28 Nd 69/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce
Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská
128/222, proti žalovaným: 1) D. A., a 2) J. S., o zaplacení částky 82.107,82 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C
378/2008, o návrhu na delegaci, takto:
Věc vedená u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 378/2008 se
přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Prostějově.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 3 C
378/2008-29, vyslovil svou místní nepříslušnost k řízení ve věci s tím, že po
právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Okresnímu soudu v Prostějově
jako soudu příslušnému. Dohodu účastníků o místní příslušnosti soudu v obvodu
sídla žalobce, sjednanou – v rámci smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního
spoření ze dne 21. 4. 2005 – ve smyslu ustanovení § 89a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, soud shledal jako absolutně neplatnou, neboť
způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele
a je tak v rozporu se zákonem (viz § 55 odst. 1, 2 a § 56 odst. 1 obč. zák.).
Okresní soud v Prostějově s postoupením věci nesouhlasil a předložil ji
pro posouzení opodstatněnosti svého nesouhlasu k rozhodnutí svému nadřízenému
soudu podle ustanovení § 105 odst. 3 o. s. ř.
Krajský soud v Brně jako soud nadřízený soudu, jemuž byla věc
postoupena, usnesením ze dne 4. 8. 2011, č. j. 27 Nc 69/2011-57, konstatoval,
že nesouhlas Okresního soudu v Prostějově s postoupením věci je důvodný.
Okresní soud Praha - východ předložil dne 13. 3. 2012 spis k rozhodnutí
Nejvyššímu soudu s návrhem na delegaci vhodnou podle § 12 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce s tímto postupem vyslovil souhlas přípisem ze dne 19. 1. 2012,
doručeným Okresnímu soudu Praha - východ dne 23. 1. 2012.
Nejvyšší soud shledává, že návrh na delegaci je důvodný.
Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. umožňuje přikázání věci jinému soudu
téhož stupně z důvodu vhodnosti.
Podle § 89a o. s. ř. se účastníci řízení mohou v obchodní věci písemně
dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon
stanoví příslušnost výlučnou.
Ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské
smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k
újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Podle § 55 odst. 2 obč. zák. (ve znění od 1. 8. 2010) jsou ujednání ve
spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná. Předchozí znění daného
ustanovení (do 31. 7. 2010) považovalo taková ujednání za platná, pokud se
spotřebitel nedovolal jejich neplatnosti (§ 40a obč. zák.).
Z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, se
podává, že původní koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv (viz §
40a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010) byla nesouladná s českým
ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní
jistoty. Aby bylo těchto ústavních předpokladů dosaženo, je nezbytné porušení
zákonných pravidel, obsažených v ustanovení § 55 a § 56 obč. zák., spojit s
absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo,
aniž by se spotřebitel musel neplatnosti smlouvy dovolat. Zde je vhodné
podotknout, že vodítkem pro tento postup je právě i to, že zákonodárce v
mezidobí v intencích komunitárního práva změnil rozhodná ustanovení § 40a a §
55 odst. 2 obč. zák., a upustil tak od dosavadního pojetí relativní neplatnosti
ujednání specifikovaných v § 56 obč. zák.; přiklonil se tedy ke koncepci
neplatnosti absolutní.
Institut relativní neplatnosti spotřebitelských smluv vede, resp. vedl
podle názoru Ústavního soudu k nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmé
nespravedlnosti, umožňující dodavatelům porušovat práva spotřebitelů a následně
z takového protiprávního jednání výrazně profitovat. Jestliže jsou ve
spotřebitelských smlouvách obsaženy například prorogační dohody, jimiž je
sjednána místní příslušnost soudu v obvodu sídla dodavatele (v důsledku čehož
jsou spotřebitelé zbaveni možnosti hájit se u soudu v místě svého bydliště),
nelze než považovat takové smlouvy za protiprávní a zákonná ustanovení, jež je
umožňují, za protiústavní. Mimoto také judikatura Evropského soudního dvora
dovodila, že prorogační dohoda (smluvní doložka), kterou účastníci vyloučí
příslušnost soudu spotřebitele ve prospěch příslušnosti soudu, který je v
obvodu dodavatele, je nekalým spotřebitelským ujednáním a tedy neplatná (viz
např. rozsudek ze dne 27. 6. 2000 ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat
Editores, C-240/98 až C-244/98, Recueil, s. I-4941, bod 25; rozsudek ze dne 4.
6. 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Györfi, C-243/08).
Klauzule spotřebitelské (úvěrové) smlouvy o určení místně příslušného
soudu je z výše řečených důvodů absolutně neplatným právním úkonem, neboť jde o
ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Postup Okresního soudu
Praha - východ spočívající v návrhu na delegaci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je
proto důvodný. Věc se z tohoto důvodu přikazuje Okresnímu soudu v Prostějově
jako soudu místně příslušnému (§ 84, § 85 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu