29 Cdo 1180/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.
Miroslav Gallus v právní věci žalobce F. D., proti žalované I. Z., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 54.000,- Kč s přísl., k dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99-78,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99-78
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99-78
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 19 C 399/95-63 ze dne 17.
června 1999, ve znění usnesení tohoto soudu z 10. 11. 1999, č. j. 19 C
399/95-74 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 54.000,- Kč;
odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se na žalované
domáhal zaplacení částky 54.000,- Kč z titulu smluvní pokuty, která byla mezi
stranami ujednána ve smlouvě o dílo, jejímž předmětem bylo vedení účetnictví.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro
neurčitost, žalobě však vyhověl z jiných důvodů. Podle odvolacího soudu bylo
provedené dílo nepoužitelné a nárok na zaplacení dohodnuté ceny žalované
nevznikl. Pokud za těchto okolností žalovaná přesto obdržela dohodnutou odměnu,
bezdůvodně se tím obohatila na úkor žalobce a tento majetkový prospěch musí být
vydán.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil vydat žalobci získaný majetkový prospěch, a to ve výši zažalované
částky.
Dovoláním podaným dne 14. března 2000 napadla žalovaná uvedený rozsudek
odvolacího soudu v celém rozsahu. Při vymezení dovolacích důvodů odkázala na
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.
V dovolání žalovaná zejména uvedla, že odvolací soud vyhověl žalobě z jiných
důvodů, než o které opíral svůj nárok žalobce. Podle žalované byly sjednané
práce řádně provedeny, takže není možno přijatou odměnu považovat za bezdůvodné
obohacení.
Odvolací soud podle žalované pochybil, když dospěl k závěru, že provedenými
důkazy bylo prokázáno, že odvedla nekvalitní práci. Takový závěr nemá oporu v
provedeném dokazování. Pokud se v práci žalované objevily některé nedostatky,
bylo to zaviněním žalobce, který ji pro provedení díla neposkytnul dostatečnou
součinnost, resp. jednalo se vždy jen o drobné chyby, které v žádném případě
neměly za následek nepoužitelnost celé účetní evidence.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání
žalované z hledisek ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř., ve
znění platném do 31. 12. 2000, jímž se podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17
zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.\") projednání a rozhodnutí tohoto
dovolání řídí a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem, kterým
bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka ve svém dovolání v prvé řadě uvedla, že soud žalobě vyhověl - poté,
co dospěl ke zjištění, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné,
nikoliv z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty, jak žádal žalobce, nýbrž
podle ustanovení o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval touto námitkou žalované.
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že žalobce svůj nárok skutkově vymezil tak, že
se žalovanou uzavřel dne 30. 4. 1994 smlouvu o dílo, na základě které měla pro
něj žalovaná vést účetnictví. Protože zjistil v práci žalované nedostatky,
požadoval podle smlouvy o dílo úhradu smluvní pokuty. K její výši dospěl -
vzhledem k tomu, jak byla výše smluvní pokuty sjednaná ve smlouvě o dílo („do
50-ti % zaviněné škody\") - tak, že nejprve stanovil škodu, kterou mu žalovaná
způsobila (odvodil ji od celkové částky zaplacené žalované) a z ní potom
požadoval polovinu - tj. částku 54.000,- Kč.
V občanskoprávním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že
soud je vázán žalobou (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). To znamená nejen
nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost tzv. skutkem, to
jest žalobními (§ 79 odst. 1) a jinými (§ 101 odst. 1) tvrzeními o právně
významných skutečnostech, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok.
Žalobce vymezuje předmět soudního řízení nejen určením předmětu žaloby
(žalobního petitu), ale i určením rozhodných skutečností uvedených v žalobě.
Toto vymezení je zcela ve sféře jeho dispoziční volnosti.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši
54.000,- Kč a v průběhu řízení nebyla žaloba změněna, jak o tom svědčí např.
doplnění odvolání žalobcem ze dne 26. 8. 1999, v němž žalobce stejně jako v
žalobě požadoval uhrazení smluvní pokuty za nekvalitně provedené dílo.
95
Jestliže za těchto okolností odvolací soud přiznal žalobci částku 54.000,- Kč
na základě bezdůvodného obohacení, aniž by sám doplnil dokazování k tomu, aby
mohl takto rozhodnout, tj. zejména nezjistil výši bezdůvodného obohacení,
přičemž nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění v předchozím řízení, neboť
tato zjištění směřovala k posuzování v žalobě uplatněného nároku na zaplacení
smluvní pokuty, tj. v daném případě nejde pouze o jinou právní kvalifikaci v
žalobě uplatněného nároku, je takový postup soudu v rozporu s § 153 odst. 2 o.
s. ř. a řízení taktéž trpí vadou dle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, resp. i vadou podle ust. § 241 odst. 3 písm. b)
o. s. ř., neboť překročí-li soud meze určené ustanovením § 153 o. s. ř. bez
zákonného zmocnění, jedná se o jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, aniž je potřeba, aby existence této vady byla tvrzena dovolatelkou
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu současně spočívá i na nesprávném právním posouzení
věci.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací
soud vychází, vyplývá, že mezi účastníky byla dne 30. 4. 1993 uzavřena smlouva
o dílo, která se řídí podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
Pokud odvolací soud, vycházeje ze znaleckého posudku, dospěl k závěru, že
provedené dílo vykazovalo vady (bylo „nepoužitelné„), měl soud v prvé řadě
zohlednit příslušná ustanovení obchodního zákoníku o vadách díla.
Podle § 564 obch. zákoníku se na vady díla přiměřeně aplikují ustanovení § 436
až 441 obch. zákoníku. Podle ustanovení § 440 odst. 3 obch. zákoníku potom
platí, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z
vad, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
Obchodní zákoník zde brání tomu, aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti
za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného
plnění např. právě cestou institutu bezdůvodného obohacení. V opačném případě
by totiž mohl objednatel zanedbávat své povinnosti v souvislosti s přejímkou
díla, notifikací vad a uplatňováním reklamačních nároků, spoléhaje se na nároky
z jiných právních důvodů.
Citované ustanovení je podle § 263 obch. zák. dispozitivní, ovšem, jak vyplývá
z textu smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 30. 4. 1993,
nebylo stranami ve smlouvě ani vyloučeno, ani nijak modifikováno.
Jestliže za tohoto stavu odvolací soud přiznal nárok na zaplacení žalované
částky na základě bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu,
spočívá takové rozhodnutí také na nesprávném právním posouzení věci, neboť
podle přiměřeného užití ust. § 440 odst. 2 obch. zák. je tento nárok v
posuzovaném případě vyloučen.
Nejvyšší soud proto podle § 451 obč. zák., § 564 a § 440 obch. zák., § 153 o.
s. ř., § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm. b), e) a d) a § 243b odst.
1, 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
O návrhu na odložení vykonatelnosti nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno.
O nákladech dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1, posl. věta o. s. ř.
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. dubna 2001
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.
Miroslav Gallus v právní věci žalobce F. D., proti žalované I. Z., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 54.000,- Kč s přísl., k dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99-78,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99-78
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2000, č. j. 21 Co 518/99-78
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 19 C 399/95-63 ze dne 17.
června 1999, ve znění usnesení tohoto soudu z 10. 11. 1999, č. j. 19 C
399/95-74 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 54.000,- Kč;
odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se na žalované
domáhal zaplacení částky 54.000,- Kč z titulu smluvní pokuty, která byla mezi
stranami ujednána ve smlouvě o dílo, jejímž předmětem bylo vedení účetnictví.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro
neurčitost, žalobě však vyhověl z jiných důvodů. Podle odvolacího soudu bylo
provedené dílo nepoužitelné a nárok na zaplacení dohodnuté ceny žalované
nevznikl. Pokud za těchto okolností žalovaná přesto obdržela dohodnutou odměnu,
bezdůvodně se tím obohatila na úkor žalobce a tento majetkový prospěch musí být
vydán.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil vydat žalobci získaný majetkový prospěch, a to ve výši zažalované
částky.
Dovoláním podaným dne 14. března 2000 napadla žalovaná uvedený rozsudek
odvolacího soudu v celém rozsahu. Při vymezení dovolacích důvodů odkázala na
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.
V dovolání žalovaná zejména uvedla, že odvolací soud vyhověl žalobě z jiných
důvodů, než o které opíral svůj nárok žalobce. Podle žalované byly sjednané
práce řádně provedeny, takže není možno přijatou odměnu považovat za bezdůvodné
obohacení.
Odvolací soud podle žalované pochybil, když dospěl k závěru, že provedenými
důkazy bylo prokázáno, že odvedla nekvalitní práci. Takový závěr nemá oporu v
provedeném dokazování. Pokud se v práci žalované objevily některé nedostatky,
bylo to zaviněním žalobce, který ji pro provedení díla neposkytnul dostatečnou
součinnost, resp. jednalo se vždy jen o drobné chyby, které v žádném případě
neměly za následek nepoužitelnost celé účetní evidence.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání
žalované z hledisek ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř., ve
znění platném do 31. 12. 2000, jímž se podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17
zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.\") projednání a rozhodnutí tohoto
dovolání řídí a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem, kterým
bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka ve svém dovolání v prvé řadě uvedla, že soud žalobě vyhověl - poté,
co dospěl ke zjištění, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné,
nikoliv z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty, jak žádal žalobce, nýbrž
podle ustanovení o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval touto námitkou žalované.
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že žalobce svůj nárok skutkově vymezil tak, že
se žalovanou uzavřel dne 30. 4. 1994 smlouvu o dílo, na základě které měla pro
něj žalovaná vést účetnictví. Protože zjistil v práci žalované nedostatky,
požadoval podle smlouvy o dílo úhradu smluvní pokuty. K její výši dospěl -
vzhledem k tomu, jak byla výše smluvní pokuty sjednaná ve smlouvě o dílo („do
50-ti % zaviněné škody\") - tak, že nejprve stanovil škodu, kterou mu žalovaná
způsobila (odvodil ji od celkové částky zaplacené žalované) a z ní potom
požadoval polovinu - tj. částku 54.000,- Kč.
V občanskoprávním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že
soud je vázán žalobou (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). To znamená nejen
nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost tzv. skutkem, to
jest žalobními (§ 79 odst. 1) a jinými (§ 101 odst. 1) tvrzeními o právně
významných skutečnostech, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok.
Žalobce vymezuje předmět soudního řízení nejen určením předmětu žaloby
(žalobního petitu), ale i určením rozhodných skutečností uvedených v žalobě.
Toto vymezení je zcela ve sféře jeho dispoziční volnosti.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši
54.000,- Kč a v průběhu řízení nebyla žaloba změněna, jak o tom svědčí např.
doplnění odvolání žalobcem ze dne 26. 8. 1999, v němž žalobce stejně jako v
žalobě požadoval uhrazení smluvní pokuty za nekvalitně provedené dílo.
95
Jestliže za těchto okolností odvolací soud přiznal žalobci částku 54.000,- Kč
na základě bezdůvodného obohacení, aniž by sám doplnil dokazování k tomu, aby
mohl takto rozhodnout, tj. zejména nezjistil výši bezdůvodného obohacení,
přičemž nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění v předchozím řízení, neboť
tato zjištění směřovala k posuzování v žalobě uplatněného nároku na zaplacení
smluvní pokuty, tj. v daném případě nejde pouze o jinou právní kvalifikaci v
žalobě uplatněného nároku, je takový postup soudu v rozporu s § 153 odst. 2 o.
s. ř. a řízení taktéž trpí vadou dle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, resp. i vadou podle ust. § 241 odst. 3 písm. b)
o. s. ř., neboť překročí-li soud meze určené ustanovením § 153 o. s. ř. bez
zákonného zmocnění, jedná se o jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, aniž je potřeba, aby existence této vady byla tvrzena dovolatelkou
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu současně spočívá i na nesprávném právním posouzení
věci.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací
soud vychází, vyplývá, že mezi účastníky byla dne 30. 4. 1993 uzavřena smlouva
o dílo, která se řídí podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
Pokud odvolací soud, vycházeje ze znaleckého posudku, dospěl k závěru, že
provedené dílo vykazovalo vady (bylo „nepoužitelné„), měl soud v prvé řadě
zohlednit příslušná ustanovení obchodního zákoníku o vadách díla.
Podle § 564 obch. zákoníku se na vady díla přiměřeně aplikují ustanovení § 436
až 441 obch. zákoníku. Podle ustanovení § 440 odst. 3 obch. zákoníku potom
platí, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z
vad, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
Obchodní zákoník zde brání tomu, aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti
za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného
plnění např. právě cestou institutu bezdůvodného obohacení. V opačném případě
by totiž mohl objednatel zanedbávat své povinnosti v souvislosti s přejímkou
díla, notifikací vad a uplatňováním reklamačních nároků, spoléhaje se na nároky
z jiných právních důvodů.
Citované ustanovení je podle § 263 obch. zák. dispozitivní, ovšem, jak vyplývá
z textu smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 30. 4. 1993,
nebylo stranami ve smlouvě ani vyloučeno, ani nijak modifikováno.
Jestliže za tohoto stavu odvolací soud přiznal nárok na zaplacení žalované
částky na základě bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu,
spočívá takové rozhodnutí také na nesprávném právním posouzení věci, neboť
podle přiměřeného užití ust. § 440 odst. 2 obch. zák. je tento nárok v
posuzovaném případě vyloučen.
Nejvyšší soud proto podle § 451 obč. zák., § 564 a § 440 obch. zák., § 153 o.
s. ř., § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm. b), e) a d) a § 243b odst.
1, 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
O návrhu na odložení vykonatelnosti nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno.
O nákladech dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1, posl. věta o. s. ř.
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. dubna 2001
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová