29 Cdo
1181/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně SUPRA, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8,
identifikační číslo 47 11 64 98, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D.,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, proti
žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se
sídlem v Brně, Elišky Machové 41, PSČ 616 00, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 94/2004,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.
prosince 2008, č. j. 14 Cmo 90/2008-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 27.210,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 14 Cmo 90/2008-138, potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna
2008, č. j. 42 Cm 94/2004-68, jímž Krajský soud v Brně v celém rozsahu ponechal
v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. února 2004, č. j. 42 Sm
660/2003-31, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 370.813,- Kč s
6% úrokem od 11. listopadu 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.236,- Kč a
náklady řízení.. Odvolací soud především zdůraznil, že vzhledem k zásadě koncentrace
řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal správnost „postupu“ soudu
prvního stupně zejména ve vztahu k námitkám nedostatku aktivní legitimace
žalobkyně, promlčení dluhu a zániku směnečného závazku z důvodu zániku
platebního místa. Odkazuje na ustanovení čl. I § 11, § 14 a § 70 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle
kterého „žádná z uplatněných námitek není důvodná“. Akcentoval, že každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze
převést rubopisem, přičemž aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění práv ze
směnky vyplývá „z převodních účinků směnky“ a nikoli ze smlouvy o postoupení
pohledávky směnkou zajištěné. Dále „upozornil“, že podle ustálené judikatury
promlčení kauzálního závazku (správně pohledávky, jejíž splnění je směnkou
zajištěno) nemá žádný vliv na platební povinnost ze směnky, ani se nedotýká
běhu promlčecí „lhůty“ směnečného nároku. Potud odkázal na rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005, sp. zn. 12 Cmo 228/2005, uveřejněné v
časopise Obchodní právo č. 6/2007. „Směnka, která zajišťuje splnění dluhu, není
akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako je tomu např. u
ručení nebo u zástavy“. Směnečný závazek žalovaného jako přímého směnečného
dlužníka je závazkem zcela samostatným, což se odráží mimo jiné v tom, že právo
ze směnky se promlčuje samostatně. V případě zajišťovací směnky může směnečný dlužník vznášet jen
takové kauzální námitky, které mu umožňuje vznést směnečná dohoda, tj. dohoda,
na základě níž byla směnka směnečným dlužníkem podepsána. Bylo-li by v takové
dohodě smluveno, že v případě promlčení kauzálního nároku nemá věřitel ani
nárok na zaplacení „krycí“ směnky, nepochybně by nebyl směnečný dlužník povinen
směnku zaplatit. Takovýto obsah směnečné dohody, tvořící součást dohody o
vyplnění blankosměnky, však žalovaným nebyl tvrzen a ani se z provedených
důkazů nepodává. Konečně k námitce zániku dluhu z důvodu neexistence (zániku) sjednaného
platebního místa odvolací soud uvedl, že pro platnost směnky je postačující, že
platební místo je na směnce určeno dostatečně přesně. Zcela postačuje, je-li
platební místo určeno alespoň s přesností obce nebo města. „I když je platební
místo zároveň místem, kde by měla být směnka při splatnosti předložena k
placení, nevadí, že se prezentát odstěhoval, nebo když platební místo již vůbec
není, neboť bylo třeba smeteno živelnou pohromou“.
„Ve všech těchto případech a
v případech jim obdobných platí, že dlužník neunesl svou odpovědnost být
připraven v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit“.
3. Vyplňovací oprávnění zaniklo ještě před okamžikem vyplnění
blankosměnky, když závazek, který zajišťovala, byl promlčen. Podle dovolatele odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, že blankosměnka
nebyla vyplněna žalobkyní, nýbrž třetí nezmocněnou osobou – EC GROUP, a. s. (dále jen „společnost“), tj. společností, která nebyla nositelkou vyplňovacího
oprávnění. S poukazem na dohodu o způsobu vyplnění blankosměnky rovněž zdůraznil,
že „předmětná blankosměnka sloužila výlučně pouze jako zajišťovací instrument,
nutně tedy musí souviset s nadřazeným primárním závazkovým vztahem, který
zajišťuje“. „Jestliže tedy nebyl směnkou zajišťovaný dluh uhrazen ve lhůtě
splatnosti (tj. do 31. března 1998, resp. do 30. června 1998), mohl kdykoli
dnem následujícím věřitel (eventuálně postupník) blankosměnku vyplnit s
právními následky“. „Jestliže uplynutím tříleté promlčecí lhůty byla pohledávka
věřitele (eventuálně postupníka) promlčena, nelze z hlediska právní jistoty
přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že žalobkyně mohla lege artis blankosměnku
vyplnit v říjnu 2003 a tím znovu resuscitovat již promlčenou pohledávku“. Zanikla-li pohledávka směnkou zajišťovaná, je nutno – podle názoru dovolatele –
vyplnění blankosměnky po promlčení pohledávky považovat za právní úkon nulitní,
právně irelevantní. Dále dovolatel zpochybňuje správnost „v blankosměnce vyplněné výše
údajného dluhu“, maje za to, že dle dohody o způsobu vyplnění „je jakákoli
vyplňovaná částka převyšující 40.000,- Kč absolutně neplatná“ podle ustanovení
§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i správnost
výkladu zmíněné dohody, jak jej provedly soudy nižších stupňů. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, zdůrazňujíc,
že: 1/ námitka vyplnění blankosměnky neoprávněnou osobou nebyla uplatněna ve
lhůtě podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. a 2/ dohoda umožňovala majiteli
doplnit do blankosměnky jakékoli datum splatnosti, tj. i datum následující po
dni, kdy došlo k promlčení směnkou zajištěné pohledávky, když promlčením
směnkou zajištěná pohledávka nezanikla a právo na zaplacení směnky promlčeno
nebylo. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné. V daném případě Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolací
námitky, podle nichž byla blankosměnka vyplněna neoprávněnou osobou a do
blankosměnky byla vyplněna suma nemající oporu v dohodě o způsobu vyplnění
blankosměnky, nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.); odvolací soud se jimi správně nezabýval.
Dále pak Nejvyšší soud prověřil správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem z hlediska dovolacích námitek, podle nichž v intencích dohody
o způsobu vyplnění blankosměnky mohl (a měl) být doplněn do blankosměnky údaj
splatnosti datem odpovídajícím dni následujícímu po splatnosti směnkou
zajištěné pohledávky a žalovaný neměl v důsledku promlčení směnkou zajištěné
pohledávky povinnost na směnku plnit.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která
byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat
majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky
ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
V projednávané věci není pochyb o tom, že směnka, o jejíž úhradě bylo
rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla původně tzv. blankosměnkou, tj.
směnkou neúplnou, neobsahující (záměrně) údaj směnečné sumy a data splatnosti,
s tím, že scházející údaje měly být doplněny v souladu s dohodou o způsobu
vyplnění blankosměnky uzavřenou mezi bankou, dlužníkem směnkou zajištěné
pohledávky a žalovaným.
Blankosměnka i zajištěná pohledávka byly převedeny na žalobkyni a s
převodem blankosměnky na žalobkyni přešlo bez dalšího i právo blankosměnku
vyplnit (k tomu srov. např. závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněném pod číslem 89/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jde-li o vyplnění blankosměnky, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje a
podle něhož dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky umožňovala majiteli bez
dalšího vyplnit jak údaj směnečné sumy, tak data splatnosti. Vzhledem k absenci
jiného ujednání byl majitel blankosměnky omezen pouze v tom směru, že vyplněné
datum splatnosti nemohlo předcházet datu splatnosti směnkou zajištěné
pohledávky (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem
71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti Nejvyšší soud jako neopodstatněné hodnotí výhrady
co do výkladu ujednání ohledně podmínek, za nichž mohla banka (a následně
žalobkyně) doplnit údaje směnečné sumy a data splatnosti do blankosměnky; potud
odvolací soud plně respektoval zásady pro výklad právních úkonů vyjádřené v
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku a formulované
např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.
zn. I. ÚS 625/03.
Konečně Nejvyšší soud neshledává dovolání opodstatněným ani z hlediska
řešení otázky, zda promlčení směnkou zajištěné pohledávky má samo o sobě vliv
na existenci povinnosti zaplatit zajišťovací směnku.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyšší soud při vymezení povahy zajišťovací směnky zdůraznil, že
i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze
směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v
tom, že právní důvod (kauza) není pro existenci významný a ze směnky nevyplývá.
I v případě tzv. zajišťovacích směnek je tak nutno dovodit, že nejsou
akcesorickým závazkem k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o
zajišťovací závazek), přičemž okolnost, že podle dohody účastníků je účelem
směnky zajistit splnění určitého závazku, se projeví v okruhu tzv. kauzálních
námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze
směnky plnit. Plněním na zajišťovací směnku tak (na rozdíl od plnění z titulu
ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním
na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.
V situaci, kdy není pochyb o tom, že promlčení směnkou zajištěné
pohledávky nemá vliv na její existenci, nelze (při absenci jiného ujednání)
považovat námitku promlčení směnkou zajištěné pohledávky za účinnou obranu
proti povinnosti směnku zaplatit (k tomu shodně srov. Kovařík, Z. Směnka jako
zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 52).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší
soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalovaného
podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny
advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
činí 22.375,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané
hodnoty činí 27.210,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný
prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu