29 Cdo 1002/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem v Příbrami 1, Zahradnická 140, PSČ 261 01, proti žalované JUDr. L. D., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně České banky, akciové společnosti Praha - v likvidaci, identifikační číslo osoby 45313318, zastoupené JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 151/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. 10 Cmo 131/2010-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 20. ledna 2010, č.j. 28 Cm 151/2002-172, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (J. D.) domáhal vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně České banky, akciové společnosti Praha - v likvidaci - dále též jen „banka“), určení, že pohledávka žalobce, přihlášená do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně, je zjištěna co do nároku, důvodu a výše v částce 1,124.499,78 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že nebyl důvod přihlédnout k žádnému z důkazů, jež byly v řízení provedeny po skončení prvního jednání ve věci.
K (ne)platnosti žalobcova pokynu z 30. ledna 1996 odvolací soud (poukazuje na ustanovení § 709 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2002) uzavřel, že na základě důkazů, k nimž bylo možno v řízení přihlédnout, je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že žalobce požádal pokynem z 30. ledna 1996 pozdější úpadkyni, aby z jeho specifikovaného účtu (zřízeného jako technický účet ke vkladovému účtu) převedla spornou částku na (v pokynu) specifikovaný účet jiné osoby. K tomu dodal, že žalobcově tvrzení, že šlo o pokyn, jímž by se banka neměla řídit, ani potud nelze přisvědčit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky spočívající v tom, že „platnou žádostí o převedení finančních prostředků může být jen žádost, která je jednoznačná, jasná a srozumitelná a která obsahuje jasné označení účtu, ze kterého má být částka odepsána, jasná výše částky, která je předmětem převodu a jasné označení účtu, na který má být částka připsána, dále žádost o převedení finančních prostředků musí obsahovat podpis žadatele a datum vyhotovení žádosti“.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se v rozhodnutí jednoznačně nevypořádal s otázkou platnosti pokynu, který učinil 30. ledna 1996 a že poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3659/2007 (jde o rozhodnutím uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2010, pod číslem 69), je nepřiléhavý (jeho právní věta platnost příkazu neřeší). Dále dovolatel uvádí, že platností tohoto právního úkonu se zabýval odvolací soud v předchozím rozsudku (z 23.
února 2006), z jehož závěrů plyne, že pokyn podepsal jako nevyplněný tiskopis. Dovolatel (ač zastoupen advokátem) dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1.
ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam)
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku, kterou dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení, zodpověděl odvolací soud v mezích ustavených závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
dubna 2009, sp. zn. 29 Odo
988/2006, ohledně zákonné koncentrace řízení. Skutkový předpoklad, na kterém dovolatel buduje dovolací argumentaci (totiž, že pokyn podepsal jako nevyplněný tiskopis), není součástí skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu je pak vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatel u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu