29 Cdo 1206/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce
Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v
Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. P. B., jako správci
konkursní podstaty úpadkyně Moravia Banka, a. s. v likvidaci, identifikační
číslo 45 19 28 55, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se
sídlem v Ostravě, Bohumínská 788/1, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky ve
výši 657.083,24,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm
107/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
19. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 245/2008-80, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo
245/2008-80, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání
žalovaného rozsudek ze dne 17. června 2008, č. j. 14 Cm 107/2004-50, ve
výrocích I. a III., jimiž Krajský soud v Ostravě určil, že žalobce má za
úpadkyní Moravia banka, a. s. v likvidaci pohledávku ve výši 657.083,24 Kč a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobce uzavřel s pozdější úpadkyní smlouvy o zřízení a vedení účtu v
korunách českých č. 0-2092580-207/4500, č. 786322-2092580-207/4500, č. 196226-2020843-207/4500 a č. 276023-2092580-207/4500, a smlouvy o zřízení a
vedení účtu v DEM č. 3113-2020843-207/4500 a č. 2110-2020843-207/4500 (dále též
jen „smlouvy o zřízení a vedení účtu“). 2) Dne 18. října 1999 bylo žalobci na jeho pohledávky ze smluv o zřízení a
vedení účtu v celkové výši 4,837.873,10 Kč vyplaceno Fondem pojištění vkladů
400.000,- Kč. 3) Dne 24. listopadu 1999 uzavřel žalobce se společností VINOPOL SANTÉ, s. r. o. smlouvu o postoupení pohledávek za pozdější úpadkyní ze smluv o zřízení a
vedení účtu č. 786322-2092580-207/4500, č. 196226-2020843-207/4500 a č. 276023-2092580-207/4500 v celkové výši 4,422.388,14 Kč. 4) Společnost VINOPOL SANTÉ, s. r. o. započetla postoupené pohledávky proti
pohledávkám pozdější úpadkyně. 5) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 1999, sp. zn. 14 K
31/99, byl na majetek Moravia banky, a. s., prohlášen konkurs a správcem
konkursní podstaty ustanoven žalovaný. 6) Dopisem ze dne 29. ledna 2001 žalobce pro nezaplacení ceny za postoupení
pohledávek postupníkem odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávek. 7) Přihláškou ze dne 30. ledna 2001 žalobce přihlásil do konkursu vedeného na
majetek úpadkyně svoje pohledávky ze smluv o zřízení a vedení účtu v celkové
výši 4,437.873,10 Kč. 8) Dne 2. dubna 2002 vyplatil žalobci Fond pojištění vkladů 3,600.000,- Kč. 9) Správce konkursní podstaty úpadkyně na přezkumném jednání konaném dne 29. dubna 2003 popřel pohledávky žalobce co do pravosti, a to jednak proto, že
žalobci bylo dodatečně z Fondu pojištění vkladů vyplaceno 3,600.000,- Kč, a
dále proto, že přihlášené pohledávky žalobce postoupil společnosti VINOPOL
SANTÉ, s. r. o. 10) Žalobce, akceptuje popření co do výše 3,600.000,- Kč z důvodu vyplaceného
plnění z Fondu pojištění vkladů a dále co do výše 180,789,86 Kč z důvodu zániku
pohledávky v důsledku započtení učiněného postupníkem VINOPOL SANTÉ, s. r. o.,
podal včas žalobu na určení pravosti své pohledávky ve zbývající výši
657.083,24 Kč. Na takto ustaveném základě odvolací soud, maje (na rozdíl od soudu prvního
stupně) smlouvu o postoupení pohledávek za platnou a odstoupení žalobce za
účinné, uzavřel, že námitky žalovaného, podle kterých přihlášené pohledávky
zanikly v důsledku započtení učiněného postupníkem VINOPOL SANTÉ, s. r. o.,
nejsou pro posouzení věci právně významné. I kdyby totiž pohledávky žalobce postoupené společnosti VINOPOL SANTÉ, s. r. o.
zanikly v důsledku jejich započtení na pohledávky pozdější úpadkyně za
postupníkem, „nedošlo by k zániku celé postoupené pohledávky, neboť ve srovnání
se smlouvou o postoupení pohledávek byla do konkursu přihlášena pohledávka o
cca 15.485,- Kč vyšší. Nebyla-li tato část pohledávky předmětem smlouvy o
postoupení pohledávek, nemohla ani zaniknout započtením. Za situace, kdy řádně
byla popřena jen pravost pohledávky, je předmětem tohoto incidenčního sporu
pouze určení pravosti přihlášené pohledávky a nikoliv její výše, takže pro
úspěšnost žalobce postačuje, pokud prokáže pravost pohledávky ve výši třeba jen
1,- Kč“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby je Nejvyšší soud
spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně
jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel – podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, podle kterého je v
projednávané věci bez právního významu, zda pohledávky postoupené žalobcem
zanikly v důsledku započtení učiněného postupníkem - spatřuje zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda „popření pohledávky
přihlášené do konkursního řízení co do pravosti znamená současně i popření této
pohledávky co do výše či nikoliv a zda, když je soud oprávněn zkoumat pouze
základ nároku přihlášené pohledávky, může ve výroku svého rozhodnutí určit
konkrétní výši pohledávky, kterou má věřitel za úpadcem či nikoliv“.
Maje ve shodě s odvolacím soudem smlouvu o postoupení pohledávek za platnou,
dovolatel zdůrazňuje, pozdější úpadkyně nebyla s ohledem na oznámení žalobce o
postoupení pohledávek (§ 526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku) oprávněna zkoumat platnost postupní smlouvy. Bylo-li tudíž započtení
učiněné postupníkem „způsobilé přivodit zánik vzájemných pohledávek“, tyto
pohledávky zanikly bez ohledu na platnost smlouvy o postoupení pohledávek a
pozdější odstoupení žalobce od této smlouvy.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolatel shledává i v
řešení otázky, „zda je dlužník oprávněn zkoumat platnost smlouvy o postoupení
pohledávek či nikoliv, když mu bylo postoupení pohledávek oznámeno
postupitelem, zda pohledávky způsobilé započtením zaniknou, je-li smlouva o
postoupení pohledávek neplatná nebo od smlouvy o postoupení pohledávek bylo
odstoupeno či nikoliv a co se stane s pohledávkami, když poté co byly platně
započteny bylo zjištěno, že smlouva o postoupení pohledávek je neplatná nebo
bylo od smlouvy o postoupení pohledávek odstoupeno“.
Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř., a to k výkladu ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nevykonatelný
nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O
tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho
vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu,
který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému
nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.
V tomto znění platilo citované ustanovení ke dni přihlášení sporných pohledávek
do konkursu (30. ledna 2001) i ke dni konání přezkumného jednání, na němž
správce pohledávku popřel (29. dubna 2004), a do zrušení zákona o konkursu a
vyrovnání (31. prosince 2007) nedoznalo změn.
Jeho výkladem (ve znění účinném do 30. dubna 2000, jež se však ve vymezení
popěrného úkonu nelišilo) se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném
pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se popřením pravosti pohledávky
rozumí popření jejího základu (má-li popírající za to, že pohledávka vůbec
nevznikla, nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla /např. splněním,
započtením nebo prekluzí/, anebo že je zcela promlčená). Popření výše
pohledávky představuje námitka, že přezkoumávaná pohledávka tu sice je, avšak
nikoliv v takové výši, jakou uvádí přihlašovatel; typické v tomto případě je,
že popírající uznává pohledávku co do základu, ale nesouhlasí s tvrzenou výší -
tedy má za to, že pohledávka v přihlašované výši vůbec nevznikla, že již zčásti
zanikla (např. započtením, splněním), nebo že se zčásti promlčela. O popření
pořadí pohledávky pak jde, nesouhlasí-li popírající s uplatněným pořadím
pohledávky (uplatněnou vyšší třídou), nebo je-li přesvědčen, že věřiteli
(přihlašovateli) nenáleží jím uplatněné právo na oddělené uspokojení pohledávky
v konkursu. Účinné popření (jen) pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o
určení pravosti pohledávky zkoumat (pouze) základ nároku. Dospěje-li soud k
závěru, že základ nároku je dán, nemůže bez dalšího zkoumat též jeho výši nebo
pořadí.
Jelikož se uvedený závěr plně prosadí i pro výklad citovaného ustanovení ve
znění účinném od 1. května 2000, je zřejmé (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li
opak), že popření pravosti pohledávky nelze považovat bez dalšího za současné
popření její výše.
Přesto však právní názor odvolacího soudu, podle něhož věřiteli v případě
popření pravosti jeho pohledávky k úspěchu v incidenčním řízení postačí,
prokáže-li „pravost pohledávky ve výši třeba jen 1,- Kč“, není správný.
Nelze totiž přehlížet, že v průběhu existence pohledávky může dojít v důsledku
rozličných právních skutečností k rozštěpení jejího právního základu, jehož
zpochybněním je popírána pravost ve smyslu citovaného ustanovení. Je tomu tak
např. právě tehdy, dojde-li k postoupení části pohledávky, v důsledku čehož
přestává být postupitel věřitelem této části pohledávky a ztrácí i aktivní
věcnou legitimaci k jejímu přihlášení. Popře-li v takovém případě správce
přihlášenou pohledávku proto, že byla postoupena (tedy co do pravosti), soud
sice v incidenčním řízení nezkoumá, zda pohledávka před postoupením existovala
v přihlášené výši, nicméně ukáže-li se, že byla postoupena pouze zčásti (a
popření pravosti se tudíž vztahuje k základu pouze části pohledávky), nemůže
žalobě věřitele popřené nevykonatelné pohledávky o určení její pravosti vyhovět
jen proto, že základ zbylé (nepostoupené) části je dán a popření ve vztahu k
němu není důvodné. Ukáže-li se popření pravosti jako opodstatněné (pouze) ve
vztahu k části pohledávky, musí žalobu o určení pravosti této části pohledávky
zamítnout.
Stejná situace nastane tehdy, je-li namítán zánik přihlášené pohledávky v
důsledku jejího započtení (tedy popírána pravost pohledávky) a v průběhu
incidenčního řízení vyjde najevo, že započtena byla pouze část přihlášené
pohledávky. I v takovém případě - prokáže-li se důvod popření pravosti ve
vztahu k části pohledávky - soud ohledně této části pohledávky žalobu o určení
její pravosti zamítne. Podstatné je, že důvod, pro který bylo možné popřít
pravost pohledávky jako celku, se prosadil byt i jen zčásti. Přitom platí, že
není-li popírána současně i výše pohledávky, nezabývá se již tím, zda
pohledávka před započtením existovala v přihlášené výši.
Popření pravosti pohledávky (tj. pouze jejího základu) tudíž soudu nebrání, aby
- zjistí-li, že základ nároku je dán (v důsledku jeho rozštěpení nastalého po
vzniku pohledávky) pouze u části pohledávky a u části již nikoliv - vyhověl
žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu zamítl.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že soud se měl zabývat
námitkou žalovaného, podle níž pohledávky postoupené žalobcem společnosti
VINOPOL SANTÉ, s. r. o. zanikly v důsledku jejich započtení na pohledávky
pozdější úpadkyně za postupníkem (k právním důsledkům odstoupení od smlouvy o
postoupení pohledávek poté, kdy postoupené pohledávky zanikly v důsledku
započtení provedeném postupníkem, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007, dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Neučinil-li tak (vycházeje z mylného právního názoru, podle něhož k
úspěchu žalobci stačí prokázat „pravost pohledávky ve výši třeba jen 1,- Kč“),
je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Napadené rozhodnutí ostatně neobstojí i z dalšího důvodu. Odvolací soud totiž
přehlédl, že žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadkyně nikoliv
jedinou pohledávku, nýbrž pohledávek několik, jejichž právním titulem jsou
jednotlivé smlouvy o zřízení a vedení účtu a jejichž výše se odvíjí od
„zůstatků“ na jednotlivých účtech. Jeho rozhodnutí by tudíž nebylo správné ani
v případě akceptace právního názoru v něm vysloveného. Závěr, že žalobce
prokázal pravost jedné z přihlášených pohledávek („ve výši 1,- Kč“), je totiž
bez významu pro posouzení pravosti pohledávek ostatních.
Jelikož právní názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, není
správný a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432
odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu