NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 983/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: 1. Z. Š. a 2. M. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 20.11.2003, sp.zn. 25 Co
183/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn.
17 C 405/95 (žalobců Z. Š. a M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1.
J. S. a 2. J. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví a o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v
Liberci z 20.11.2003, sp.zn. 35 Co 183/2003, vydaný v právní věci vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 17 C 405/95.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci k
dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci
ze 4.3.2002, čj. 17 C 405/95-109.
Žalobou, podanou u soudu 24.3.1995, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo
uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 588 v L., v ulici U., s pozemky
parc. č. 3721/16, parc. č. 3721/7 a parc. č. 3721/37 v katastrálním území L.
(s příslušenstvím, součástmi, venkovními úpravami, přípojkou vody, přípojkou
kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními schody, plotovými vraty a vrátky a
trvalými porosty). V žalobě bylo uvedeno, že žalobci jsou původními vlastníky
uvedených nemovitostí (které měli v bezpodílovém spoluvlastnictví), jež byly v
roce 1988 správními orgány odňaty s odůvodněním, že tu jde o připadnutí majetku
státu podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku. Nemovitosti
byly pak převedeny hospodářskou smlouvu z 28.8.1989 bývalým Okresním národním
výborem v L. na Městský národní výbor v L. Bývalý Městský národní výbor v L.
potom tyto nemovitosti prodal kupní smlouvou z 9.11.1989 žalovaným (do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví) za kupní cenu 169.547 Kč, třebaže jejich
skutečná cena činila 212.931 Kč (podle ocenění znalce z 13.8.1989), takže tu
došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti nabyli
za kupní cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům a bez jakého
protiprávního zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 8.11.1995, čj. 17 C 405/95-14, byla
žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu
nákladů řízení částku 1.560 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 24.3.1998, sp.zn. 30 Co
16/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval rozšířením žalobního návrhu
žalobců, jakož i provedením důkazů, které z toho vyplývaly. Odvolací soud
ukládal soudu prvního stupně provést, při dodržení postupu podle ustanovení §
127 odst. 1 občanského soudního řádu, důkazy výslechem znalců Ing. L. B. a J.
H., které zatím vyslechl jen jako svědky podle ustanovení § 126 občanského
soudního řádu a nebyli ustanoveni (po slyšení účastníků řízení) znalci podle
ustanovení § 127 odst. 1 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Liberci pak vynesl rozsudek ze 4.3.2002, čj. 17 C 405/95-109,
jímž uložil žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání žalobcům (do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví) dům čp. 588 v L., v ulici U. s pozemky parc. č.
3721/6 (o výměře 83 m2), parc. č. 3721/7 (o výměře 499 m2) a parc. č. 3721/57
(o výměře 10 m2) s příslušenstvím a součástmi, a to oplocením, venkovními
úpravami, přípojkou vody, přípojkou kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními
schody, plotovými vraty, plotovými vrátky a trvalými porosty, zapsanými na
listu vlastnictví č. 2523 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu L. Byl
zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo určeno, že žalobci mají ve společném
jmění manželů dům v L., U. č. 588, s pozemky parc. č. 3721/16 (o výměře 83 m2),
parc. č. 3721/7 (o výměře 499 m2) a parc. č. 3721/37 (o výměře 10 m2) s
příslušenstvím a součástmi. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet
Okresního soudu v Liberci 1.506,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení před
soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaní nebyli při koupi domu čp. 588
v L. nijak protiprávně zvýhodněni. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda
byl tento prodej nemovitosti uskutečněn v souladu nebo v rozporu s tehdy
platnými cenovými předpisy. V souvislosti s touto koupí byla tehdy znalcem J.
D. stanovena cena nemovitosti ke dni 9.11.1989 částkou 169.547 Kč. V řízení
slyšení znalci pak ocenili tyto nemovitosti jinými částkami: znalec Ing. B.
(který jinak vycházel nesprávně z pozdější vyhlášky č. 316/1990 Sb.) částkou
202.025 Kč, znalec J. H. částkou 312.115 Kč a znalec Ing. Z. B. částkou 208.045
Kč. Vezme-li se podle posudku těch znalců, kteří vycházeli ze správného
cenového předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., za základ cena stanovená znalcem
D. při koupi 9.11.1989 částkou 169.547 Kč jako 100%, potom cena stanovená
znalcem H. částkou 212.115 Kč představuje 125,20% a cena stanovená znalcem Ing.
B. částkou 208.045 Kč představuje 122,70%. Závěry znalce Ing. B. přitom soud
prvního stupně považuje za nejpřesvědčivější a vzal je za základ pro své
rozhodnutí. Nesprávnost původně stanovené ceny při koupi 9.11.1989 spatřoval
soud prvního stupně především v nesprávném snížení vypočtené kupní ceny z
titulu opotřebení nemovitosti. Soud prvního stupně dospěl pak k výslednému
závěru, že považuje za podstatné podcenění konkrétní nemovitosti toto podcenění
o více než 20%, neboť takto stanovená cena už nebyla výrazem tolerovatelné
odchylky, a nabytí nemovitých věcí za cenu překračující uvedenou toleranci 20%
bylo nutno, podle názoru soudu první stupně, hodnotit jako nabytí věci v
rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.
Pokud šlo o způsobu přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení § 6 zákona č.
87/1991 Sb. v daném případě, byl soud prvního stupně na základě výsledků
provedeného dokazování toho názoru, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobců
přešly na stát podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku. K
přechodu vlastnictví tu došlo ze zákona. Zrušením tohoto uvedeného ustanovení
(k němuž došlo pozdější novelizací občanského zákoníku) tu nedošlo k tomu, že
by se vlastnictví původních vlastníků obnovilo. Proto nemohlo být, podle závěru
soudu prvního stupně, vyhověno žalobnímu návrhu žalobců na určení, že žalobci
jsou již vlastníky nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, a to před tím, než
byly podle zákona č. 87/1991 Sb. stanoveny podmínky, za kterých mohou oprávněné
osoby získat majetek zpět nebo získat náhradu za něj.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4.3.2002
(čj. 17 C 405/95-109 Okresního soudu v Liberci) bylo rozhodnuto rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 20.11.2003, sp.zn. 35 Co
183/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným
uzavřít se žalobci dohodu o vydání do jejich společného jmění manželů dům čp.
588 v L., v ulici U., s pozemky parc. č. 3721/26 a parc. č. 3721/37. Ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně zamítajícím žalobu žalobců o určení vlastnictví
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit
žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně 3.795 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.650 Kč, vše do tří dnů
od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního
soudu v Liberci 3.113,40 Kč na náhradu placených nákladů řízení, a to do tří
dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal
odvolání žalovaných důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobci jsou
oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že
majetek jim byl odňat podle dříve platného ustanovení § 453a občanského
zákoníku i že žalobci řádně vyzvali žalované k vydání nemovitostí.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně také toho názoru, že podle
výsledků v řízení provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by žalovaní byli
při koupi domu a při získání pozemků do osobního užívání nějakým způsobem
protiprávně zvýhodněni; nebylo zejména, podle názoru odvolacího soudu,
prokázáno, že by se otec žalované J. S., který byl v době koupě nemovitosti
funkcionářem bývalého Okresního národního výboru v L. snažil ovlivnit
rozhodnutí rady bývalého Městského národního výboru v L. o tom, komu bude dům
prodán.
Pokud šlo o objasnění a posouzení toho, zda cena sjednaná ve smlouvě z
9.11.1989 byla či nebyla v rozporu s tehdy platnými cenovými či jinými
předpisy, odvolací soud nepovažoval za správný postup soudu prvního stupně,
jímž porovnával kupní cenu, která byla při koupi stanovena znalcem J. D. s
cenou stanovenou v tomto soudním řízení znalcem Ing. Z. B., i když také
odvolací soud byl toho názoru, že posudek znalce Ing. B. je nejpřesvědčivější.
Odvolací soud však měl za to, že pro zjištění toho, o kolik procent byla
nemovitost podhodnocena, bylo třeba vycházet z rozdílu cen, který činil 38.498
Kč, takže za základ (za 100%) bylo třeba považovat cenu stanovenou znalcem B. a
rozdíl cen pak tu takto činil 18,5% z částky 208.045 Kč. Z uvedeného vyplývalo,
podle názoru odvolacího soudu, že znalec D. se odchýlil od ceny, kterou měl
stanovit podle tehdy platné vyhlášky č. 182/1988 Sb., o méně než 20%. Odvolací
soud byl tedy toho názoru, že v daném případě odchylka 18,5% je, s ohledem na
všechny další okolnosti případu (prokázaná byla bytová potřeba žalovaných,
řádná údržba domu v dalších letech, kdy trval pobytu žalobců mimo území ČR)
odchylkou, která neumožňuje závěr o tom, že žalovaní nabyli nemovitosti v
rozporu s tehdy platnými předpisy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl (§ 220 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 15.1.2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního
soudu v Liberci dne 15.3.2004, tedy ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Dovolatelé uváděli, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé; jako dovolací důvod uváděli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že soud prvního stupně vycházel v daném případě
ve svém rozhodnutí z toho, že vezme-li se za základ kupní cena, jež byla při
koupi nemovitostí určena znalcem D. (tedy jako 100%), potom cena stanovená
znalcem Ing. B. představuje 122,7%; tento procentuální rozdíl byl pro soud
prvního stupně dostatečný k tomu, aby jej označil za neoprávněné zvýhodnění
nabyvatelů nemovitostí. Odvolací soud naproti tomu zdůvodnil své odlišné
posouzení tak, že za základ vzal cenu podle posudku znalce Ing. B., čímž byl
výsledný procentuální rozdíl stanoven jen na 18,5%. To však podle názoru
dovolatelů vychází z nesprávného posouzení věci, neboť za základ (tj. za 100%)
bylo tu třeba vzít kupní cenu, neboť ta je objektivně doložená kupní smlouvou,
zatím co následné posudky se od sebe navzájem lišily.
Nesprávně bylo také, podle názoru dovolatelů, ,posouzeno to, zda žalovaní při
koupi domu čp. 588 v L. vykazovali skutečně bytovou potřebu.
Nemovitosti tu byly získány žalovanými v roce 1989, tedy v době, kdy už bylo
prakticky nemožné koupit či vůbec sehnat rodinný domek do osobního vlastnictví
za ceny podle cenových předpisů, které při převodu nemovitostí mezi fyzickými
osobami musely být striktně dodržovány. Již ze samotné této okolnosti je
zřejmé, že tu došlo ke zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí za kupní cenu
prokazatelně nižší než za cenu podle těchto cenových předpisů. Stalo se tak
proto, podle názoru dovolatelů, že tu „nemovitost koupili předem určení zájemci
na základě nepochybné protekce a tak, aby kupní cena, stanovená znaleckým
posudkem, byla co nejvýhodnější“; dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu byla
„hranice 20% cenové odchylky od skutečné ceny překonána“.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),
platí zásadně i pro řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona č.
30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posuzoval ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání
dovolatelů, projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/
zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, která se
nepochybně této právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu
řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si
odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat
věc podle tohoto zákona vztahovala i na ty případy, kdy v rozhodném období
(25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát podle § 453a občanského zákoníku (ve
znění před zrušením tohoto ustanovení, a to ustanovením § 33 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 453a zákona č. 40/1964 Sb. (ve znění zákona č. 131/1982 Sb.)
dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale
zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadala věc do vlastnictví
státu, pokud bylo v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále
nakládal. Obdobně přecházela na stát i jiná majetková práva občana, s výjimkou
práva dědického, práva z odpovědnosti za škodu na zdraví nebo jiného práva
omezeného jen na jeho osobu.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věci od státu, který získal
oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a
to v případech, kdy tyto osoby věci získaly buď v rozporu s tehdy platnými
předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
V daném případě dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že nemovité věci,
uvedené v žalobě žalobců, přešly na stát podle dříve platného (a již zrušeného)
ustanovení § 453a občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č.
131/1982 Sb.), jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. Rovněž shodně dospěly k závěru soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní
nabyli dům za kupní cenu, která plně neodpovídala cenovým předpisům, platným v
době prodeje domu a v době zřízení práva osobního užívání pozemků ohledně
nemovitostí uvedených v žalobě žalobců, tj. k 9.11.1989.
K rozdílnému posouzení došlo mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem
pouze v tom, jaký byl rozdíl v ceně podle tehdy platné vyhlášky č. 182/1988 Sb.
a podle ceny, která byla sjednána v kupní smlouvě z 9.11.1989 ohledně domu čp.
588 v L. Zatím co soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento rozdíl činí
22,70%, odvolací soud dospěl k závěru, že tento rozdíl činí 18,5%.
K objasnění námitek, obsažených v odvolání žalovaných proti rozsudku soudu
prvního stupně ze 4.3.2002 (čj. 17 C 405/95-109) odvolací soud si vyžádal pouze
doplnění posudku znalcem Z. B., a to „k úvahám o propočtech, jež se týkaly
životnosti a opotřebení domu“; tato doplňující vyjádření byla zaslána soudu
přípisy znalce z 5.6.2003 a z 5.7.2003. Jiné doplnění dokazování a další
dokazování nebyla dovolacím soudem prováděna.
V této právní věci, v níž byly v řízení před soudy obou stupňů shodně
konstatovány závěry o způsobu přechodu nemovitých věcí na stát i o rozdílu
sjednané ceny za převod nemovitostí s cenou (cenami) vypočtenými podle cenových
předpisů, platných k 9.11.1989, nevyužil odvolací soud všechny možnosti k
úplnému, zevrubnému a všestrannému objasnění podkladů pro odlišné skutkové a
právní závěry, odchylující se od skutkových i právních závěrů soudu prvního
stupně, jmenovitě šlo-li o v úvahu přicházející rozdíl pohybující se posléze
mezi 22,7% a 18,5%.
Podle názoru dovolacího soudu bylo tu i v tomto případě zapotřebí postupovat
podle právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, v tomto případě ze Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, jak jsou vyjádřeny
podle č. 64/1966 a pod č. 92/1968 této Sbírky. V těchto právních závěrech je
zdůrazněno, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, která
učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených
důkazů, je nutno, aby důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad
pro jejich případné odlišné hodnocení.
Takto odvolací soud v daném případě důsledně nepostupoval a neprovedl
odpovídající doplnění dokazování (§ 221 odst. 2 občanského soudního řádu), ani
nezvolil postup podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu (tj. zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro potřebu provést další
důkazy a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Podle názoru
dovolacího soudu bylo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení
§ 220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu v daném případě nutno považovat za
postup, jenž by umožnil soudu prvního stupně využít to, co umožňuje ustanovení
§ 127 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy postup, který spíše odpovídá
řízení před soudem prvního stupně, jak to odpovídá více i ustanovení § 220
odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože odvolací soud v daném případě takto nepostupoval, nemohl dovolací soud
při svém právním názoru přisvědčit tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu
(proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů) správné, jak to předpokládá
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací
soud podle téhož ustanovení ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, a § 226 občanského soudního řádu). Při rozhodování o
nákladech řízení bude přihlíženo i k nákladům řízení dovolacího (§ 243d odst.
1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu