29 Cdo 1244/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce P.K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O.k. , o. a
v. d., zastoupenému advokátem, o 8,480.301,- Kč s přísl., vedené u Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 167/92, k dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 1999 čj. 20 Co
563/98 - 588, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
odvolacího řízení 24.225,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud rozhodl v předmětné
věci výše označeným rozsudkem, že I. Připouští se zpětvzetí žaloby v té části,
kterou žalobce požadoval 3% úrok z prodlení za den 22. 4. 1992 z částky
1,363.627,70 Kč a 11% úrok z prodlení z této částky od 15. 7. 1994 do zaplacení
a 3% úrok z prodlení z částky 7,116.674,70 Kč od 22. 4. 1992 do 14. 7. 1994,
16% úrok od 15. 7. 1994 do 4. 3. 1998 a 11% úrok od 5. 3. 1998 do zaplacení.
II. Rozsudek okresního soudu se v této části výroku pod bodem II, kterým byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 7,116.674,30 Kč od
22. 4. 1992 do 14. 7. 1994, 16% úroku z prodlení od 15. 7. 1994 do 4. 3. 1998 a
11% úroku z prodlení od 5. 3. 1998 do zaplacení a v té části výroku pod bodem
II. a III., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3% úroku z částky
1,363.627,70 Kč za den 22. 4. 1992 a 11% úroku z prodlení z této částky za dobu
od 15. 7. 1994 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.
III. Připouští se změna žaloby v části o úrocích z prodlení tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci částku 8,840.301,- Kč s 5% úrokem z prodlení z částky
1,363.627,70 Kč od 23. 4. 1992 do zaplacení a z částky 7,116.674,30 Kč od 5. 3.
1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Rozsudek
okresního soudu se ve výroku pod bodem I. potvrzuje v té části, kterou
žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 917.280,89 Kč a mění
se v té části o úrocích z prodlení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
5% úrok z prodlení z částky 917.280,89 od 23. 4. 1992 do zaplacení, do tří dnů
od právní moci rozsudku. V. Ve výroku pod bodem II., kterým byla zamítnuta
žaloba co do částky 7,563.020,11 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky
7,116.674,30 Kč od 5. 3. 1998 do zaplacení a s poplatkem z prodlení 2,5 promile
denně, se rozsudek okresního soudu potvrzuje a v té části, kterou byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč se
rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba o zaplacení 5% úroku z prodlení
z částky 446.346,81 Kč zamítá. VI. Ve výroku pod bodem III., kterým byla
zamítnuta žaloba v té části, kterou žalobce požadoval zaplacení poplatku z
prodlení 2,5 promile denně z částky 917.280,89 Kč a v části výroku pod bodem
V., kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v částce
36.692,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet okresního soudu, se
rozsudek okresního soudu potvrzuje.. VII. Žalovaný je povinen nahradit České
republice na účet okresního soudu náklady řízení v částce 6.976,- Kč. VIII.
Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci před
okresním soudem ani před krajským soudem. IX. Návrhu na připuštění dovolání se
nevyhovuje.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci.
Odvolací soud se nejprve zabýval procesními návrhy žalobce učiněnými v
odvolacím řízení, a to částečným zpětvzetím a částečným rozšířením žaloby
ohledně nároku na úroky z prodlení. Podle ust. § 208 o. s. ř. připustil
zpětvzetí žaloby v části, kterou žalobce požadoval a s ohledem na to zrušil
rozsudek okresního soudu v té části výroku pod bodem II., kterou byla žaloba o
příslušné úroky z prodlení zamítnuta a v tomto rozsahu řízení zastavil. Žalobce
změnil žalobu pouze co do výše úroku a doby jeho přiznání a proto odvolací soud
podle ust. § 211 a § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil změnu žaloby, jak je uvedeno
ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud dále přezkoumal napadený rozsudek osudu prvního stupně v
celém rozsahu včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že
odvolání obou účastníků nejsou důvodná. Okresní soud na základě náležitě
provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, z nichž odvolací soud
vyšel, a vynesl věcně správné rozhodnutí. Pouze k právnímu hodnocení, zejména
nároku na náhradu zásob, měl odvolací soud výhrady, jak níže uvedeno.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce uplatnil dva nároky, souhrnně
označené jako nárok na náhradu škody, a to nárok na náhradu zásob, které byly
na provozovně v B. ke dni 22. 4. 1992, kdy mu byl žalovaným zamezen přístup do
provozovny a nárok na náhradu ušlého zisku, který mu měl ucházet v souvislosti
se zásahem žalovaného, jímž mu byla znemožněna podnikatelská činnost. Právní
vztah mezi účastníky se zakládá na smlouvě o společném obchodním podnikání,
kterou žalobce a právní předchůdce žalovaného uzavřeli dne 6. 8. 1991 s odkazem
na ust. § 352 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „hosp. zák.\") jako tzv. smlouvou inominátní, která se i
po 1. 1. 1992 řídí hospodářským zákoníkem. Této smlouvě by se měla nejvíce
blížit smlouva o sdružení (ust. § 360a hosp. zák.), avšak v tom směru smlouva
vykazuje pouze znak, spočívající v právu žalobce používat při podnikání název
„J.\". Uzavřená smlouva jednoznačně vykazuje znaky smlouvy o nájmu nebytových
prostor jako smluvního typu, jejím hlavním smyslem a účelem bylo pronajmout
žalobci nebytový prostor (provozovnu) za účelem podnikání. Tato smlouva svým
obsahem a účelem obchází zákon, neboť k platnosti takové smlouvy by bylo třeba
předchozího souhlasu příslušného národního výboru podle § 3 odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době
uzavření smlouvy, nebylo však prokázáno, že takový souhlas byl dán. Smlouva je
proto podle § 21 odst. 1 hosp. zák. absolutně neplatná. Nemohlo tudíž dojít k
porušení povinnosti z této smlouvy ze strany žalovaného a tím ke vzniku škody v
podobě ušlého zisku (ust. § 145 hosp. zák.). Správně byl tedy nárok žalobce na
náhradu škody co do ušlého zisku ve výši 7,116.674,30 Kč s úroky z prodlení a s
poplatkem z prodlení zamítnut a odvolací soud tento výrok jako věcně správný
podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Pokud byla otázka platnosti smlouvy o společném
podnikání v řízení o určení neplatnosti výpovědi této smlouvy posouzena jinak,
není to rozhodné, neboť se jednalo o posouzení této otázky jako otázky
předběžné a soud proto nebyl předchozím posouzením vázán.
623
V souvislosti s tímto nárokem žalobce v odvolacím řízení pro případ
potvrzení rozsudku navrhl připuštění dovolání v otázce, zda se u inominátního
kontraktu má posuzovat platnost podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, odvolací soud však tomuto návrhu ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř.
nevyhověl, neboť takto vymezenou otázku nepovažuje za otázku zásadního právního
významu. Podle názoru soudu je třeba posuzovat platnost právního úkonu ze všech
hledisek, přičemž k absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.
Navíc takto vymezená otázka není otázkou právní, ale otázkou skutkovou (otázkou
skutkového hodnocení).
Pokud pak jde o nárok žalobce na náhradu za zásoby, které se v
provozovně nacházely k 22. 4. 1992, tj. ke dni, kdy byl žalobci znemožněn
přístup do nemovitosti, okresní soud jej posoudil jako nárok na náhradu škody
podle § 145 a 145a hosp. zák., podle názoru odvolacího soudu však takové právní
hodnocení je nesprávné. Bylo prokázáno, že žalovaný dne 22. 4. 1992 obsadil
provozovnu v B., znemožnil žalobci do ní přístup (vyměnil zámek) a nadále
zamezil žalobci přístup ke zboží, které bylo v prodejně uskladněno jako zásoby.
Až dodatečně žalovaný vyzval přípisem z 11. 5. 1992, téměř po třech týdnech,
aby si žalobce některé druhy zboží vyzvedl. Žalovaný tak na úkor žalobce získal
podle ust. § 123 odst. 1 hosp. zák. neoprávněný majetkový prospěch, který je
povinen vypořádat podle odstavce 3 cit. ustanovení. K určení nároku žalobce na
zaplacení částky 1,363.627,70 Kč postupoval okresní soud správně, když zadal ke
stanovení výše znalecké posudky resp. revizní znalecký posudek ke zjištění
stavu zásob ke dni 22. 4. 1992. Soud prvního stupně na základě toho žalobci
správně přiznal částku 917.280,89 Kč, kdežto ve zbytku, co do částky 446.346,81
Kč, žalobu správně zamítl. Také v tomto směru odvolací soud rozsudek okresního
soudu jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.
Ke změně rozsudku okresního soudu došlo pouze v části jednotlivých
výroků o úrocích z prodlení, a to s ohledem na rozšíření žaloby v průběhu
odvolacího řízení. Žalobcův požadavek se v odvolacím řízení rozšířil v tom, že
namísto 3% úroku z prodlení z částky 1,363.627,70 Kč od 23. 4. 1992 do 14. 7.
1994 požadoval i za tuto dobu zaplacení 5% úroku z prodlení a změna žaloby v
tomto směru byla připuštěna. Tento požadavek žalobce je podle názoru odvolacího
soudu důvodný, neboť se opírá o ust. § 378a hosp. zák. a proto odvolací soud mu
přiznal 5% úrok za uvedené období z částky 917.280,89 Kč, v níž mu bylo
vyhověno a v této části rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změnil. S
ohledem na částečné omezení žaloby a částečné rozšíření žaloby, učiněné
žalobcem v odvolacím řízení, odvolací soud pro přehlednost vymezil měnící výrok
tak, že žalovaný je povinen zaplatit 5% úrok z prodlení z částky 917.280,89 Kč
od 23. 4. 1992 do zaplacení, ačkoli si byl vědom toho, že fakticky za dobu od
15. 7. 1994 do zaplacení byl z uvedené částky 5% úrok z prodlení přiznán
rozhodnutím okresního soudu. V části výroku pod bodem II., kterým byla
zamítnuta žaloba co do 3% úroku z prodlení z částky 446.346,81 Kč, odvolací
soud rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změnil a žalobu co do
požadavku na 5% úrok z prodlení z uvedené částky zamítl.
Rozsudek okresního soudu byl rovněž potvrzen v zamítavých výrocích
ohledně požadavku žalobce na zaplacení poplatku z prodlení 2,5 promile denně z
celkové žalované částky, když tento návrh nemá oporu v zákoně a nemůže vycházet
ani ze smluvního ujednání mezi účastníky. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen
i ve výroku pod bodem V. o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek v
částce 36.692,- Kč (§ 219 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to pouze do výroku pod
bodem V., z důvodu uvedeného v ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí má v tomto rozsahu po právní stránce zásadní význam.
Žalobce namítá, že jestliže zde byla vedena dvě řízení, a to vedle
předmětného řízení dále řízení o neplatnost výpovědi ze smlouvy o společném
podnikání pod sp. zn. 3 C 93/95, ve kterých byla stejná předběžná otázka
týkající se platnosti smlouvy řešena odlišně, jde o otázku zásadního významu.
Žalobce nemůže souhlasit, že jde o otázku skutkovou, nýbrž jde zcela jistě o
zásadní otázku právní. Podstata problému totiž tkví v právním posouzení smlouvy
o společném podnikání. Tato smlouva byla uzavřena jako smlouva o jiných
způsobech spolupráce podle § 352 hosp. zák. a nemůže být posuzována podle
ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Smlouva vykazuje podstatné znaky společného obchodního podnikání, nejen právo a
povinnost žalobce používat při podnikání označení J. Odvolací soud nevzal v
úvahu další práva a povinnosti žalobce uvedené zejména v čl. II. odst. 3, 4 a 5
smlouvy. Také není možno odhlédnout od kontrolního oprávnění žalovaného v čl.
VIII., které by v případě, že by strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu o nájmu
nebytových prostor, nepřicházelo v úvahu. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že smlouva je neplatná pro neexistenci předchozího souhlasu příslušného
národního výboru podle § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb. Odvolací soud však
dospěl k jinému závěru, a to rovněž nesprávnému, že smlouva svým obsahem a
účelem obchází zákon a proto je absolutně neplatná. Při komplexním posouzení
předmětné smlouvy, v níž stanovená práva a povinnosti se výrazně liší od
nájemní smlouvy, je jednoznačně zřejmé, že účastníci nejen neměli v úmyslu
zákon obcházet, nýbrž ani neměli v úmyslu založit touto smlouvou nájemní vztah.
Šlo o jakousi volnější formu spolupráce, kdy žalobce sice podnikal na vlastní
účet, avšak pod označením žalovaného, jeho kontrolou a navíc s ohledem na čl.
II. odst. 4 písm. p) smlouvy jako člen žalovaného. Takováto inominátní smlouva
nemohla svým obsahem a účelem obcházet zákon, neboť její uzavření bylo ust. §
352 hosp. zák. předpokládáno. Na rozdíl od smluv smíšených se tak jednalo o
smlouvu sui generis, která se ani nemohla řídit ustanoveními zák. č. 116/1990
Sb. Žalobce též poukazuje na skutečnost, že dne 23. 11. 1994 mu byla žalovaným
předložena k podpisu další smlouva o společném obchodním podnikání, tentokrát
podle ust. § 269 odst. 2 obch. zák., která měla totožná ustanovení s předchozí
smlouvou, z čehož vyplývá, že obdobné smlouvy byly uzavírány i s jinými
podnikateli, s největší pravděpodobností bez souhlasu obecního úřadu.
Dovolatel konečně zdůrazňuje, že z důvodu nesprávného právního
posouzení věci byl zamítnut jeho jinak oprávněný nárok na náhradu škody,
spočívající v ušlém zisku ve výši 7,116.674,30 Kč. Dovolatel nemůže souhlasit
ani s nižším oceněním žalobcových zásob, které si neoprávněně přisvojil
žalovaný. Pro dokazování výše způsobené škody pak bude nepochybně nutné
vypracovat revizní znalecký posudek, který objasní rozdíly v doposud
provedených znaleckých posudcích a zohlední žalobcem předložené zprávy
společností A. a F.
624
Žalobce na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek pod bodem V. a rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II. a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání předně má za to, že dovolání není
přípustné, když žalobcem vymezená otázka není otázkou právní, ale skutkovou a
napadené rozhodnutí nemá proto po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o
věc samu, žalovaný nadále tvrdí, že smlouva o společném obchodním podnikání ze
dne 6. 8. 1991 je absolutně neplatná.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř.
aby bylo zamítnuto, a žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bod 17. přechodných ustanovení k
části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to
jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále
též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve musel zabývat otázkou, zda
dovolání žalobce je přípustné, neboť pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu lze
napadnout dovoláním, pokud to zákon připouští (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
V předmětném případě je předmětem dovolání ta část výroku rozsudku
odvolacího soudu (a související část rozsudku soudu prvního stupně), kterou
bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 7,563.020,11 Kč s požadovaným
příslušenstvím, a to s výslovným poukazem na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. V této
napadené části jde o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, přičemž
nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., že soud prvního stupně v předchozím rozsudku v této věci rozhodl jinak než
v rozsudku posléze vydaném, a je proto vázán právním názorem odvolacího soudu,
poněvadž taková procesní situace v tomto případě nenastala.
Dovolatel také netvrdí žádný z důvodů přípustnosti podle ust. § 237
odst. 1 o. s. ř. pro tzv. zmatečnost řízení, ke kterým by dovolací soud jinak
musel přihlédnout z úřední povinnosti, a takové důvody se ani ze spisu
nepodávají.
Zbývá tudíž důvod přípustnosti podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., o
který je dovolání opřeno, a jenž spočívá v tom, že nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve
věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. V daném případě odvolací soud pod výrokem IX. svého
rozsudku rozhodl, že návrhu na připuštění dovolání se nevyhovuje.
Otázkou zásadního právního významu je taková právní otázka, která je
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale má význam z hlediska
rozhodování soudů vůbec (musí mít obecný dopad na celou třídu případů stejného
druhu.)
Otázku zásadního právního významu, o níž by měl dovolací soud v tomto
případě, ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout, spatřuje dovolatel v
právním posouzení smlouvy o společném obchodním podnikání ze dne 6. 8. 1991,
přičemž argumentuje, že v jiném řízení před soudem byla toto smlouva hodnocena
odlišně a že smlouva měla být posouzena jako smlouva o jiném způsobu spolupráce
podle ust. § 352 hosp. zák.
Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom, že otázka posouzení předmětné
smlouvy co do obsahu a typu smlouvy je i otázkou právní, nejen otázkou
skutkovou. Právní otázka, vztahující se k předmětné smlouvě, však musí být
otázkou obecné povahy, dopadající na všechny případy téhož druhu.
V tomto směru dovolatel obecnou právní otázku neformuluje. Oba soudy, soud
prvního stupně i odvolací, věc posuzovaly standardním způsobem, jestliže právně
hodnotily jednotlivé části smlouvy, jelikož každou smlouvou je nezbytné
posuzovat podle jejího obsahu, tj. konkrétních práv a povinností účastníků, v
ní obsažených, přičemž jednotlivá smlouva může zahrnovat typově i několik
smluv. Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že se jedná v podstatě o smlouvu o
nájmu nebytových prostor (bez ohledu na to, jak je označena), je takové
hodnocení právním posouzením se zřetelem ke konkrétním okolnostem a takové
posouzení odpovídá konstantní předikatuře. Tato smlouva se pak posuzuje podle
těch právních ustanovení, která jsou této smlouvě vzhledem k její povaze
nejbližší, jak plyne i z ustanovení § 352 hosp. zák. Pokud smlouva obsahuje i
další ustanovení, která lze subsumovat smlouvě jiného typu, lze ji posoudit
jako smlouvu smíšenou a v těchto dalších ustanoveních ji podřadit typově jiné
smlouvě (jiným smlouvám.) Ani v tomto směru nelze takové právní posouzení
považovat za odchylné od konstantní soudní judikatury a žádná obecná otázka
zásadního právního významu z posouzení tohoto konkrétního případu nevyplývá.
Ani okolnost, že konkrétní smlouvu soudy právně posoudily v různých řízeních
odchylně, není sama o sobě otázkou zásadního právního významu, pokud takové
hodnocení soudy provedly v rámci posuzování tzv. otázky předběžné. V takovém
případě totiž to či ono konkrétní právní posouzení nemá obecnou závaznost a
nezavazuje soudy ani jiné orgány při dalším posuzování (právním hodnocení)
takové konkrétní právní otázky. To se týká zvláště otázky absolutní neplatnosti
smlouvy, která musí být posuzována vždy individuálně, se zřetelem ke všem
okolnostem konkrétního případu.
625
Konečně pokud se týká námitky dovolatele, vztahující se k ocenění zásob, je
třeba i v tomto směru argumentaci dovolatele odmítnout. V tomto bodě se jedná o
otázku skutkovou (včetně znaleckého posouzení), nikoliv o otázku právní, takže
tuto otázku nelze subsumovat pod dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř., tj. právní posouzení věci, které jediné je relevantní v poměru k
ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. § 218
odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 2 věta
první o. s. ř. (per anologiam), neboť dovolatel procesně zavinil, že dovolání
muselo být odmítnuto a žalovaný má právo na náhradu nákladů právního zastoupení
v řízení o dovolání, a to odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k
dovolání podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm k) vyhl č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif) v částce 24.150,- Kč a jeden paušál náhrady výdajů 75,- Kč
podle § 13 odst. 3 cit. tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost, vyplývající z tohoto rozhodnutí, má
oprávněný účastník právo domáhat se soudního výkonu tohoto rozhodnutí.
V Brně 10. dubna 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová