28 Cdo 990/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání L., d., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. ledna 2002, sp.zn. 25 Co 461/2001 (v právní věci žalobce L.,
družstvo, zast. advokátem, proti žalované P. t., a.s., o vyklizení nebytového
prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp.zn. 7 C 275/2000),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2002 pod
č.j. 25 Co 461/2001-40 potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2001 pod č.j. 7 C 275/2000-24, kterým byla
zamítnuta žaloba se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit
nebytové prostory situované v nemovitosti specifikované ve výroku tohoto
rozhodnutí.
Žalobce se na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 1. 1999 stal vlastníkem
bloku panelových domů, v jejichž prvním podzemním podlaží je umístěna
výměníková stanice, která zaujímá plochu 155,5 m2. Žalovaná je provozovatelem
výměníkové stanice a také vlastníkem jejího technologického zařízení. Odvolací
soud se neztotožnil s názorem žalobce spočívajícího v přesvědčení, že žalovaná
užívá sporné nebytové prostory bez právního důvodu, když dovodil, že dotčené
nemovitosti jsou zatíženy věcným břemenem, které žalovanou opravňuje k jejich
bezplatnému užívání.
Předmětná výměníková stanice byla vybudována v rámci komplexní bytové výstavby
sídliště M., přičemž v souladu s ustanovením § 12 odst. 3 vyhl. č. 38/1963 Sb.
byla investorem stavby organizace řízená národním výborem (V. h. m. P., v. s.).
Stavba – včetně výměníkové stanice a jejího technického zařízení – byla předána
uživateli, kterým byly E. H., a to dne 1.1. 1967 na základě „Delimitační dohody
o teplárenských zařízeních v P.“ uzavřené dne 29. 6. 1966. Tento energetický
podnik pak v souladu s ust. § 13 odst. 2 vyhlášky č. 38/1963 Sb. provozoval
dané zařízení pro veřejný rozvod tepla. Nejpozději tímto dnem tak ve prospěch
právního předchůdce žalované byla dotčená nemovitost zatížena věcným břemenem,
vzniklým dle ust. § 22 odst. 1, písm. b) a odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb. Takto
vzniklé břemeno, které se ze zákona nezapisovalo do katastru nemovitostí,
postihovalo i národní majetek. Na nemovitosti vázne do doby, než bude dané
zařízení pro veřejný rozvod tepla zrušeno. Toto věcné břemeno opravňuje
provozovatele zařízení k bezplatnému užívání prostor, v nichž je toto zařízení
pro rozvod tepla umístěno. Věcné břemeno přechází s nemovitostí na každého
jejího vlastníka. Všechny následující právní normy, které upravovaly podnikání
v oblasti energetiky, ať už zákon č. 89/1987 Sb. (§ 20 odst. 4), zákon č.
222/1994 Sb. (§ 45 odst. 3) či zákon č. 458/ 2000 Sb. (§ 98 odst. 4) platný v
současné době, ponechaly v platnosti oprávnění k cizím nemovitostem vzniklým
podle předchozí právní úpravy tohoto odvětví.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém ve
shodě s námitkami uplatněnými již v odvolání připomíná, že stavebníkem
dotčeného domu a zřizovatelem výměníkové stanice byl čsl. stát. Ten tak byl jak
vlastníkem stavby tak jejího vybavení, takže aplikace zákona č. 79/57 Sb.
nepřichází v úvahu. Je to obdobná situace jako kdyby součástí domu byla i
garáž, ve které by vlastník garážoval své auto. Pokud by vlastník prodal
automobil a stavbu různým subjektům, nemohl by vlastník auta argumentovat tím,
že auto bylo vždy umístěno v garáži a prostory jsou jako garáž kolaudovány. I
případné oprávnění dané zákonem č. 79/57 Sb. se týká pouze výměry do 30 m2 a
navíc pouze za předpokladu, že dané zařízení bude umístěno na cizí nemovitosti
a nikoliv v cizí nemovitosti. Kromě toho je sporné, zda zabudovaná výměníková
stanice není součástí nemovitosti a jestli tedy dovolatel není jejím vlastníkem.
Vyjádření k uplatněnému dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté,
hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1.1.2001 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.)
Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě -
kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně -
je dovolání přípustné, přičemž dovolatel opírá jeho přípustnost o ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán důvody
uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti
posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, 2
písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani
nevytýká.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven
názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
považuje mimo jiné i takové rozhodnutí, které se zabývá otázkami, které dosud
nebyly v dostatečné míře předmětem rozhodovací činnosti vyšších soudů.
Projednávaný spor navíc ve srovnání s už existující judikaturou vykazuje určité
odlišnosti, a dovolací soud proto rozhodl o přípustnosti podaného dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolateli je třeba přisvědčit, pokud pochybuje, že zabudovaná výměníková
stanice není součástí nemovitosti. Podle ustanovení § 120 občanského zákoníku
je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno,
aniž by se tím věc znehodnotila. Podle ustálené judikatury nelze znehodnocení
věci chápat pouze v úzkém smyslu slova, tedy jako zničení nebo podstatné
poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale znehodnocení může též
znamenat, že věc bude svoji funkci plnit na nižší úrovni, sníží se cena věci
nebo se zhorší její vzhled. Jak bylo vysloveno již v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 30.11.2000, sp.zn. 29 Cdo 2452/98, výměníkovou stanici je nutno
považovat za součást domu, neboť podle své povahy k této nemovitosti náleží a
nemůže být oddělena, aniž by se dům neznehodnotil.
Jiná je ovšem situace při úvaze, zda je dán platný právní důvod, který by
žalované umožňoval užívání sporných prostor. Odvolací soud správně dovodil
vznik věcného břemene, které žalovanou opravňuje k bezplatnému užívání těchto
prostor při provozování výměníkové stanice, a to na základě zákona č. 79/1957
Sb. Toto věcné břemeno bylo ponecháno v platnosti i všemi následujícími
předpisy upravujícími dotčenou problematiku. Dané omezení vlastníka nemovitosti
tedy opravňuje provozovatele zařízení pro rozvod tepla k užívání prostor, v
nichž je toto zařízení umístěno.
Ze smyslu zákona č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny je také
třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované
jako zvláštní objekty na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale z povahy
věci plyne, že se právní úprava musí vztáhnout i na výměníkové stanice
vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů). Ostatně žalobce si
již při koupi dané nemovitosti musel být vědom, že v tomto objektu je
výměníková stanice provozovaná žalovanou.
Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dojít k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání
žalobce proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 o.s.ř., když žalobce nebyl úspěšný a
žalované v rámci řízení o dovolání žádné náklady neznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu