložené
žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady řízení i v řízení
úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané
právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky,
rekapitulujícího zejména procesní stanovisko žalobců v této právní věci,
přednesené již vícekráte před soudy obou stupňů v průběhu celého tohoto
občanského soudního řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. srpna 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu