29 Cdo 1194/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem
Cilečkem v právní věci navrhovatelky Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou
Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, PSČ 100 00,
za účasti Podkrušnohorského bytového družstva, se sídlem v Teplicích,
Duchcovská 412/88c, PSČ 415 03, identifikační číslo osoby 25027981,
zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská
28/30, PSČ 415 01, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 Cm 51/2008, o dovolání
navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2013, č. j.
14 Cmo 94/2012-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25.
října 2011, č. j. 71 Cm 51/2008-136, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem
zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů
Podkrušnohorského bytového družstva blíže specifikovaného ve výroku tohoto
rozhodnutí (první část výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá
část výroku).
Navrhovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda
senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením § 243f odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvádí toliko následující: „Dovolání
je přípustné proti shora uvedenému usnesení na základě ust. § 237 o. s. ř.,
tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále z důvodu, že je právní otázka
ústavním soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.“
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, a blíže je specifikovat, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (pro podrobnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žádost dovolatelky, podle níž „je právní otázka ústavním soudem rozhodována
rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“
významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak“ (srov. opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné
pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R
80/2013“).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné
dovolací tvrzení, podle něhož dovoláním napadené usnesení má po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. ledna
2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí
(srov. opět R 80/2013).
Požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho
částech) v projednávané věci nedostála.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu