29 Cdo 1154/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce J. H., proti žalovanému D. B., o zaplacení částky 500.000,- Kč s
postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm
200/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.
listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 290/2013-30, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo
290/2013-30, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 8. srpna 2013, č. j.
3 Cm 200/2013-16, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s 6%
úrokem od 16. června 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu 1.667,- Kč (výrok I.)
a s odkazem na ustanovení § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 5. listopadu 2013,
č. j. 4 Cmo 290/2013-30, potvrdil směnečný platební rozkaz v napadené části,
tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobce
nevyzval žalovaného k plnění podle ustanovení § 142a o. s. ř., když „v zaslané
upomínce není explicitně uvedeno, že jde o pohledávku směnečnou“. Žalobcem
předložená výzva je tak výzvou k zaplacení pohledávky ze smlouvy o půjčce, tj.
pohledávky směnkou zajištěné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že Nejvyšším soudem dosud nebyla
řešena otázka výkladu ustanovení § 142a o. s. ř.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož mu mělo být přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu změnil a náhradu nákladů řízení mu přiznal,
respektive, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to
v řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 142a o.
s. ř.; potud je právní posouzení věci v rozporu s následnou judikaturou
Nejvyššího soudu – usnesením ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 142a o. s. ř. žalobce, který měl úspěch ve věci
zahájené podle § 80 písm. b) o. s. ř., má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu
na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou
adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i
v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v
odstavci 1 nezaslal (odstavec 2). Závěry formulované v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 lze shrnout
následovně. Nejvyšší soud jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací
činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve
stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. Tam
Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně
nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost
smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a
jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione
legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné
libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona
lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech
zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si
skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i
jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při
přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného
znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho
smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv
pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým
(srov. též např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 a
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo
2437/2013, uveřejněných pod čísly 84/2011 a 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). V této souvislosti Nejvyšší soud dále připomíná (a respektuje) judikaturu
Ústavního soudu, ve které se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně
pojímaném právním státě (jímž je též Česká republika, srov. čl. 1 odst. 1
ústavního zákona č.
1/1993 Sb., Ústavy České republiky), založeném na myšlence
spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu
právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v
podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo
maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné,
rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného
přirozenoprávního principu (srov. nález ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona,
nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie
jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj
základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost
soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v
zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním
právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad
(srov. např. nález ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Přitom Ústavní
soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich
specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení z
hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. Při střetu dvou
základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva
jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem
rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to
možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné,
pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea
spravedlnosti (k tomu srov. nález ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl s účinností
od 1. ledna 2013 (mimo jiné) upraven [jako „nový a další“ předpoklad pro vznik
práva žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle ustanovení § 80 písm. b)
o. s. ř., na náhradu nákladů řízení] institut tzv. předžalobní výzvy k plnění
(§ 142a o. s. ř.). Jelikož důvodová zpráva, jde-li o zmíněné ustanovení, mlčí, lze na smysl a účel
tohoto ustanovení usuzovat (jen) z průběhu (čtyřicáté) schůze Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, konané dne 7. června 2012 [bod číslo 10,
vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk 537) ? druhé čtení] a dne 13. června 2012 (bod číslo 76 – třetí čtení). Ministr
spravedlnosti Jiří Pospíšil z pověření vlády k návrhu (mimo jiné) uvedl: „Jsem
velmi rád, že se po debatě na ústavněprávním výboru podařilo do návrhu zákona
doplnit tzv. předžalobní výzvu.
To znamená, je to institut, který dává věřiteli
povinnost ještě předtím, než se obrátí na soud vůči neplatícímu dlužníkovi, jej
ještě jednou vyzvat před podáním samotné žaloby a dát mu tak poslední šanci,
aby dlužník dobrovolně zaplatil. Myslím si, že tato změna zákona odstraní
přílišnou tvrdost, odstraní případy, se kterými se asi každý z nás ve své
poslanecké kanceláři potkává, kdy někdo opomine zaplatit malý dluh, opomine
zaplatit poplatek za elektřinu, opomine zaplatit dluh za černou jízdu v
tramvaji a po několika letech je pak nucen platit několikanásobek této částky. Myslím si, že tato šance, kterou zde takto dáváme, je správná a odstraňuje
přílišnou tvrdost zákona, aby byli výrazně postiženi opravdu pouze ti, kteří
věděli, že dluží, měli šanci zaplatit, a přesto dobrovolně nezaplatili. Chci
říci, že tento návrh - a to je důležité - povede hlavně k ochraně, řekněme, a k
obroušení některých přílišných tvrdostí dosavadní právní úpravy. Dává například
šanci malému dlužníku, který opomene zaplatit dluh, aby před zahájením soudního
řízení byl ještě vyzván věřitelem v rámci tzv. předžalobní výzvy a aby ještě
před soudním sporem a před nárůstem dluhu o úroky z prodlení, odměnu advokáta a
odměnu exekutora mohl dlužník včas, resp. už ne včas, ale mohl ještě řádně
zaplatit. To si myslím, že je strašně důležité“. Dále Nejvyšší soud akcentuje, že při výkladu ustanovení § 142a o. s. ř. nelze
přehlédnout základní zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení a
podle nichž:
1) Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním
řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů
účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a
k úctě k právům jiných osob (§ 1 o. s. ř.). 2) V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné
právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně;
dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů
fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob
(§ 2 o. s. ř.). 3) Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu
upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které
bylo ohroženo nebo porušeno (§ 3 o. s. ř.). Podáním žaloby, kterou se žalobce po žalovaném domáhá úhrady
peněžité pohledávky [tj., žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř.],
věřitel zásadně sleduje (nejde-li o exces, kdy skutečným a hlavním důvodem
takového postupu je nepřiměřeně „zhodnotit“ pohledávku o náklady řízení)
především to, aby dosáhl vydání soudního rozhodnutí, na jehož základě by
následně mohl pohledávku vymáhat exekucí nebo výkonem rozhodnutí (exekuční
titul), a současně, aby zabránil případnému promlčení pohledávky. V takovém
případě není žádný důvod (vyjma situace předvídané ustanovením § 150 o. s. ř.),
aby žalovaný (dlužník) byl „zbaven“ povinnosti nahradit (procesně úspěšnému)
žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §
142a o. s.
ř., přitom bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným
– zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném
(mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto
pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování
advokátem - § 137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou
pohledávku. Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř., jakož i výše popsané
zásady občanského soudního řízení je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy
žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému
výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro
doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel
občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti
účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat
otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na
hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a
žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce
způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž
je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k
povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při
naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k
postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka
na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Jinými slovy, jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení
je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence
výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady
nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh
nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li
totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající
ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel
dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o
absenci předžalobní výzvy k plnění. Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o
žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne
platebním rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.). Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při
posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §
142a odst. 1 o. s.
ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených
listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může
soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný)
odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě
nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely
(následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o
nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co
do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1
o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše
specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva
žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a
stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před
podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a
současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“
neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná
(jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební
rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku
vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej
zrušuje a v jakém rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech
řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako
v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o
opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti
výroku o nákladech řízení. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora
uvedených závěrů není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.)
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.