29 Cdo 1088/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobce Mgr. R. F., jako správce konkursní podstaty úpadkyně AO Invest,
spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25590936, proti žalované Českomoravské
záruční a rozvojové bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 44848943, zastoupené JUDr. Romanem Felixem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, PSČ 150 00, o zaplacení
137.882.640,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 67/2002, o
dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009,
č. j. 5 Cmo 141/2009-274, takto:
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalované potvrdil
usnesení ze dne 18. října 2008, č. j. 11 Cm 67/2002-237, jímž Městský soud v
Praze postupem podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), připustil, aby do řízení na místo
dosavadního žalobce (JUDr. P. M.) vstoupila společnost MISORA HOLDINGS LIMITED,
se sídlem Trust Offices, 197 Main Street, Road Town, Tortola, Britské Panenské
ostrovy, registrační číslo 1046782 (dále jen „společnost“).
Odvolací soud shledal, že předpoklady pro připuštění procesního nástupnictví
podle ustanovení § 107a o. s. ř. jsou splněny. Zdůraznil, že při rozhodování o
procesním nástupnictví podle označeného ustanovení soud zkoumá, zda žalobcem
tvrzená právní skutečnost nastala. Nezabývá se však již otázkami, zda tu právo
nebo povinnost (o které v řízení jde) ve skutečnosti byly nebo zda k jejich
„přechodu“ opravdu došlo. Tyto otázky se již týkají merita věci a budou
posouzeny až v rozhodnutí o věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňujíc
dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř.) a
navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož při rozhodování
podle ustanovení § 107a o. s. ř. se mají soudy zabývat pouze formálními
náležitostmi úkonu, jenž je označován jako právní skutečnost, na základě které
došlo k přechodu práv a povinností žalobce (v posuzovaném případě smlouvy o
postoupení pohledávky) a nikoli samotnou právní podstatou a ve svém důsledku
tedy ani platností právního úkonu. Za otázku zásadního právního významu
považuje vymezení podmínek, za nichž má soud zamítnout návrh na „záměnu
účastníků“ v případě, kdy jde o návrh účelový, opírající se o právní úkon
zneužívající zákon.
K tomu dovolatelka namítá, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena
účelově, proto, aby se původní žalobce vyhnul povinnosti hradit nemalé náklady
řízení pro případ, že nebude ve věci samé úspěšný. Společnost sídlí na území
jednoho z tzv. daňových rájů, v němž je vyloučena aplikace nařízení Rady (ES)
č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a Česká republika nemá s Britskými
Panenskými ostrovy uzavřenou smlouvu o vzájemné právní pomoci týkající se
výkonu rozhodnutí. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje i na cenu za
postoupení pohledávky, jež činila pouze 50.000,-Kč, ačkoliv žalobce původně v
řízení uplatňoval pohledávku ve výši 237,882.640,- Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se
podává z bodu 12, části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony.
Po vydání napadeného usnesení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty
úpadce, když usnesením ze dne 20. srpna 2009, č. j. 46 K 33/2002-916, jež
nabylo právní moci dne 30. září 2009, zprostil Krajský soud v Brně výkonu
funkce JUDr. P. M. a novým správcem konkursní podstaty ustanovil Mgr. R. F..
Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení dále jako se žalobcem bez dalšího jednal
s Mgr. R. F.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., není
však důvodné.
Již v usnesení uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se soud při
zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. otázkou
platnosti smlouvy o postoupení pohledávek nezabývá, neboť ta se týká posouzení
věci samé, k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé. K témuž
závěru se pak přihlásil i v usnesení uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž výslovně potvrdil, že skutečností, s
níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., je i smlouva o postoupení
pohledávky.
Na uvedených závěrech, s nimiž je napadené usnesení v souladu, pak v
projednávané věci nemohou ničeho změnit ani námitky dovolatelky, podle nichž
byla pohledávka postoupena jen proto, aby žalovaná nemohla v případě svého
úspěchu ve věci dosáhnout uspokojení svého nároku na náhradu nákladů řízení. Z
hlediska vymahatelnosti případných nákladů řízení není totiž rozdílu mezi
situací, kdy dochází k postoupení pohledávky v průběhu soudního řízení o jejím
zaplacení, a postoupením pohledávky před zahájením řízení a podáním žaloby o
její zaplacení přímo postupníkem. V obou případech může být platnost postupní
smlouvy přezkoumávána pouze při rozhodování o věci samé, a to pouze jsou-li
splněny podmínky formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněném pod číslem 69/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Uvedené námitky by - v obecné rovině - pro posouzení správnosti rozhodnutí o
procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. mohly být relevantní
pouze tehdy, pokud by žalovaný postupem podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v rozhodném znění
(dále též jen „ZMPS“), navrhl, aby právnické osobě se sídlem v zahraničí, jejíž
vstup do řízení na místo dosavadního žalobce je navrhován, byla uložena
povinnost složit jistotu v soudem určené výši na náklady řízení.
Podle označeného ustanovení cizinci (a tedy i právnické osobě se sídlem v
zahraničí), který se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, uloží soud na návrh
žalovaného, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení s tím, že
nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude proti vůli žalovaného v řízení
pokračovat a řízení zastaví.
Ač uvedené ustanovení není aplikovatelné vůči osobám se sídlem v některém
členském státu Evropské unie, neboť je v rozporu s článkem 12 Smlouvy o
založení Evropského společenství, resp. článkem 18 Smlouvy o fungování Evropské
unie (srov. k tomu rozsudek Soudního dvora ze dne 26. září 1996 ve věci Data
Delecta Aktiebolag and Ronny Forsberg v. MSL Dynamics Ltd., C-43/95, Sb. SD
1996, s. I 04661), vůči osobám se sídlem mimo teritoriální působnost práva
Evropské unie je lze - nebrání-li tomu úprava obsažená v § 51 odst. 2 ZMPS -
uplatnit.
S ohledem na jeho účel (jímž je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů
řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu) lze přitom ustanovení § 51
ZMPS přiměřeně aplikovat i v případě, že osoba se sídlem v cizině má vstoupit
do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle
ustanovení § 107a o. s. ř. Žalovaný i v takové procesní situaci může navrhnout,
aby soud této osobě uložil složit jím určenou jistotu na náklady řízení.
Důsledkem nesložení jistoty však není zastavení řízení, ale - za přiměřené
aplikace ustanovení § 51 odst. 1 ZMPS - pouze zamítnutí návrhu na vstup této
osoby do řízení na místo původního žalobce. V důsledku takového postupu nebude
- v souladu s citovaným ustanovením - pokračováno v řízení s osobou se sídlem v
cizině.
Je-li návrh na složení jistoty podán až společně s odvoláním proti usnesení
soudu prvního stupně, jímž bylo návrhu na procesní nástupnictví vyhověno, a
nesloží-li osoba, jejíž vstup do řízení je navrhován, k výzvě soudu prvního
stupně ve stanovené lhůtě určenou jistotu, odvolací soud - nejde-li v intencích
§ 51 odst. 2 ZMPS o návrh opožděný nebo o situaci, kdy jistotu nelze uložit z
jiných, tímto ustanovením vymezených, důvodů - změní usnesení soudu prvního
stupně tak, že se procesní nástupnictví na straně žalobce nepřipouští.
Opačný výklad (podle něhož ustanovení § 51 ZMPS není možno aplikovat na osoby,
které do řízení hodlají vstoupit teprve po jeho zahájení) by umožnil obcházení
uvedeného ustanovení (podáním žaloby tuzemcem a poté postoupením práva cizinci)
a vedl by k neodůvodněnému zhoršení postavení žalovaného v takovém řízení (ve
srovnání se situací, kdy je žaloba podána přímo cizincem).
V projednávané věci však dovolatelka návrh podle tohoto ustanovení nepodala;
její námitky tudíž důvodem pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví na
straně žalobce být nemohou.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahového vymezení správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
přičemž Nejvyšší soud jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal, dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu