U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně 1. jihočeská zemědělská a. s., se sídlem ve Svébozích 49, PSČ 374 01, identifikační číslo osoby 25162012, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, PSČ 370 01, o určení, že žalobkyně je výlučnou věřitelkou zjištěné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1731/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. 10 Cmo 140/2010-143,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. června 2010, č. j. 13 Cm 1731/2009-123, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalovanému domáhala určení, že je „výlučnou věřitelkou zjištěné pohledávky ve výši 4,131.840,25 Kč vůči úpadci Ing. J. Č., přihlášené v konkursním řízení sp. zn. 11 K 25/97 přihláškou podanou dne 13. listopadu 2000“ (dále jen „sporná pohledávka“). Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a ve kterém zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (uplatňujíc tak podle obsahu dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 617/2009, posléze uveřejněném pod číslem 107/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož žaloba o určení, že žalobce je věřitelem pohledávky, kterou nepřihlásil do konkursu vedeného na majetek dlužníka (ač tak učinit měl), směřující proti tomu, kdo tutéž pohledávku do konkursu přihlásil, a proti správci konkursní podstaty, který přihlášenou pohledávku popřel, nemůže být úspěšná.
Tento závěr, opírající se o posouzení okruhu účastníků konkursního řízení a o zásady určené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve vztahu k přihláškám pohledávek a jejich uspokojení v konkursu, se obdobně prosadí taktéž v projednávané věci, v níž žalobkyně sice původně do konkursu vedeného na majetek Ing. J. Č. spornou pohledávku přihlásila, avšak v důsledku pravomocného rozhodnutí konkursního soudu podle § 107a o. s. ř. (jež svým návrhem iniciovala právě žalobkyně) na její místo v konkursním řízení nastoupil žalovaný. Rozhodnutí v této věci vskutku není způsobilé jakkoli zasáhnout do poměrů konkursního řízení - jeho prostřednictvím nelze docílit změny účasti dotčeného věřitele v tomto řízení. Toho lze dosáhnout jen postupy předepsanými v konkursním řízení, pokud je ovšem dotčený subjekt (zde žalobkyně) má k dispozici.
Zbývá dodat, že výše uvedený závěr nikterak nebrání tomu, aby se žalobkyně – poté, co pohledávka žalovaného bude v konkursu vedeném na majetek Ing. J. Č. poměrně uspokojena - v rozsahu tohoto uspokojení domáhala na žalovaném vydání majetkového prospěchu, který - podle názoru žalobkyně - měl žalovaný získat plněním z neplatného právního úkonu (tj. smlouvy, kterou žalobkyně spornou pohledávku žalovanému postoupila).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 29. února 2012 (dle jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky činí sazba odměny 5.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.500,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 560,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 3.360,- Kč. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. května 2012
JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu