28 Ncu 187/2015-6
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla o návrhu na uznání cizího
rozhodnutí podaném a) J. A., nar. XY, a b) R. D. A., nar. XY, oběma bytem XY,
zastoupenými Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 32,
I. Návrh na uznání rozsudku Vrchního soudu členského státu USA Kalifornie pro
oblast Los Angeles (Superior Court of the State of California for the County of
Los Angeles) ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. BF 047383, ve výroku o určení
otcovství R. D. A. (rozeného P.), nar. XY, k AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY,
na území České republiky se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud k žádosti navrhovatele a) rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, č. j. 28
Ncu 251/2014-13, uznal rozhodnutí Vrchního soudu členského státu USA Kalifornie
pro oblast Los Angeles ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. BF 047383, ve výroku, jímž
bylo stanoveno rodičovství J. A., nar. XY, coby otce nezletilého AAAAA,
narozeného dne XY náhradní matce J: N., na území České republiky.
Dne 4. 8. 2015 se na Nejvyšší soud obrátili navrhovatelé a) a b) s návrhem, aby
zmíněné rozhodnutí cizího soudu uznal též ve výroku, jímž bylo určeno otcovství
R. D. A. k nezletilému AAAAA. Dle § 55 odst. 1 a § 51 odst. 1 a 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu
soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), přísluší
Nejvyššímu soudu rozhodovat o uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech
určení a popření rodičovství, jestliže byl alespoň jeden z účastníků řízení
státním občanem České republiky. Podle § 15 odst. 1 písm. e) zákona o mezinárodním právu soukromém nelze
pravomocné cizí rozhodnutí uznat, jestliže by se uznání zjevně příčilo
veřejnému pořádku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyhovění předestřenému návrhu veřejný pořádek
České republiky neumožňuje. Ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2015, č. j. 28 Ncu 251/2014-13, Nejvyšší soud
dovodil, že uznání cizozemského rozhodnutí o určení rodičovství k dítěti
narozenému za využití tzv. náhradního mateřství coby institutu, jehož existenci
český právní řád od 1. 1. 2014 explicitně reflektuje (srovnej § 804 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), zásady společenského
řízení České republiky na překážku nejsou, a že tedy ani vyhovění žádosti
navrhovatele a) o uznání rozhodnutí, jímž bylo určeno, že je otcem AAAAA, není
v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu zákona o mezinárodním právu soukromém. Nynější návrh však směřuje k tomu, aby bylo na území České republiky uznáno též
rozhodnutí o určení rodičovství navrhovatele b) k nezletilému AAAAA, čímž by
byla ve výsledku fakticky nastolena situace korespondující společnému osvojení
dítěte dvěma osobami stejného pohlaví, což je stav, který české právo
neakceptuje, neb kategoricky vylučuje současné osvojení nezletilce subjekty,
jež nejsou manžely [viz § 800 o. z., srovnej též Sedlák, P. In: Hrušáková, M. a
kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 634, a Nová, H. In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 349]. Sluší se přitom
výslovně vyzdvihnout, že potlačení možnosti společného osvojení dítěte párem
osob, jež neuzavřely manželství, nelze pokládat za rozporné s domácím ústavním
pořádkem či mezinárodními závazky České republiky (viz zejména nález pléna
Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 10/15, body 30–34). Na platnosti předeslaných závěrů ničeho nemění ani nález pléna Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15, jímž bylo zrušeno zákonné ustanovení
představující doposud překážku osvojení dítěte jednotlivcem, jejž k jiné osobě
pojí trvající registrované partnerství ve smyslu zákona č. 115/2006 Sb., o
registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů. V posledně citovaném nálezu totiž Ústavní soud výslovně
vyzdvihl, že (na rozdíl od znemožnění individuálního osvojení dítěte jediným
registrovaným partnerem) pokládá preferenci manželství coby formy soužití, a to
i v kontextu výše osvětlené úpravy osvojení, za plně ústavně konformní (srovnej
body 38 a 39 daného judikátu).
Z uvedeného pak rezultuje, že souběžné osvojení téhož nezletilce dvěma osobami
stejného pohlaví je s českým právním řádem neslučitelné. Má-li přitom daná teze
být plně respektována, je třeba rovněž vyloučit takové uznání cizozemského
rozhodnutí, jímž by byl nastolen stav uvedenému nepřípustnému osvojení
ekvivalentní. Nejvyšší soud pokládá za hodné zdůraznění, že problém vymezení
hranic, v nichž je podle českého práva myslitelné současné ustavení vztahu
rodičovství mezi nezletilým a dvojicí spolužijících osob stejného pohlaví,
chápe jako otázku legislativní, při jejímž řešení nemohou vůdčí roli přebírat
soudy, nýbrž demokraticky zvolený zákonodárný sbor. V reakci na změnu rozhodné
právní úpravy by pak logicky mohly doznat modifikace též závěry shora
předestřené; za současného právního stavu však nebylo lze předmětnému návrhu s
ohledem na veřejný pořádek České republiky vyhovět.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řízení vznikly náklady toliko
procesně zcela neúspěšným navrhovatelům.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu