Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 28 Cm 76/2014-180,
zamítl žalobu o zaplacení 206.878,39 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky II. a III.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaní byli v období od 15. prosince 2004 do 30. listopadu 2009 jednateli
společnosti Atypfilm, s. r. o., identifikační číslo osoby 26381907 (dále též
jen „společnost“). Jménem společnosti byli oprávněni jednat vždy dva jednatelé
společně. 2) Dne 3. února 2010 bylo vůči společnosti zahájeno insolvenční řízení na
základě insolvenčního návrhu věřitele BRICKBOX DIGITAL MEDIA s. r. o. 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2010, č. j. MSPH 77 INS
957/2010-A-18, jež nabylo právní moci 26. května 2010, zjistil úpadek
společnosti a prohlásil konkurs na její majetek. 4) Věřitelka EUROPLAKAT spol. s r. o., identifikační číslo osoby 40614832,
přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 209.373,75 Kč, která byla
uznána a podle rozvrhového usnesení ze dne 10. dubna 2012, č. j. MSPH 77 INS
957/2010-B-57, které nabylo právní moci 1. května 2012, byla uspokojena částkou
2.495,36 Kč. 5) Usnesením ze dne 3. září 2012, č. j. MSPH 77 INS 957/2010-B-61, jež nabylo
právní moci 2. října 2012, zrušil Městský soud v Praze konkurs na majetek
společnosti po splnění rozvrhového usnesení. 6) Společnost EUROPLAKAT spol. s r. o. převedla jako postupitelka smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 30. července 2014 na žalobkyni coby postupníka
svou pohledávku za společností ve výši 206.878,39 Kč. 7) Žalobou podanou k soudu 30. září 2014 se žalobkyně domáhala vůči žalovaným
náhrady škody ve výši rozdílu mezi výší pohledávky přihlášené do insolvenčního
řízení právní předchůdkyní žalobkyně (209.373,75 Kč) a výší uspokojení
přiznaného jí rozvrhovým usnesením (2.495,36 Kč), jež měla žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) vzniknout tím, že žalovaní jako jednatelé společnosti
porušili svou povinnost stanovenou § 98 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podat jménem
společnosti, jež se nacházela v úpadku, dlužnický insolvenční návrh. Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovanými vznesenou námitkou promlčení
tvrzeného práva žalobkyně na náhradu škody. S poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem
33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012,
uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 103/2014“), uzavřel, že porušení povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka (v projednávané věci insolvenční návrh) je obecnou
občanskoprávní odpovědností, pročež se promlčení práva na náhradu škody vzniklé
porušením této povinnosti řídí § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“).
V R 103/2014 Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle něhož má-li být náhrada škody
ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele
vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku porušení povinnosti podat včas
návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007; dále též jen
„ZKV“), pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je
den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z
majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Uvedené závěry soud prvního stupně přiměřeně vztáhl i na poměry insolvenčního
zákona. Uzavřel, že právo žalobkyně na náhradu škody podle § 99 odst. 1
insolvenčního zákona se promlčelo v souladu s § 106 odst. 2 obč. zák. uplynutím
objektivní tříleté promlčecí doby běžící od 3. února 2010, tj. ode dne, kdy byl
podán insolvenční návrh v insolvenční věci společnosti, neboť projednávaná
žaloba byla podána až 30. září 2014. Jelikož promlčené právo nelze přiznat,
soud prvního stupně se dále nezabýval tím, zda byly splněny všechny předpoklady
pro vznik práva žalobkyně (její právní předchůdkyně) na náhradu škody. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý až čtvrtý výrok). Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o občanskoprávní povaze
odpovědnosti žalovaných za případnou škodu způsobenou porušením jejich
povinnosti podat jménem společnosti nacházející se v úpadku insolvenční návrh,
a ztotožnil se i se soudem prvního stupně stanoveným dnem počátku běhu
objektivní tříleté promlčecí doby a se závěrem o jejím uplynutí. Jelikož ze
skutkových tvrzení účastníků řízení nevyplynulo, že žalovaní jednali v úmyslu
způsobit právní předchůdkyni žalobkyně škodu, nebylo možné aplikovat na
projednávanou věc desetiletou objektivní promlčecí dobu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud zabýval pouze odvolacími důvody
uvedenými v odvolání ze dne 6. června 2015; s odvolacími důvody předloženými mu
v doplnění odvolání (ještě předtím, než se odebral k poradě) se však nijak
nevypořádal.
V doplnění odvolání přitom dovolatelka poukazovala na to, že judikatura
Nejvyššího soudu, o kterou opřel svou argumentaci soud prvního stupně (s níž se
odvolací soud následně ztotožnil), byla přijata pro poměry zákona o konkursu a
vyrovnání, nikoli zákona insolvenčního; ten se od zákona o konkursu a vyrovnání
liší v definici úpadku, ve vyvratitelných domněnkách svědčících o úpadku, v
určení, kdy nastává odpovědnost statutárních orgánů právnických osob za
opožděně podaný návrh na zahájení konkursního, resp. insolvenčního řízení a
také v liberačních důvodech pro zproštění odpovědnosti. Soudem prvního stupně
citovaná judikatura Nejvyššího soudu se dle názoru dovolatelky v projednávané
věci neuplatní. Za otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou dovolatelka považuje počátek
běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu
škody způsobené opožděně podaným insolvenčním návrhem. Insolvenční zákon podle
dovolatelky obsahuje vlastní úpravu počátku běhu promlčecí doby, která má
přednost před obecnou úpravou v občanském zákoníku, a to v § 100 odst. 2
insolvenčního zákona. Uvedené ustanovení dovolatelka chápe tak, že promlčecí doba (subjektivní i
objektivní) začne věřiteli, který podal návrh na nařízení předběžného opatření,
běžet dnem, který mu při nařízení předběžného opatření určil soud, a nesmí
skončit dříve, než skončí insolvenční řízení. V případě věřitele, který nepodal
návrh na nařízení předběžného opatření, pak podle dovolatelky začne promlčecí
doba (subjektivní i objektivní) běžet dnem, kdy skončilo insolvenční řízení. První a druhý žalovaný ve svém společném vyjádření k dovolání mají dovolání
žalobkyně za nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka předložená v dovolání byla
vyřešena v R 33/2008 a R 103/2014. Třetí žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s rozsudky soudů
obou stupňů, neboť závěry učiněné Nejvyšším soudem v R 33/2008 a R 103/2014
jsou aplikovatelné i za stávající právní úpravy. Dodal, že ačkoli se soudy
nezabývaly otázkou běhu subjektivní promlčecí doby, tato v projednávané věci
rovněž uplynula, neboť žalobkyně (její právní předchůdkyně) se o vzniku údajné
škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději 8. února 2012, kdy
nabyla právní moci konečná zpráva, ze které vyplývá, že částka určená k
rozdělení mezi věřitele činí 175.419,09 Kč, přičemž podíl žalobkyně činí 1,42
%. Ustanovení § 100 odst. 2 insolvenčního zákona se pak běhu promlčecí doby
vůbec netýká. Třetí žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolání není přípustné pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí
doby k uplatnění práva na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona, neboť
odvolací soud se touto otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím
vyřešení ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v dovolání
předestřené otázky počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na
náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona, v rozhodování dovolacího soudu
dosud neřešené.
Dovolání není důvodné. Podle § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) právnická osoba nebo
fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného
odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto
povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i
statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci,
je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto
povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže
prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a
nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavců 1 a 2 není splněna, jestliže
řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo
jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu
mohou osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však
vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na
prohlášení konkursu (odstavec 4). S ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužnice Atypfilm, s. r. o., je pro projednávanou věc rozhodné znění níže uvedených ustanovení
insolvenčního zákona účinné k 3. únoru 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb. Podle § 98 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo
fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez
zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl
dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník, který je
právnickou osobou v likvidaci, je povinen podat insolvenční návrh také bez
zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl
dozvědět o svém úpadku ve formě předlužení. Povinnost podat insolvenční návrh
má dlužník i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho
podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku
náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to
neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce
1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor
dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a
jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z
nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat
insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o
insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční
návrh odmítnut (odstavec 3). Z § 99 insolvenčního zákona se podává, že osoba, která v rozporu s ustanovením
§ 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu,
kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma
podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší
pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v
insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2).
Osoba
uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2
zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo
vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v
insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem,
které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3). Podle § 100 insolvenčního zákona je-li již v průběhu insolvenčního řízení
zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat
insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým
povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do
úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného
věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo
jiné újmy dosud nelze vyčíslit (odstavec 1). Výši částky, která má být složena,
určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo
jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud
navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než
skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody
nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odstavec 2). Dovolatelce je možno přitakat potud, že pro insolvenční řízení nelze bez
dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o
konkursu a vyrovnání (k tomu viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014; tento rozsudek byl na jednání
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. června 2016
schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a je
veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách). Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či
dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením
povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně
o konkursu a vyrovnání četných změn (viz opět důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo
4269/2014), insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil. Ani insolvenční zákon neobsahuje vlastní speciální úpravu promlčení, pročež se
nadále podpůrně použije úprava zakotvená v občanském zákoníku. Závěry
formulované a odůvodněné Nejvyšším soudem v R 33/2008 a R 103/2014 o
občanskoprávní povaze odpovědnosti osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV a o
nejzazším možném dni vzniku škody (o počátku běhu objektivní promlčecí doby) se
tudíž uplatní přiměřeně i v poměrech insolvenčního zákona.
Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti
podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu
založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti
zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění
poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou
výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v
insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková
škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční
návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy
pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat
insolvenční návrh. Ustanovení § 100 odst. 2 insolvenčního zákona neobsahuje v tomto směru (tj. co
do určení počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu škody podle § 99
insolvenčního zákona) žádnou zvláštní úpravu (a dovolatelka se mýlí, usuzuje li
opačně). V projednávané věci navíc o případ, kdy by insolvenční soud nařídil
předběžné opatření podle § 100 insolvenčního zákona, nejde. Právní úprava promlčení v občanském zákoníku nedoznala po 1. lednu 2008, kdy
nabyl účinnosti insolvenční zákon, ani později (až do zrušení občanského
zákoníku zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, k 31. prosinci 2013)
žádných změn a v následujícím znění platila i k 3 únoru 2010, tj. k datu
rozhodnému pro projednávanou věc:
Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavřel-li odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně, že právo dovolatelky na náhradu (tvrzené)
škody se promlčelo (žalovanými vznesená námitka promlčení byla důvodná), neboť
tříletá objektivní promlčecí doba stanovená § 106 odst. 2 obč. zák. počala
běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči společnosti (3. února 2010) a ke
dni podání žaloby (30. září 2014) již uplynula, je jeho rozhodnutí zcela v
souladu s výše uvedenými závěry a judikaturou Nejvyššího soudu. Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a
Nejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zamítl dovolání
podle § 243d písm. a) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a
žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty sestávají u prvního a druhého žalovaného z odměny za zastupování advokátkou,
jež podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12
odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 7.312 Kč, a z náhrady
hotových výdajů ve výši jedné poloviny z 300 Kč za jeden společný úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak
Nejvyšší soud přiznal prvnímu a druhému žalovanému (každému z nich) k tíži
žalobkyně 7.462 Kč. Náklady dovolacího řízení třetího žalovaného sestávají z odměny za zastupování
advokátem, jež podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí 9.140 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu. Spolu s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve
výši 1.982,40 Kč tak Nejvyšší soud přiznal třetímu žalovanému k tíži žalobkyně
celkem 11.422,40 Kč. K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat jeho výkonu. V Brně dne 29. června 2016