28 Cdo 983/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o
dovolání L. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z
20. 11. 2001, sp. zn. 1 Co 94/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 135/99 (žalobce L. K., zastoupeného advokátem,
proti žalovaným: 1. Č. t., zastoupené advokátem, a 2. R. ČR, zastoupené
advokátkou, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 23. 9. 1993, bylo rozhodnuto rozsudkem
Městského soudu v Praze z 23. 10. 1995, č. j. 32 C 251/93-38, jímž bylo
žalované Č. t. uloženo uveřejnit ve vysílání t. omluvu v žalobcem navrženém
znění s výjimkou jednoho odstavce této omluvy (ve znění „Pokud jde o redaktora
ČT u pořadu K. – S. – A., ten se zpronevěřil novinářské etice, neboť mimo
uvedení nepravdivých údajů se též osobně účastnil krádeže auta Alfa – Romeo v
B.“), ohledně něhož byl žalobní návrh na uveřejnění omluvy zamítnut. Žalované
Č. t. bylo uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci
rozsudku soudu; ohledně další částky 200.000,- Kč byla žaloba žalobce
zamítnuta. Žalované Č. t. bylo také uloženo zaplatit žalobci do 15 dnů od
právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 18.697,- Kč. Uvedeným rozsudkem
byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti akciové společnosti R. ČR,
vydávající deník B., uveřejnit omluvu v tomto deníku, týkající se údajů v
článcích z 10. 5. 1993 a z 27. 5. 1993; této akciové společnosti bylo však
uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, zatím
co žalobní návrh na zaplacení další částky 200.000,- Kč byl zamítnut. Uvedené
akciové společnosti R. ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů
řízení 23.868,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 2. 12.
1997, sp. zn. 1. Co 33/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že
byla žaloba žalobce zamítnuta ještě co do částky 75.000,- Kč; jinak byl
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobce a žalovanými potvrzen. Ve
výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem žalovanou Č. t. byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit této žalované
na náhradu nákladů řízení 1.680,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve
výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou
společností R. ČR byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z
těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud šlo o
náhradu nákladů odvolacího řízení, bylo uloženo žalobci, aby zaplatil žalované
České televizi 10.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou akciovou společností R. ČR bylo rozhodnuto, že žalobce a
tato žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K odvolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 18. 5. 1999, 28 Cdo
114/98-107, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 2. 12. 1997, sp. zn. 1 Co
33/96, i rozsudek Městského soudu v Praze z 23. 10. 1995, č. j. 32 C 251/93-38.
Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku názor, že k
rozhodnutí o uložení jen náhrady nemajetkové újmy v penězích by mělo docházet
pouze v případě bezpečného doložení toho, že již tu není žádného důvodu k
uložení morálního zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského
zákoníku (např. proto, že došlo k jeho plnému využití ze strany subjektu zásahu
zadostiučinění mimosoudního, kupř. zasláním písemné omluvy nebo uveřejněním
omluvy v tisku, rozhlase či televizi); dovolací soud byl i toho názoru, že soud
není vázán při určení způsobu přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 13
odst. 1 občanského zákoníku návrhem uplatněným žalobcem. Podle názoru
dovolacího soudu mělo tu být uvažováno např. o využití přiměřeného
zadostiučinění formou písemné omluvy.
Dovolací soud vytýkal ještě odvolacímu soudu, že ohledně náhrady
nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku) změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale jím provedené důkazy o intenzitě, trvání a
rozsahu nepříznivých následků, vzniklých žalobci na jeho postavení v rodině a
ve společnosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), neopakoval, ani neprovedl
další důkazy. Uvedený postup odvolacího soudu měl proto povahu vady, kterou
bylo řízení před odvolacím soudem postiženo a která mohla mít, podle názoru
dovolacího soudu, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
B/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, v němž
se žalobce domáhal proti žalované akciové společnosti R. ČR také písemné omluvy
v jím navrženém znění, vynesl soud prvního stupně rozsudek z 22. 11. 1999 (č.
j. 32 C 135/99-37 Městského soudu v Praze). Tímto rozsudkem bylo žalované Č. t.
uloženo omluvit se do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci písemně doporučeným
dopisem ve znění: „V televizním vysílání, v pořadu K. – S. – A., ale kradené,
dne 10. 5. 1993, který jsme ještě následně opakovali, jsme zveřejnili zkreslené
a nepravdivé údaje, vztahující se k L. K. a k jeho nákupu vozidla Alfa –
Romeo. Stejně nepravdivé bylo i naše tvrzení, týkající se pojistné smlouvy.
Tímto se omlouváme“. Byl zamítnut žalobní návrh, aby ve znění omluvy bylo také
uvedeno, že žalobce je „poškozený“ a že se žalovaná Č. t. omlouvá za emotivní
záporné postoje a nenávistné útoky na L. K. a jeho rodinu ze stravy občanů,
jako za výsledek pořadu Č. t. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo
žalované Č. t. uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci
rozsudku. Také byl výrokem rozsudku soudu prvního stupně zamítnut žalobní návrh
na uložení povinnosti žalované akciové společnosti R. ČR zaslat žalobci
písemnou omluvu v navrženém znění za obsah článku (autorky V. J. „Ukradl si
vlastní auto“, uveřejněného v deníku B. dne 10. 5. 1993). Žalované akciové
společnosti R. bylo uloženo zaplatit žalobci 75.000,- Kč do 15 dnů od právní
moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci 15.000,- Kč na náhradu
nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit
soudní poplatek 4.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud
dospěl k závěru, že uveřejněním nepravdivých údajů o osobě žalobce ve vysílání,
v němž byl žalobce identifikován nikoli přímo jménem, ale záběrem na státní
poznávací značku jeho osobního automobilu, jakož i záběrem na dům, ve kterém
bydlí, došlo ze strany Č. t. k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry
žalobce. Žalobcem požadovanou písemnou omluvu shledal soud prvního stupně
důvodnou, ale pouze zčásti; pokud požadovaná omluva šla nad rámec toho, co bylo
odvysíláno, nešlo by tu o přiměřenou satisfakci a proto v tomto rozsahu byla
žaloba žalobce zamítnuta. Postačila tu soudem uložená povinnost písemné omluvy,
ale nikoli opětovné uveřejnění omluvy ve sdělovacím prostředku – ve vysílání
celostátní televize.
Pokud šlo o žalobcem požadovanou náhradu nemajetkové újmy soud prvního
stupně přiznal ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Č. t. stejnou částku
(100.000,- Kč) jako v předchozím rozhodnutí a ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanou akciovou společností R. ČR přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy
částkou 25.000,- Kč nižší než v předchozím rozhodnutí, a to „z toho důvodu, že
tato částka je již pravomocně žalobci přiznána“.
Pokud šlo o žalobcem požadovanou omluvu ze strany žalované akciové
společnosti R. ČR v žalobcem požadovaném znění, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že v tomto rozsahu žaloba není důvodná. Soud tu přihlížel k tomu, že
tisková oprava v deníku vydávaném touto žalovanou společností s formulací
omluvy byla již uveřejněna bezprostředně poté, co byly žalobou uváděné články
uveřejněny; žalobcem navržený text omluvy také neodpovídal svým obsahem tomu,
co bylo o žalobci uveřejněno v deníku B.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a na ustanovení
vyhlášky č. 177/1996 Sb.; výrok o soudním poplatku odpovídal ustanovení § 12
zákona č. 549/1991 Sb.
V odvolání žalobce i obou žalovaných proti rozsudku soudu prvního
stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 20. 11. 2001, sp. zn. 1 Co
94/2000. Rozsudek soudu prvního stupně z 22. 11. 1999 (č. j. 32 C 135/99-37
Městského soudu v Praze), ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 6. 2001, č. j.
32 C 135/99-126, byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen s několika dílčími
změnami: a) pokud bylo žalované Č. t. uloženo zaplatit žalobci 100.000,- Kč do
15 dnů od právní moci rozsudku, byl v tomto smyslu zamítnut žalobní návrh co do
zaplacení částky 75.000,- Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen;
b) pokud bylo žalované akciové společnosti R. ČR uloženo zaplatit žalobci
75.000,- Kč, byl zamítnut žalobní návrh co do zaplacení 50.000,- Kč; jinak byl
rozsudek potvrzen; c) pokud byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalované
akciové společnosti R. ČR bylo uloženo uveřejnit v deníku B. omluvu v navrženém
znění, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení
zastaveno; d) ve výroku o nákladech řízení, uložených oběma žalovaným k úhradě
vůči žalobci částkami po 15.000,- Kč, byl tento výrok změněn tak, že žalované
Č. t. bylo uloženo zaplatit žalobci 22.112,- Kč a žalované akciové společnosti
R. ČR bylo uloženo zaplatit žalobci 27.633,50 Kč. Posléze bylo výrokem rozsudku
odvolacícho soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo znovu zdůrazněno, že tu
došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany Č. t. v
obsahu televizního pořadu s názvem „K. – S. – A., ale kradené“, odvysílaném na
programu Č. t. 1 dne 10. 5. 1993 a ještě následně opakovaném, a také ze strany
žalované akciové společnosti R. ČR v článku uveřejněném v deníku B. 10. 5. 1993
a názvem „Ukradl si vlastní auto?“ a také v článku z 27. 5. 1993 s názvem „K.
musí odevzdat své auto“. Pokud jde o sankci za tyto neoprávněné zásahy,
ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že poskytnutí
morálního zadostiučinění je tu nepostačující, neboť obvinění fyzické osoby z
krádeže a pojistného podvodu, učiněné prostřednictvím televizního vysílání, je
objektivně způsobilé snížit čest a důstojnost obviněné osoby ve značné míře;
šlo tu o zásah nemalého rozsahu a intenzity, který ovlivnil postavení žalobce v
rodině a ve společnosti a ovlivněny byly i zakázky pro firmu žalobce. Za
přiměřenou náhradu nemajetkové újmy pokládal odvolací soud částku 25.000,- Kč,
když přihlížel ke skutečnosti, že žalobci byl v televizním vysílání
identifikován jen poznávací značkou svého automobilu a závěrem na dům, v němž
bydlí, takže byl z televizního vysílání poznán užším okruhem osob, které znaly
jeho bydliště a jeho automobil. Proto odvolací soud přikročil ke změně rozsudku
soudu prvního stupně ohledně náhrady za nemajetkovou újmu žalobci ze strany
žalované televize uložením platební povinnosti částkou 25.000,- Kč a zamítnutím
žalobního návrhu na plnění v širším rozsahu.
Také ohledně žalované akciové společnosti R. ČR dospěl odvolací soud k
závěru, že tvrzeními o žalobci v článcích v B. z 10. 5. 1993 a z 27. 5. 1993
došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, pokud byl v těchto
článcích zpochybněn způsob nabytí automobilu žalobcem a pokud tu byly uvedeny
nepravdivé údaje ohledně pojištění automobilu. Přitom v druhém z těchto článku
byl žalobce označen plným jménem. Žalovaná akciová společnost R. ČR sice
uveřejnila tiskovou opravu s omluvou krátce po zveřejnění uvedených článků, ale
ani zde nešlo o postačující zadostiučinění vzhledem k tomu, že šlo o
neoprávněný zásah značné intenzity a rozsahu. Okolnostem vzniku nemajetkové
újmy a dopadu zásahu na osobnost žalobce odpovídalo poskytnutí úhrady částkou
50.000,- Kč. Také v tomto výroku byl tedy rozsudek soudu prvního stupně změněn
podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu.
Při změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně uveřejnění
omluvy v deníku B. přihlížel odvolací soud k tomu, že již nepožadoval
uveřejnění omluvy tímto způsobem, ale zasláním písemné omluvy žalobci; tato
část výroku rozsudku soudu prvního stupně byla tedy zrušena a řízení o tomto
žalobním návrhu bylo zastaveno.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §
224 odst. 1, § 220 odst. 1 a § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a
ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 28. 1. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo odevzdáno na
poště k doručení Městskému soudu v Praze dne 27. 2. 2002, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen, a věc ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
ohledně náhrady nemajetkové újmy vůči žalobci ze strany Č. t. a ze strany
akciové společnosti R. ČR. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na
to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako dovolací důvody dovolatel
uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která
nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/
občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního
řádu).
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že doplnění nebo
opakování dokazování o intenzitě a trvání i rozsahu nepříznivých následků
neoprávněných zásahů vůči žalobci bylo provedeno odvolacím soudem (i přes
závěry uvedené v rozsudku dovolacího soudu z 2. 12. 1997, 1 Co 33/96 Nejvyššího
soudu) nepostačujícím způsobem (jen doplněním výsledku žalobce jako účastníka
řízení a konstatováním protokolu o souvisícím jednání u Vrchního soudu v
Bambergu (v Německu), probíhajícím v jiném soudním řízení u cizího soudu.
Postupoval tedy odvolací soud pouze formálním způsobem a v podstatě neodstranil
vadu řízení, která byla vytknuta již dovolacím soudem; nebylo ohledně následků
totiž provedeno potřebné zjištění co do intenzity rozsahu a trvání následků
zásahů ze strany obou žalovaných.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti
uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném
případě, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
Je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního
stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1.
2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle
dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu –
zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu (v již citovaném znění), pokud směřovalo proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
V uvedeném rozsahu přípustného dovolání bylo nutno dovolání posoudit ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu (v již citovaném
znění), když podle tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatel uváděl jako dovolací důvod především to, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, a to s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3
písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb.).
K výkladu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu
bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: „Vadná nebo nesprávná skutková
zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen
tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b/
občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3
písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady nebo omyly při hodnocení
důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za
zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jstliže soud nepokládá za
zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak
vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“.
Ve smyslu těchto citovaných právní závěrů z rozhodnutí uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nebylo
možné přesvědčivě přisvědčit dovolatelem uplatňovanému dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c / občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že by totiž v daném případě odvolací soud
vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo že by nepokládal za
zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak
vyplývala. Výtky vůči hodnocení provedených důkazů pak nelze považovat za
dovolací důvod, který by byl v občanském soudním řádu výslovně upraven.
Dále dovolatel uplatňoval dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.), že totiž, podle jeho názoru, rozhodnutí odvolacího osudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud
použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku, která se nepochybně projednávané
právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali.
V řízení o dovolání bylo třeba se tedy zabývat tím, zda si odvolací soud tato
ustanovení také správně vyložil.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že neoprávněným
zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání směřující proti osobní i
mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její
důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje jeho postavení a uplatnění ve
společnosti.
Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické
osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti,
odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst.
1 občanského zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 13
odst. 2 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti,
dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §
13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu
nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině
a ve společnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1995 Sírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku i občanského soudního řádu,
jakož i z uváděných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, které jsou podle
názoru dovolacího soudu použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i
odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu označit jako rozhodnutí spočívající na
nesprávném právním posouzení věci.
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele důvodným ani ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ani ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d/ občanského soudního řádu (v tomtéž znění).
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle
ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění)
k zamítnutí dovolání dovolatele.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů
vynaložených žalovanou Českou televizí na vyjádření k dovolání použil dovolací
soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož
právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku
řízení, který měl ve věci úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele,
vyjadřujícího stručně právní stanovisko žalované televize, které již bylo
vyjádřeno v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu