29 Cdo 1100/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele Ch. D., zastoupeného JUDr. P. E., advokátem, za účasti 1) C. – G., s. r. o., 2) C. – G. S., 3) O. R. J., a 4) S. s. r. o., v likvidaci, všech zastoupených Mgr. M. D., advokátem, o určení, že navrhovatel je jediným společníkem, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 322/99, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2007, č. j. 5 Cmo 274/2007 – 203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2007, č. j. 29 Cm 322/1999 – 167, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že navrhovatel je jediným společníkem obchodní společnosti C.-G., s. r. o. (dříve G. s. r. o.; dále též jen „společnost“) s obchodním podílem ve výši 100 % a zcela splaceným peněžitým vkladem 10.000,- Kč, a návrh, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí společnosti C.-G. S. (jako jediného společníka společnosti) vydané dne 9. září 1999 v působnosti valné hromady o udělení souhlasu k převodu obchodního podílu společníka Ch. D. a odvolání Ch. D. z funkce jednatele a jmenování nového jednatele O. R. J.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak především proto, že z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výhradou, podle které odvolací soud bagatelizoval nesrovnalosti ověřovací doložky notáře a záznamu v ověřovací knize notáře a nesprávně je vyhodnotil, dovolatel nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Pouze namítá nesprávnost skutkových zjištění soudu. Uplatňuje tak dovolací důvod, jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak uvedeno výše, založit nelze.
Dovolání není přípustné ani co do řešení otázky platnosti rozhodnutí jediného společníka ze dne 9. září 1999.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává. Závěry odvolacího soudu týkající se označení jediného společníka v rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady totiž postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu