29 Cdo 101/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatele Ing. Z. D., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, za účasti C.
G., a. s., zastoupené Mgr. L. K., advokátkou, o určení neplatnosti veřejného
návrhu smlouvy o koupi akcií a o náhradu škody, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 42 Cm 129/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. srpna 2007, č. j. 9 Cmo 186/2007 – 113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit C. G., a. s. na náhradu nákladů
dovolacího řízení 9.282,- Kč, do rukou její advokátky, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 5. ledna 2007, č. j. 42 Cm 129/2002 – 80, ve výrocích III. a IV, kterými
tento soud zamítl návrh, jímž se navrhovatel domáhal určení neplatnosti částí
veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií (dále též jen „veřejný návrh“)
společnosti E. L., a. s. (dále jen „společnost“), zveřejněného v Obchodním
věstníku dne 4. srpna 1999, které znějí: „2. Označení akcií, jichž se veřejný
návrh týká, a výše podílu navrhovatele na hlasovacích právech a cena za jednu
akcii: Cena za akcii: 241,- Kč“ a „8. Lhůta a způsob převodu akcií, způsob
placení kupní ceny: Navrhovatel se zavazuje splatit kupní cenu takto: Kupní
cena je splatná v pěti splátkách, přičemž každá splátka se bude rovnat 20 %
kupní ceny. První splátka bude uhrazena akceptantovi nejpozději do 6 měsíců ode
dne převodu akcií ve Středisku cenných papírů (dále jen „den převodu“), druhá
splátka nejpozději do 12 měsíců ode dne převodu, třetí splátka nejpozději do 18
měsíců ode dne převodu, čtvrtá splátka nejpozději do 24 měsíců ode dne převodu,
pátá splátka nejpozději do 30 měsíců ode dne převodu“.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se plně ztotožnil s
předpoklady úspěšnosti návrhu o určení právního vztahu nebo práva vymezenými
soudem prvního stupně s odkazem na ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustálené judikatury, je naléhavý právní zájem
na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by
bez toho určení bylo ohroženo právo navrhovatele nebo kde by bez tohoto určení
se stalo jeho právní postavení nejistým. Lze-li dovodit, že návrh na určení dle
§ 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být opodstatněný tam, kde se lze domáhat splnění
povinností, pak, a v tom odvolací soud souhlasí s navrhovatelem, nelze tento
předpoklad chápat všeobecně. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dle kterého je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti, je-li případným
určením, že tu právo je či není, vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy
účastníků sporu. Naproti tomu za nedovolenou lze považovat takovou žalobu tam,
kde by nesloužila potřebám praktického života a ve svém důsledku by tudíž vedla
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Ustanovení § 183b odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění
účinném do 29. prosince 1999, ukládá akcionáři, splňujícímu podmínky dle tohoto
předpisu, povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně
obchodovatelných cenných papírů. Z obsahu tohoto ustanovení lze dovodit, že
nesplní-li akcionář svou povinnost učinit veřejný návrh, mohou oprávněné osoby
vynucovat splnění této povinnosti v soudním řízení, stejně jako splnění
jakékoli jiné povinnosti založené zákonem, nebo smlouvou. Mohou tak činit i v
případě, kdy s učiněným veřejným návrhem nesouhlasí, protože jsou přesvědčeni o
tom, že nebyl učiněn v souladu se zákonem; v takovém případě mají (měli)
možnost domáhat se uzavření smlouvy o koupi akcií na základě vlastního návrhu
smlouvy.
V souvislosti s tím odvolací soud zdůraznil specifika veřejného návrhu jako
takového, tj. návrhu směřujícího vůči neurčitým osobám, který může přijmout
každý akcionář, splňující stanovené podmínky. I tato skutečnost podstatným
způsobem vylučuje úvahu o existenci naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti veřejného návrhu. Nejen, že by určením neplatnosti veřejného návrhu
bylo zasahováno do právního postavení dalších akcionářů, kteří veřejný návrh
akceptovali, ale nesporně by tímto byl nastolen nežádoucí stav uvažovaný ve
shora citovaném judikátu Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do jeho důvodů
namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatel má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, který spatřuje v těchto skutečnostech:
1) Právní otázka řešení problematiky neplatnosti učiněného veřejného návrhu dle
úpravy § 183b a násl. obch. zák., ve znění ke dni napadeného veřejného návrhu,
v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena nebyla a nebyl ani řešen postup, jak
se má domáhat oprávněný z tohoto návrhu kupní ceny za své akcie, nebyla-li cena
za tyto akcie určena v souladu s ustanovením § 183c odst. 3 obch. zák. ve znění
platném v rozhodné době,
2) Rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně řeší v rozporu s hmotným
právem právní otázku platnosti veřejného návrhu dle § 183b obch. zák. v tehdy
platném znění.
Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že by se měl domáhat
uzavření smlouvy o koupi akcií na základě vlastního návrhu smlouvy. Jemu se
naopak jevilo jako právně nejschůdnější podat žalobu určovací, kterou by se
odstranila právní nejistota ohledně platnosti či neplatnosti veřejného návrhu.
I kdyby soud rozhodoval o veřejném návrhu smlouvy v rámci žaloby na plnění,
musel by se nejprve rovněž vyrovnat s otázkou platnosti či neplatnosti
veřejného návrhu smlouvy na koupi akcií. Pokud by soud v rámci své úvahy o
platnosti či neplatnosti veřejného návrhu smlouvy jako otázky předběžné
rozhodl, že žaloba na plnění je důvodná, protože žalovaným předložený veřejný
návrh smlouvy je neplatný pro rozpor se zákonem, pak by nepochybně i toto
rozhodnutí mělo důsledky pro třetí osoby – ostatní akcionáře. Co se týče
materiální povahy tohoto „zásahu do právního postavení dalších akcionářů“, má
dovolatel za to, že jejich postavení by se zlepšilo, protože jeho argumenty
pro určení neplatnosti veřejného návrhu na uzavření smlouvy jím zpracované
směřovaly proti nízké kupní ceně za akcie společnosti a dlouhé lhůtě splatnosti
této kupní ceny, a byly tak ve prospěch těchto menšinových akcionářů.
Vady řízení dovolatel spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který v rozporu
s ustanovením § 120 o. s. ř. nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci,
kterými dle dovolatele jsou neurčitost a nejasnost právní úpravy povinných
návrhů na uzavření smlouvy dle ustanovení § 183b obch. zák. odůvodňující užití
žaloby na určení neplatnosti tohoto veřejného návrhu smlouvy. Dále má za to, že
soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, když jediným připuštěným důkazem
byl v tomto řízení jen původní žalovaným zpracovaný veřejný návrh smlouvy,
publikovaný dne 4. srpna 1999 v Obchodním věstníku, ze kterého však dle
dovolatelova mínění nemohly soudy obou stupňů vyvodit nepřípustnost podané
určovací žaloby.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu
řízení. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ke dni 2. října 2007 byla původní účastnice řízení, Karlovarská průmyslová
skupina, a. s., identifikační číslo 63 50 49 01, vymazána z obchodního
rejstříku v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností C. G., a. s.,
identifikační číslo 46 88 40 25. Proto Nejvyšší soud poté, co ve věci rozhodl
podle § 107 o. s. ř., pokračoval v řízení s právní nástupkyní původní
účastnice.
C. G., a. s. ve vyjádření k dovolání uvádí, že má dovolání za nepřípustné a
navrhuje je odmítnout. Pro případ, že by se Nejvyšší soud rozhodl podané
dovolání projednat, navrhuje jeho zamítnutí.
Dovolání je přípustné, není však důvodné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání pro druhou z dovolatelem předestřených otázek dovolací
soud neshledal. Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil své rozhodnutí na
rozporu podaného návrhu s procesním právem, když dospěl k závěru, že v
projednávané věci není přípustná žaloba na určení, protože na něm není dán
naléhavý právní zájem dovolatele, nemůže být důvodem pro připuštění dovolání
rozpor napadeného rozhodnutí s právem hmotným.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda akcionář, který dospěl k
závěru, že veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle právní úpravy účinné do
31. prosince 2000 byl učiněn v rozporu se zákonem, se mohl domáhat určení
neplatnosti (části) takového návrhu, tj. zda měl na takovém určení naléhavý
právní zájem, či zda měl žalovat na splnění povinnosti uzavřít smlouvu o koupi
akcií v souladu se zákonem.
K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že jak správně dovodil odvolací soud, je naléhavý
právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména
tam, kde by bez toho určení bylo ohroženo právo navrhovatele nebo kde by bez
tohoto určení se stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se
určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o. s. ř. Jestliže se však určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná
také žaloba o splnění povinnosti.
Taková situace však v projednávané věci nenastala. Určením (případné)
neplatnosti návrhu smlouvy o koupi akcií, který navrhovatel nepřijal, se
nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Takový základ
může být vytvořen až rozhodnutím o tom, že je osoba, které vznikla povinnost
učinit veřejný návrh, povinna uzavřít s navrhovatelem smlouvu o koupi akcií
společnost za podmínek, které stanoví zákon, tj. v projednávané věci, že je C.
G., a. s. povinna uzavřít s navrhovatelem smlouvu o koupi akcií za jím tvrzenou
cenu a dobu její splatnosti anebo že jí taková povinnost nevznikla.
Možnost domáhat se uzavření takové smlouvy přitom nepochybně vyplývá z
ustanovení § 183b obch. zák. a § 161 odst. 3 o. s. ř.
K námitce dovolatele, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy
a odvolací soud toto pochybení nenapravil, dovolací soud uzavírá, že z
ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit
důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších
důkazů provede, však rozhoduje soud. Jestliže tedy soud prvního stupně (a
následně i odvolací soud) dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není
ke zjištění skutkového stavu nutné, přičemž své závěry řádně odůvodnil,
postupoval v souladu s citovaným ustanovením. Právo soudu rozhodnout o tom,
které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu
nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález
Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 7 písm. g) a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí
odměna advokáta 15.000,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1
uvedené vyhlášky (advokátka C. G., a. s. učinila v dovolacím řízení toliko
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 7.500,- Kč.
Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží C. G., a. s.
7.800,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1.482,-
Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 9.282,-
Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu