28 Ncu 187/2015-6
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla o návrhu na uznání cizího rozhodnutí podaném a) J. A., nar. XY, a b) R. D. A., nar. XY, oběma bytem XY, zastoupenými Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 32,
I. Návrh na uznání rozsudku Vrchního soudu členského státu USA Kalifornie pro oblast Los Angeles (Superior Court of the State of California for the County of Los Angeles) ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. BF 047383, ve výroku o určení otcovství R. D. A. (rozeného P.), nar. XY, k AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, na území České republiky se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud k žádosti navrhovatele a) rozsudkem ze dne 22. 5. 2015, č. j. 28 Ncu 251/2014-13, uznal rozhodnutí Vrchního soudu členského státu USA Kalifornie pro oblast Los Angeles ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. BF 047383, ve výroku, jímž bylo stanoveno rodičovství J. A., nar. XY, coby otce nezletilého AAAAA, narozeného dne XY náhradní matce J: N., na území České republiky.
Dne 4. 8. 2015 se na Nejvyšší soud obrátili navrhovatelé a) a b) s návrhem, aby zmíněné rozhodnutí cizího soudu uznal též ve výroku, jímž bylo určeno otcovství R. D. A. k nezletilému AAAAA. Dle § 55 odst. 1 a § 51 odst. 1 a 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), přísluší Nejvyššímu soudu rozhodovat o uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství, jestliže byl alespoň jeden z účastníků řízení státním občanem České republiky.
Podle § 15 odst. 1 písm. e) zákona o mezinárodním právu soukromém nelze pravomocné cizí rozhodnutí uznat, jestliže by se uznání zjevně příčilo veřejnému pořádku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyhovění předestřenému návrhu veřejný pořádek České republiky neumožňuje. Ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2015, č. j. 28 Ncu 251/2014-13, Nejvyšší soud dovodil, že uznání cizozemského rozhodnutí o určení rodičovství k dítěti narozenému za využití tzv. náhradního mateřství coby institutu, jehož existenci český právní řád od 1.
1. 2014 explicitně reflektuje (srovnej § 804 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), zásady společenského řízení České republiky na překážku nejsou, a že tedy ani vyhovění žádosti navrhovatele a) o uznání rozhodnutí, jímž bylo určeno, že je otcem AAAAA, není v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu zákona o mezinárodním právu soukromém. Nynější návrh však směřuje k tomu, aby bylo na území České republiky uznáno též rozhodnutí o určení rodičovství navrhovatele b) k nezletilému AAAAA, čímž by byla ve výsledku fakticky nastolena situace korespondující společnému osvojení dítěte dvěma osobami stejného pohlaví, což je stav, který české právo neakceptuje, neb kategoricky vylučuje současné osvojení nezletilce subjekty, jež nejsou manžely [viz § 800 o.
z., srovnej též Sedlák, P. In: Hrušáková, M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 634, a Nová, H. In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 349]. Sluší se přitom výslovně vyzdvihnout, že potlačení možnosti společného osvojení dítěte párem osob, jež neuzavřely manželství, nelze pokládat za rozporné s domácím ústavním pořádkem či mezinárodními závazky České republiky (viz zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 10/15, body 30–34). Na platnosti předeslaných závěrů ničeho nemění ani nález pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15, jímž bylo zrušeno zákonné ustanovení představující doposud překážku osvojení dítěte jednotlivcem, jejž k jiné osobě pojí trvající registrované partnerství ve smyslu zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V posledně citovaném nálezu totiž Ústavní soud výslovně vyzdvihl, že (na rozdíl od znemožnění individuálního osvojení dítěte jediným registrovaným partnerem) pokládá preferenci manželství coby formy soužití, a to i v kontextu výše osvětlené úpravy osvojení, za plně ústavně konformní (srovnej body 38 a 39 daného judikátu).
Z uvedeného pak rezultuje, že souběžné osvojení téhož nezletilce dvěma osobami stejného pohlaví je s českým právním řádem neslučitelné. Má-li přitom daná teze být plně respektována, je třeba rovněž vyloučit takové uznání cizozemského rozhodnutí, jímž by byl nastolen stav uvedenému nepřípustnému osvojení ekvivalentní. Nejvyšší soud pokládá za hodné zdůraznění, že problém vymezení hranic, v nichž je podle českého práva myslitelné současné ustavení vztahu rodičovství mezi nezletilým a dvojicí spolužijících osob stejného pohlaví, chápe jako otázku legislativní, při jejímž řešení nemohou vůdčí roli přebírat soudy, nýbrž demokraticky zvolený zákonodárný sbor. V reakci na změnu rozhodné právní úpravy by pak logicky mohly doznat modifikace též závěry shora předestřené; za současného právního stavu však nebylo lze předmětnému návrhu s ohledem na veřejný pořádek České republiky vyhovět.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řízení vznikly náklady toliko procesně zcela neúspěšným navrhovatelům. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu