29 Cdo 1015/2018-323
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Z. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, PSČ 779 00, proti žalovaným 1)
R. H., narozenému XY, bytem v XY, 2) J. K., narozenému XY, bytem v XY,
zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Praze 1, Na poříčí
1041/12, PSČ 110 00, a 3) K. B., narozené XY, bytem v XY, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
32 Cm 634/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 1. března 2016, č. j. 7 Cmo 310/2015-199, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. dubna 2015, č. j. 32 Cm
634/2011-149, k námitkám druhého žalovaného (J. K.) zrušil „vůči“ druhému
žalovanému směnečný platební rozkaz ze dne 31. ledna 2012, č. j. 32 Cm
634/2011-16, jímž původně uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a
nerozdílně směnečný peníz ve výši 60.000,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2011 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 200,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši
3.010,- Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem
a druhým žalovaným (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Další žalovaní (R. H. a K. B. – dále jen „K. B.“) námitky proti směnečnému
platebnímu rozkazu nepodali; ve vztahu ke K. B. nabyl směnečný platební rozkaz
právní moci dne 6. dubna 2012 (výrok ve věci samé), respektive 18. dubna 2012
(výrok o nákladech řízení).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. března 2016, č.
j. 7 Cmo 310/2015-199, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, podle něhož
druhý žalovaný prokázal existenci dohody s žalobcem, v níž se žalobce zavázal
„nevymáhat“ po druhém žalovaném zaplacení směnky.
Jakkoli vytknul soudu prvního stupně, že pochybil, když vyslechl K. B. jako
svědkyni (§ 126 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o.
s. ř.“), ač „byla v postavení účastnice řízení“, měl zjištění, která z její
výpovědi učinil soud prvního stupně, za „relevantní“, když jmenovaná byla
„poučena v přísnějším režimu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud pochybil, když na
straně jedné shledal opodstatněnou výhradu žalobce, podle níž soud prvního
stupně nesprávně vyslechl K. B. jako svědkyni (a nikoli účastnici řízení), a na
straně druhé dovodil, že tato nesprávnost nemá zásadní vliv na skutková
zjištění (a výsledek sporu). Přitom otázku „relevance“ takto provedeného důkazu
měl za dosud Nejvyšším soudem nezodpovězenou. Dále dovolatel „otevírá“ právní otázku „důkazního břemene“ a „setrvává na svém
přesvědčení, že skutkový závěr o existenci dohody o nevymáhání směnky nemá
oporu v provedeném dokazování“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř. není způsobilá založit výhrada týkající se „důkazního břemene“,
když v tomto směru– posuzováno podle obsahu dovolání – dovolatel ve skutečnosti
polemizuje (jak ostatně i sám v dovolání připouští) se skutkovým závěrem
odvolacího soudu ohledně svého závazku nevymáhat zaplacení směnky po druhém
žalovaném. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici
nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Současně zpochybňuje správnost
hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze
způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto
věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom ani Nejvyšší soud neshledává zmíněný závěr soudů nižších stupňů zjevně
nepřiměřeným. Dovolání však má Nejvyšší soud za přípustné k řešení otázky, zda v poměrech
dané věci měla být K. B. vyslechnuta jako svědkyně (§ 126 o. s. ř.) nebo jako
účastnice řízení (§ 131 o. s. ř.). Podle ustanovení § 126 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem
řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby
jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti
odepření výpovědi rozhoduje soud (odstavec 1).
Na počátku výslechu je třeba
zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Dále je třeba poučit svědka o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a
povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi (odstavec 2). Předseda
senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Klást
otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen
jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo je-li
zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá;
nepořizuje-li se o výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu
důvody, pro které otázka nebyla připuštěna (odstavec 3). Fyzická osoba, která
je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být
vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131
(odstavec 4). Podle ustanovení § 131 o. s. ř. (ve znění účinném k datu výslechu K. B. soudem
prvního stupně – 13. dubna 2015) důkaz výslechem účastníků může soud nařídit,
jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí
účastník, který má být vyslechnut (odstavec 1). Nařídí-li soud jako důkaz
výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu. Při svém
výslechu mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat; o tom musí být poučeni
(odstavec 2). Ustanovení § 126 odst. 3 se zde použije obdobně (odstavec 3). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých účastník
řízení na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by
mohl být za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán; tomu odpovídá i rozdílný
obsah poučení, které účastníku řízení a svědku poskytne soud před započetím
jejich výslechu a pod jejichž vlivem účastník a svědek vypovídají. Okolnost, že
účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď
trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi
těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti (§ 132 o. s. ř.). Vyslechnul-li soud
účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom,
že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé
výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic
nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že
výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu
svědecké výpovědi, z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam,
než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít. K tomu
srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21
Cdo 1862/2015, uveřejněného pod číslem 53/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou
u soudu prvního stupně dne 2. prosince 2011, přičemž žalobce požadoval, aby
soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem uložil žalovaným (R. H., J.
K. a K. B.) zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz 60.000,- Kč s 6%
úrokem od 1. srpna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 200,- Kč a náklady
řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a K. B. nabyl směnečný platební rozkaz právní
moci (K. B. proti němu nepodala „opravný“ prostředek) dne 6. dubna 2012 (výrok
ve věci samé), respektive 18. dubna 2012 (výrok o nákladech řízení). Přitom
žalovaní byli tzv. samostatnými společníky v řízení (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Za popsaného stavu soud prvního stupně postupoval správně, vyslechl-li K. B. jako svědkyni; skutečnost, že odvolací soud následně „přisoudil“ tomuto důkazu
(jen) „hodnotu“ účastnického výslechu, je tak za stavu, kdy dospěl na základě
hodnocení provedených důkazů (§ 132 o. s. ř.) ke shodnému závěru jako soud
prvního stupně, nevýznamná. Konečně nelze přehlédnout, že postavení K. B. (posuzováno z hlediska její
povinnosti plnit na směnku) se v důsledku její svědecké výpovědi „ve prospěch“
druhého žalovaného nezlepšilo. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správné, přičemž z obsahu spisu se
nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší
soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§
243d písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší
soud zamítl a druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně
vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.