29 Cdo 1190/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Ing. Z. Z., jako správce konkursní podstaty úpadkyně P. a. s. v likvidaci,
zastoupeného Mgr. P. S., advokátem, proti žalované V. C., a. s., zastoupené
Mgr. A.V., advokátem, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1517/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 15
Cmo 229/2008-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2008, č. j. 13 Cm 1517/2007-44,
kterým tento soud zamítl žalobu o určení, že žalovaná nemá za úpadkyní P., a.
s. v likvidaci, pohledávku ze smlouvy o úvěru „ze dne 7. 11. 1996“ ve výši
69,084.264,79 Kč.
Soudy obou stupňů vyšly shodně z toho, že žalovaná poskytla úpadkyni na základě
smlouvy o úvěru ze dne 7. srpna 1996 (dále jen „smlouva“), ve znění pozdějších
dodatků, úvěr ve výši 24 milionů A., který byla úpadkyně povinna splácet
čtvrtletními splátkami splatnými vždy třicátého dne v měsíci, počínaje 30.
zářím 1996. Jelikož úpadkyně úvěr řádně nesplácela a byla v prodlení i se
splátkou splatnou 30. září 1999, žalovaná využila ujednání bodu 13 písm. d/
smlouvy, podle něhož byla při neplnění podmínek dohodnutých v úvěrové smlouvě
oprávněna požadovat splacení vyčerpaného úvěru včetně úroku před lhůtou
splatnosti a ke dni 1. listopadu 1999 prohlásila celou zbývající část úvěru za
splatnou; zároveň vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dluhu. Následně dne 8.
října 2003 podala žalovaná
proti pozdější úpadkyni a ručitelům žalobu o zaplacení dluhu z úvěru, které
bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2005,
č. j. 24 C 209/2004-74
(ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.
listopadu 2006, č. j. 22 Co 3130/2005-241) v plném rozsahu vyhověno. Po
prohlášení konkursu na majetek úpadkyně přihlásila žalovaná přisouzenou
pohledávku jako vykonatelnou do konkursního řízení; žalobce ji však u
přezkumného jednání popřel z důvodu jejího promlčení.
Na tomto základě dospěly soudy k závěru, podle něhož pohledávka žalované není
promlčena, neboť nárok na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru vznikl až
okamžikem,
kdy žalovaná využila svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a úvěr
„zesplatnila“. Teprve od tohoto úkonu počala běžet ohledně nároku na zaplacení
zbytku úvěru čtyřletá promlčecí doba dle § 397 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož pohledávka
žalované není promlčena. Namítá, že obchodní zákoník v žádném svém ustanovení
neupravuje okamžik počátku běhu promlčecí doby nesplacené části dluhu v
případě,
kdy věřitel z důvodu prodlení dlužníka se zaplacením splátky dluhu učiní svým
úkonem
ve smyslu ustanovení § 565 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) splatným celý dluh. Protože tento okamžik nelze z žádného
ustanovení obchodního zákoníku dovodit ani výkladem, je třeba – podle názoru
dovolatele – v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 obch. zák. aplikovat příslušné
ustanovení práva občanského. Počátek běhu promlčení doby pohledávky žalované
tak dle dovolatele určuje § 110 odst. 2 věta druhá obč. zák., z něhož vyplývá,
že promlčecí doba běží od splatnosti poslední nesplněné splátky, tj. v
projednávané věci od 30. září 1999. Jelikož žalovaná podala žalobu o zaplacení
pohledávky až 8. října 2003 a pozdější úpadkyně v řízení namítla promlčení
nároku, neměla být žalované promlčená pohledávka soudem přiznána.
Žalovaná ve vyjádření uplatnila pouze námitku, že návrh dovolatelky na odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je nedůvodný.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb. o
konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1
insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí
dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky
dovoláním předestřené a dovolacím soudem dosud nezodpovězené.
Názor dovolatele, že pro určení počátku běhu promlčení doby nesplaceného zbytku
dluhu je třeba aplikovat ustanovení § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák., není
správný. Toto ustanovení se vztahuje pouze na plnění přiznaná ve splátkách
soudním rozhodnutím nebo uznáním práva, což pohledávka žalované není. Nejvyšší
soud na tomto místě zdůrazňuje, že – byť byla žalované pohledávka v minulosti
přisouzena – pro účely posouzení otázky jejího možného promlčení je v řízení o
popření pravosti vykonatelné pohledávky nutné vycházet ze stavu, který zde byl
v původním řízení o zaplacení pohledávky, v němž byla námitka jejího promlčení
pozdější úpadkyní vznesena. Ostatně, u práva přiznaného pravomocným rozhodnutím
soudu by podle § 110 odst. 1 obč. zák. běžela nová – desetiletá promlčecí doba
ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Ustanovení § 103 věty druhé obč. zák. však shodné pravidlo, tj. že stane-li se
pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh, počne běžet promlčecí doba
ode dne splatnosti nesplněné splátky, vztahuje i na situace, kdy bylo plnění ve
splátkách dohodnuto (jak tomu bylo i v projednávané věci) a je tedy namístě
vypořádat námitku dovolatele i ve vztahu k tomuto ustanovení.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že ani tzv. komplexnost úpravy toho kterého
právního institutu v obchodním zákoníku nevylučuje automaticky aplikaci
předpisů práva občanského. Ty je však možné aplikovat pouze tehdy, nelze-li
příslušnou otázku řešit podle ustanovení obchodního zákoníku (§ 1 odst. 2 věta
druhá obch. zák.).
Otázku počátku běhu promlčecí doby v případech, kdy se pro nezaplacení některé
splátky stane splatným celý zbytek dluhu, ovšem obchodní zákoník výslovně řeší.
Dovolatelem odkazované ustanovení § 392 odst. 2 obch. zák. ve větě druhé totiž
určuje,
že stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý,
běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
Věta druhá citovaného ustanovení má obecnější charakter a dopadá jak na
situace,
kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§ 565
obč. zák.), tak na situace, kdy je mezi stranami dohodnuto, že pro nesplnění
dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez
dalšího stává splatným celý závazek.
Promlčecí doba v těchto případech běží od doby splatnosti celého zbývajícího
nesplněného závazku (srov. § 392 odst. 2 obch. zák. in fine). Doba splatnosti
(doba plnění) může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li
takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena – např. proto,
že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek – je dlužník povinen závazek splnit
bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (§ 340 odst. 2
obch. zák.).
Lze tedy uzavřít, že obchodní zákoník stanoví, kdy počíná běžet promlčecí doba
nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku (pro
neuhrazení některé splátky). Pro určení počátku běhu promlčecí doby tudíž v
těchto případech nelze aplikovat předpisy práva občanského. Názor odvolacího
soudu, že nárok na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru vznikl až okamžikem, kdy
žalovaná využila svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a o doplacení
úvěru pozdější úpadkyni požádala, a z něj vyplývající závěr, podle něhož
pohledávka žalované v tomto rozsahu není promlčena, je proto správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 o. s. ř. a o ustanovení § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, podle něhož v dovolacím řízení úspěšná žalovaná vůči
žalobci nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu