U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Velehradská 26, PSČ 130 00, proti žalované CIB Flats P10, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27210324, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, PSČ 128 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 141/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. 20 Co 442/2010-116,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek ze dne 4. května 2010, č. j. 23 C 141/2007-87, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované nabídnout žalobci k prodeji ve výroku specifikovanou bytovou jednotku.
Jde již o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 13. prosince 2007, č. j. 20 Co 407/2007-44, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. května 2007, č. j. 23 C 141/2007-22, zrušil (spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně) k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 22 Cdo 1820/2008-63.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky předložené dovolatelem Nejvyššímu soudu k řešení však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Závěr, podle něhož z § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nelze dovozovat časově neomezenou povinnost vlastníka bytu nepřevést bytovou jednotku na třetí osobu za cenu nižší než uvedenou v nabídce učiněné nájemci v souladu s označeným ustanovením, resp., v případě vůle takový převod realizovat, opakovaně nabídnout nájemci převod jednotky postupem podle § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, plyne zcela zjevně z označeného ustanovení (a navazujícího § 22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 456/2009, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu); Nejvyšší soud proto nevidí důvodu připouštět dovolání k jeho (opětovnému) formulování.
Nepřijme-li nájemce nabídku učiněnou v souladu s § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, je nadále chráněn již jen předkupním právem podle ustanovení § 22 odst. 2 téhož zákona, a to po dobu jednoho roku od marného uplynutí lhůty k přijetí nabídky podle § 22 odst. 1. Po splnění povinnosti podle § 22 odst. 1 a zániku předkupního práva nájemce podle § 22 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů může vlastník jednotku prodat komukoliv, aniž by byl povinen nájemci převod bytové jednotky přednostně nabízet.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. e/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.000,- Kč. Jelikož zástupce žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku 2.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 460,- Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži dovolatele celkem 2.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Š u k předseda senátu