29 Cdo 1114/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem, se
sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 95, proti žalovanému J. M.,
zastoupenému Mgr. Michalem Solichem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Československé armády 556, PSČ 500 03, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 55/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května
2009, č. j. 5 Cmo 517/2008-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 39 Cm
55/2006-254-259, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. září
2005, č. j. 39 Sm 138/2005-12, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku
1.918.000,- Kč s 6% úrokem od 26. července 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu
ve výši 6.393,- Kč a náklady řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se
prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného
platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným soudem ustanoveným
znalcem Ing. Martinem Mazánkem, jehož závěry jsou dále podporovány žalobcem
předloženou listinou – znaleckým posudkem zpracovaným Mgr. Irenou Vašátkovou a
účastnickou výpovědí žalobce, vzal za prokázané, že žalovaný vlastní směnku,
jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, jako její výstavce podepsal. Za opodstatněnou neměl ani námitku, že směnka nemá žádnou kauzu, neboť jde o
„podvrh, jehož účelem je snaha žalobce bezdůvodně se obohatit“ na úkor
žalovaného. Přitom zdůraznil, že námitka neexistence kauzy sice obecně
přípustná je (potud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho
rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, který je – stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na
webových stránkách Nejvyššího soudu), v posuzované věci však o takový případ
nejde, když z výpovědi žalobce, směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 8. ledna 2002 a smlouvy o tichém společenství uzavřené mezi účastníky téhož dne je
zřejmé, že směnka kauzu má. Se zřetelem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že
žalovaný směnku podepsal, neměl soud prvního stupně pochybnosti ani o pravosti
podpisů žalovaného na uvedených listinách a návrhům žalovaného, aby tyto
podpisy byly podrobeny znaleckému zkoumání, proto nevyhověl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky
žalovaného, že směnku nepodepsal, akcentuje, že skutková zjištění učiněná
provedeným dokazováním jsou v tomto směru nepochybná. K námitce nedostatku kauzy pak odvolací soud uvedl, že tato námitka zjevně
navazuje na tvrzení, že směnka je podvrh s cílem žalobce se obohatit k tíži
žalovaného, jiné skutkové okolnosti žalovaný ve včas podaných námitkách k
neexistenci kauzy neuvedl a uplatněnou námitku nijak neodůvodnil. Námitkové
tvrzení žalovaného tak je neurčité a neprojednatelné a soud prvního stupně se
jím neměl zabývat. V této souvislosti dále zdůraznil, že postupovat způsobem,
který se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 347/2005, na které
soud prvního stupně odkazoval, by bylo možné jen tehdy, byla-li by námitka
nedostatku kauzy řádně odůvodněná, tj. uvedl-li by žalovaný v námitkách
„konkrétní a projednatelná“ tvrzení o tom, proč kauzální závazek zanikl,
popřípadě vůbec nevznikl.
To však žalovaný v daném případě neučinil, přičemž
důvod vystavení směnky „nad svoji zákonnou povinnost specifikoval a důkazně
doložil“ naopak žalobce. Uvedl-li pak žalovaný až v průběhu řízení o námitkách
(v průběhu odvolacího řízení) „další obranná tvrzení“, nemohl k nim odvolací
soud s ohledem na zásadu koncentrace směnečného řízení vyjádřenou v ustanovení
§ 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) při posuzování správnosti směnečného platebního rozkazu přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2
písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 2 písm. b/). Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle
dovolatele postiženo proto, že soud prvního stupně neprovedl žalovaným navržené
důkazy (tj. neustanovil znalce k posouzení pravosti podpisu žalovaného na
vyplňovacím směnečném prohlášení a smlouvě o tichém společenství). V posouzení otázky určitosti a projednatelnosti námitky neexistence kauzy pak
má dovolatel napadené rozhodnutí za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 347/2005 „najisto postavil“, že
námitka neexistence kauzy směnky za situace, kdy žalovaný netvrdí či dokonce
popírá existenci směnečné dohody, obecně přípustná je. Taková námitka je proto
podle dovolatele bez dalšího námitkou dostatečně určitou a způsobilou k
projednání, přičemž žalovanému nic nebrání v tom, aby teprve v průběhu řízení o
námitkách před soudem prvního stupně po skutkové stránce konkretizoval svá
tvrzení ohledně neexistence kauzy. V této souvislosti dovolatel také poukázal
na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2270/2007
(jde o rozsudek ze dne 31. března 2009, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 3/2010“). Odvolací soud výše uvedené judikatorní závěry nerespektoval a pokusil se je
obejít tím, že žalovaným vznesenou námitku neexistence kauzy považoval za
neurčitou a skutková tvrzení, jimiž žalovaný tuto námitku doplnil (v tom,
směru, že směnka byla vystavena jako blankosměnka, přičemž měla zajišťovat
nároky ze smlouvy o tichém společenství, žalovaný ale tuto smlouvu, ani
směnečné vyplňovací prohlášení, jež s ní souviselo, nepodepsal a nemůže být
proto zavázán k povinnosti směnku zaplatit) posoudil jako novou procesní obranu
uplatněnou v rozporu se zásadou koncentrace směnečného řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, neshledávaje
napadené rozhodnutí zásadně právně významným, popřípadě zamítnout jako
nedůvodné, maje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a souladné s
(blíže nespecifikovanou) „konstantní“ judikaturou. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkaná vada (jež měla
spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované
důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje
(z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je ostatně zřejmé, z jakých
důvodů tyto důkazy nebyly provedeny). Obecně přitom platí (srov. ustanovení §
120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů
provede, rozhoduje soud. Dospěly-li soudy nižšího stupně k závěru, že provedení
navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí
řádně odůvodnily, využily svého práva daného jim v ustanovení § 120 odst. 1
věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů
provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1
Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince
1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
pohledu dovolatelem zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud opakovaně ve své
rozhodovací praxi (srov. již výše zmiňovaný rozsudek sp. zn. 29 Odo 347/2005,
dále rozsudek ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a rozsudek ze
dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006) shledal nesprávným postup soudů,
které se odmítly při posuzování důvodnosti včas uplatněných námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu zabývat námitkou neexistence kauzy, přičemž
dovodil, že taková námitka je obecně přípustná.
Dovolatel ovšem přehlíží, že
námitka neexistence kauzy (jíž se označená rozhodnutí zabývala) nemůže být z
povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným
dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na
tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný
vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné
skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků pak již nemůže směnečný
dlužník v řízení o námitkách uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani
předmětem prováděného dokazování. Namítal-li tedy žalovaný ve včas podaných námitkách, že kauza směnky
neexistuje, pak jeho pozdější tvrzení o tom, že směnka sice ve skutečnosti
konkrétní (bezprostřední) důvod pro své vystavení měla (mělo jít o směnku
zajišťovací vystavenou v souvislosti se smlouvou o tichém společenství), jsou
zde však okolnosti, pro které tento důvod neobstojí (žalovaný nepodepsal ani
vyplňovací směnečné prohlášení, ani smlouvu o tichém společenství, navíc k
„ukončení“ této smlouvy nedošlo), není pouhým doplněním námitky neexistence
kauzy, ale z obsahového hlediska námitkou novou (v tomto směru je nezbytné
rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, námitkou zániku kauzy směnky
a námitkou, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila, přičemž tyto námitky
nelze zaměňovat – viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009), k níž – byla-li uplatněna až po uplynutí
zákonné lhůty k podání námitek jako v posuzovaném případě – nelze při
rozhodování o tom, zda má být směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti
nebo zrušen (a v jakém rozsahu) přihlížet. Jiný závěr se přitom – oproti očekávání dovolatele – nepodává ani z R 3/2010. V
něm Nejvyšší soud naopak (ve shodě s výše řečeným) zdůraznil, že žalovaný
nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou
obranu, která nebyla uvedena již v námitkách; může pouze doplnit obranu řádně
uplatněnou o skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro
posouzení důvodnosti takové obrany. V situaci, kdy prostřednictvím výhrady dovolatele k postupu odvolacího soudu
při projednávání námitky neexistence kauzy nemohl být vyvrácen závěr odvolacího
soudu o tom, že žalovaný se včas podanými námitkami povinnosti uložené mu
směnečným platebním rozkazem neubránil, Nejvyšší soud důvod připustit dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k řešení dovolatelem předestřené otázky
neshledal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení § 3 odst. 1
bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ze jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. dubna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu