29 Cdo 1209/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně BUSINESS TREND s. r. o., se sídlem v Olomouci, Sokolská 572/25, PSČ
779 00, identifikační číslo osoby 63469642, proti žalovanému Ing. P. P.,
zastoupenému JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem v Ostravě –
Mariánských Horách, Mojmírovců 805/41, PSČ 709 00, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 29/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince
2012, č. j. 5 Cmo 427/2012-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 8. října 2008, č. j. 50 Cm 29/2008-19, jímž Městský
soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. srpna
2008, č. j. 23 Sm 114/2008-9, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni
částku 1.024.343 Kč s 6% úrokem od 4. září 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu
ve výši 3.414,47 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 33 odst. 1, § 34 odst. 1 a § 77 odst. 1
zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“) –
přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož námitka žalovaného, že
směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (dále též jen „sporná
směnka“), je neplatná pro nepřípustný způsob stanovení data její splatnosti,
není důvodná.
Přitom zdůraznil, že sporná směnka je směnkou vlastní splatnou na viděnou,
přičemž doložka „nejpozději však do 31. prosince 2009“ (navazující v textu
směnky na údaj „na viděnou“) vyjadřuje jen prodloužení zákonné roční
prezentační lhůty ve smyslu ustanovení čl. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona.
Vyznačení této doložky podle odvolacího soudu nevede k vnitřní rozpornosti
směnky, jež by měla za následek její neplatnost a nenavozuje ani situaci, kdy
by na směnce byly nepřípustně vymezeny dva různé způsoby určení splatnosti
směnky.
Směnka splatná na viděnou je podle čl. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona
splatná při jejím předložení k placení, a to i v případě, je-li lhůta k
předložení prodloužena (příp. zkrácena). Prodloužením (příp. zkrácením)
prezentační lhůty tedy nedochází k určení konkrétního období, v němž je směnka
splatná, ale k vymezení lhůty, ve které může být směnka předložena k placení.
Údaj „na viděnou“ současně neposkytuje žádný prostor k pochybnostem, že jde o
směnku splatnou při jejím předložení, nikoli v určitém čase po tomto okamžiku,
v určitém čase po dni vystavení nebo v určitém dni.
Jelikož zákonem není předepsáno znění doložky měnící prezentační lhůtu, nelze
podle odvolacího soudu vyloučit ani podobu doložky zvolenou výstavcem sporné
směnky.
Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky žalovaného, odvolací soud – ve shodě
se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas
uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit
nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] a požaduje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle kterého z údaje na
směnce „na viděnou – nejpozději však do 31. prosince 2009“ plyne, že jde o
směnku splatnou na viděnou s prodlouženou lhůtou k předložení směnky k placení. Uvedené znění doložky (bez dalšího prohlášení výstavce, že vyznačený údaj
určuje lhůtu k předložení směnky) neumožňuje podle dovolatele takový závěr
přijmout, když z textu směnky není zřejmé, zda se jedná o vistasměnku, lhůtní
vistasměnku nebo datosměnku. Jelikož nelze stanovit konkrétní den splatnosti
sporné směnky, je směnka podle čl. I. § 33 odst. 2 směnečného zákona neplatná. Soudům obou stupňů dovolatel rovněž vytýká, že svůj závěr o významu uvedené
doložky dostatečně neodůvodnily a oba rozsudky tak „trpí vadou
nepřezkoumatelnosti“. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné,
popř. zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam ve výkladu
ustanovení čl. I. § 33 a § 34 odst. 1 směnečného zákona a v řešení otázky
(ne)platnosti směnky obsahující u údaje splatnosti text „na viděnou –
nejpozději však do 31. prosince 2009“. Potud jde o otázku dovolacím soudem
dosud neřešenou. Předně Nejvyšší soud poznamenává, že vytýkanou vadou (nepřezkoumatelností)
rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí, když z odůvodnění obou rozhodnutí lze
seznat, jakými úvahami se soudy při posuzování důvodnosti námitek žalovaného
řídily a z jakých důvodů rozhodly o ponechání směnečného platebního rozkazu v
platnosti. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na
webových stránkách Nejvyššího soudu) [dále jen „R 100/2013“], Nejvyšší soud
vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak
zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích výše citovaných závěrů
formulovaných v R 100/2013. Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 75 bodu 3. směnečného zákona směnka vlastní obsahuje
(mimo jiné) údaj splatnosti.
Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona, pokud to neodporuje
povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o (…)
splatnosti (§ 33 až 37).
Podle ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona směnka může být vystavena: na
viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý
den (odstavec 1). Směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou
jsou neplatné (odstavec 2).
Konečně podle ustanovení č. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona platí, že směnka
na viděnou je splatná při předložení. Musí být předložena k placení do jednoho
roku od data vystavení. Výstavce může tuto lhůtu zkrátit nebo určit lhůtu
delší. Indosanti mohou tyto lhůty zkrátit.
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje její
splatnosti se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku
ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3361/2010, uveřejněném pod číslem
147/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v obecné rovině na dané téma
uzavřel, že shora citované ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona, jež platí
i pro vlastní směnku (viz čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona), taxativně
určuje způsoby, jakými může být na směnce stanovena splatnost, přičemž směnky s
jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou výslovně prohlašuje za
neplatné. Je-li doba splatnosti na směnce vyznačena způsobem, který požadavkům
ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona neodpovídá, neznamená to, že
by se k takovému údaji nepřihlíželo (a uplatnila se zásada obsažená v
ustanovení čl. I. § 76 odst. 2 směnečného zákona, podle něhož o vlastní směnce,
v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou), ale existence
takového údaje na směnce by byla důvodem její neplatnosti.
O naposledy uvedený případ však v posuzované věci podle přesvědčení Nejvyššího
soudu nejde. Jak správně dovodily soudy obou stupňů, údajem „na viděnou“ byla
splatnost sporné směnky určena způsobem, který ustanovení čl. I. § 33 odst. 1
směnečného zákona výslovně připouští a který současně nezavdává důvod k
jakýmkoliv pochybnostem o tom, jakou konkrétní variantu (co se týče splatnosti
směnky) výstavce sporné směnky z (v úvahu přicházejících) možností vypočtených
v ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona zvolil.
Na uvedeném závěru přitom nic nemění ani umístění údaje „nejpozději do 31.
prosince 2009“ v dalším (na vymezený způsob splatnosti směnky bezprostředně
navazujícím) textu směnky. Vzhledem k umístění obou údajů na směnce a jejich
zřetelné vzájemné vazbě (kdy údaje o splatnosti směnky „na viděnou“ a o lhůtě
„do 31. prosince 2009“ jsou součástí jedné a téže doložky, přičemž vymezení
lhůty navazuje na text určující, že směnka bude splatná při jejím předložení)
totiž vskutku nelze než dovodit, že smyslem uvedeného zápisu na směnce bylo (v
souladu s ustanovením čl. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona) prodloužit
zákonnou lhůtu k předložení směnky k placení (od udaného dne vystavení směnky,
tj. od 22. listopadu 2005) do 31. prosince 2009.
Jinak řečeno, v situaci, kdy zákon výslovně nepředepisuje přesné znění doložky,
jejímž prostřednictvím lze v souladu s ustanovením čl. I. § 34 odst. 1
směnečného zákona určit jinou než zákonnou lhůtu k předložení směnky splatné na
viděnou k placení, lze na změnu prezentační lhůty usuzovat i z výstavcova
prohlášení, že směnku zaplatí „na viděnou – nejpozději však do …“, s uvedením
konkrétního data, kdy tato lhůta končí. Z takto formulované doložky je totiž
zřejmý jak způsob, kterým byla určena splatnost směnky (tedy že jde o směnku se
splatností na viděnou), tak výstavcem zvolená lhůta, v níž má být taková směnka
k placení předložena (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněného pod číslem 80/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle
něhož směnka, obsahující u údaje splatnosti text „na viděnou – nejpozději však
do 31. prosince 2009“, není neplatná pro nepřípustný způsob stanovení data její
splatnosti, je tudíž správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu