29 Cdo 1093/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v
právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č.p. a.s., o
zaplacení 187 830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 28 C 156/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. listopadu 1999 č. j. 20 Co 342/99-134, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
příslušenstvím a přiznání vyššího úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3.
srpna 1993 pojistnou smlouvu pro případ poškození, zničení a odcizení vozidla,
jehož držitelem byl žalobce do doby, než mu bylo odcizeno a že v době této
pojistné události činila časová cena odcizeného automobilu 351 930,- Kč. Soud
dospěl k závěru, že žalovaná je podle ust. § 788 a násl. obč. zák., v souladu s
čl. 11 bodem 7 Všeobecných pojistných podmínek Č.p. a. s. a podle pojistné
smlouvy povinna zaplatit žalobci rozdíl mezi zjištěnou časovou cenou vozidla a
již zaplaceným pojistným plněním ve výši 165 000,- Kč a dohodnuté spoluúčasti
na pojistné události ve výši 3 000,- Kč, tedy částku 183 930,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 1999 č.j. 20 Co 342/99-134
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 44
240,- Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil a ohledně částky 96 530,- Kč s
příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl. Ve vyhovujícím výroku ohledně částky 43 160,- Kč s
příslušenstvím z této částky a v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o
doplacení soudního poplatku pak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když dospěl
ke zjištění, že časová cena vozidla je 351 930,- Kč. Pro určení časové ceny na
tuzemském trhu není rozhodující výchozí cena doporučená americkým výrobcem. Pro
stanovení časové ceny považoval odvolací soud za správné závěry znalce jak je
vyjádřil ve znaleckém posudku ze dne 15. listopadu 1997 a ve své následné
výpovědi u soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že povinností žalované je
zaplatit žalobci znalcem vypočtenou časovou cenu vozidla ve výši 255 400,- Kč.
Protože žalovaná již žalobci uhradila 165 000,- Kč a 3000,- Kč je spoluúčast
žalobce na pojistné události, náleží žalobci ještě plnění ve výši 87 400,- Kč s
přísl. Protože žalovaná uznala k zaplacení částku 43 160,- Kč s přísl., je
přisouzené plnění ve výši 44 240,- Kč s přísl.
Žalobce proti měnící části výroku odvolacího soudu podal dovolání, jehož
přípustnost opírá o ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud
svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky
96 530,- Kč s přísl. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť se
domnívá, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování zhodnotil původní
znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. B. jako jediný důkaz, který slouží
pro výpočet časové ceny odcizeného vozidla a který byl znalcem vypracován s
použitím tendenčních informací žalované zejména ve výši výchozí ceny vozidla
rozhodující pro stanovení časové ceny.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ zjistil, že
dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř..
Dovolatel uplatnil způsobilý dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Dovolatel výslovně v dovolání uvádí, že se odvolací soud dopustil nesprávného
právního posouzení, nekonkretizuje však, v čem toto nesprávné posouzení
spatřuje. Namítá pouze, že odvolací soud zhodnotil původní znalecký posudek
vypracovaný znalcem Ing. B. jako jediný důkaz, který slouží pro výpočet časové
ceny vozidla a znalec při vypracování posudku použil informace žalované strany.
Za nesprávné právní posouzení věci ovšem nelze považovat hodnotící závěr
odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je
rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení /Srov. Rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, 1 Cdo 11/93, uveřejněný v
Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1994 pod č. 19/.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav
správně aplikoval ust. § 788 odst. 2 obč. zák., podle něhož jsou součástí
pojistné smlouvy všeobecné podmínky pojistitele, schválené orgánem státního
dozoru v pojišťovnictví a na daný případ aplikoval článek 11 bod 7 Všeobecných
pojistných podmínek, schválených ministerstvem financí ČR pod č.j. 103/45
904/92 ze dne 23. září 1992, který upravuje hlediska pro stanovení časové ceny,
kterou určí pojistitel nebo osoba pojistitelem k tomu pověřená a nelze-li cenu
určit podle cenových předpisů, určí ji odhadem pojistitel nebo jím osoba k tomu
pověřená.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud přijal za jedině správný původní znalecký
posudek Ing. B. , který vypočetl časovou cenu vozidla za použití informací
žalované strany na částku 255 400,- Kč, nelze v dané věci ani dovodit, že by
dovolatel úspěšně uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm. c/
o. s. ř., podle něhož je dovolání důvodné, pokud rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo
že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu
nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení ustanovením § 133 a § 134 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že některý
důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.) Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než
z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci odvolací soud za dodržení postupu dle ust. § 213 o. s. ř.
učinil vlastní skutkový závěr ohledně výše časové ceny odcizeného vozidla
žalobce odlišný od soudu prvního stupně, ze kterého pak při právním posouzení
věci vycházel. Podkladem pro odlišné skutkové zjištění odvolacího soudu se tak
staly důkazy provedené v odvolacím řízení /č. l.96/ procesně předepsaným
způsobem (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nejde tedy o případ, že by soud vycházel
při svém rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, a že by
neměl pro takové skutkové zjištění podklad v provedených důkazech. Hodnocení
důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.), které dovolatel napadá, není samo o sobě - jak
je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.
Podle ust. § 242 odst. 3 o .s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu
přihlédnout i k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. a i k vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady nebyly
dovolatelem namítány a ani se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání
žalobce jako nedůvodné zamítnout ( § 243 odst. 1 věta před středníkem o. s.
ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že
by žalované, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž
úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. ledna 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á ,v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová