29 Cdo 1257/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, proti
žalované imAGe Alpha, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00,
identifikační číslo osoby 25 75 45 56, zastoupené Mgr. Evou Habánovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o zaplacení částky
3.706.310.017,- Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 7 Cm 70/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 80/2010-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek ze dne 11. prosince 2008, č. j. 7 Cm 70/2003-173, jímž Městský soud v
Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 3.651.000.000,-
Kč, s 7,05% úrokem vyčísleným ke dni podání žaloby částkou 895.879.337,50 Kč, s
7,05% úrokem z částky 3.651.000.000,- Kč od 2. června 2003 do zaplacení, s 6%
úrokem z téže částky od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši
12.170.000,- Kč a dále směnečný peníz ve výši 55.310.017,-Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 184.366,- Kč a náklady
řízení, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho
předchozí rozsudek ze dne 24. října 2006, č. j. 7 Cm 70/2003-61, odvolací soud
usnesením ze dne 13. září 2007, č. j. 12 Cmo 76/2007-110, (s výjimkou
zamítavého výroku o části příslušenství uplatněné pohledávky) zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1/ Dne 26. června 1999 uzavřely INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost
(dále jen „banka“) a společnost A. P. KONTO, s. r. o. (dále jen „společnost“)
smlouvu o revolvingovém úvěru č. 1080-074-99 (dále jen „úvěrová smlouva“), na
jejímž základě vznikl společnosti závazek splatit bance poskytnutý úvěr. 2/ Dne 9. prosince 1999 uzavřely banka, společnost a žalovaná smlouvu (dále jen
„smlouva“), podle níž závazek společnosti vůči bance ze smlouvy o úvěru přebírá
žalovaná, s tím, že žalovaná k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy vystaví a
předá bance dvě směnky znějící na směnečný peníz 3.651.000.000,- Kč a
55.310.017,-Kč; smlouva nabyla účinnosti dne 27. prosince 1999. 4/ Žalovaná vystavila dne 27. prosince 1999 ve prospěch banky dvě směnky
vlastní se splatností pět dnů po viděné s prezentací nejdříve od 31. května
2000 znějící na směnečný peníz 3.651.000.000,- Kč a 55.310.017,-Kč. 5/ Téhož dne uzavřela žalovaná jako prodávající se společností IPB Group
Holding, a. s. (dále jen „IPB Group Holding“) jako kupující smlouvu o prodeji
podniku (dále jen „smlouva o prodeji podniku“). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná
námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace neubránila povinnosti uložené jí
vydaným směnečným platebním rozkazem. V řízení nebylo žádným z provedených
důkazů prokázáno, že sporné směnky byly vydány (tj. ve smyslu § 5 odst. 1
zákona 591/1992 Sb., o cenných papírech, se staly majetkem prvního nabyvatele)
ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku a že závazky ze směnek tudíž
byly převedeny jako součást podniku smlouvou o prodeji podniku na IPB Group
Holding. K návrhu žalované na doplnění dokazování výslechem svědka Ing. Á. odvolací soud
uvedl, že jde o důkaz uplatněný – v rozporu s ustanovením § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – až v odvolacím
řízení, odvolací soud jej proto (stejně jako důkaz čestným prohlášením sepsaným
stejnou osobou dne 7.
října 2010, jímž měl být jen nahrazen jinak nepřípustný
důkaz samotnou svědeckou výpovědí) neprovedl. Za nadbytečný pak měl rovněž
žalovanou navrhovaný opakovaný výslech svědkyně Mgr. I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec
3), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu
prvního stupě zrušil a „žalobu zamítl, případně vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „důkladně a správně nepřihlédl“ ke všem
vypovězeným, zjištěným a dovolatelkou tvrzeným skutečnostem ani k tomu, že
dovolatelkou tvrzené skutečnosti „svědkové ve věci předvolaní de facto
potvrdili“ a dospěl tak k nesprávnému závěru, podle něhož žalovaná okamžik
vydání směnek neprokázala. Podle přesvědčení dovolatelky bylo provedenými
důkazy (účastnickou výpovědí místopředsedy představenstva žalované Ing. J.,
svědeckými výpověďmi Mgr. I., Ing. G., Ing. T. a Mgr. B. a předloženými
listinnými důkazy) prokázáno, že k podpisu směnek a jejich předání pracovnici
banky došlo dopoledne 27. prosince 1999, tedy ještě před uzavřením smlouvy o
prodeji podniku (podepsané v odpoledních hodinách téhož dne). Za nesprávný považuje dovolatelka rovněž postup odvolacího soudu, který
neprovedl navrhovaný opakovaný výslech svědkyně Mgr. I. Dovolatelka obdržela
před nařízením jednání odvolacím soudem přípis označené svědkyně, kterým jí
sdělila, že nalezla další dokumenty k projednávané věci a že má další
informace, které by mohla předložit soudu. Odvolací soud však – bez toho, že by
znal obsah navrhované výpovědi a obsah možných nalezených dokumentů – „toto
svědectví žalované provést neumožnil“. „Podstatnou vadou“ je podle dovolatelky řízení postiženo proto, že odvolací
soud neprovedl žalovanou navržené nové důkazy (vzniklé až v průběhu odvolacího
řízení), a to čestným prohlášením Ing. Á. a svědeckou výpovědí této osoby;
přitom jde o důkazy zásadní, jež zcela potvrzují tvrzení žalované. Konečně „zcela chybným“ shledává dovolatelka právní závěr odvolacího soudu „o
tom, že nemohlo dojít k přechodu směnečných závazků ze žalovaných směnek na IPB
Group Holding, i kdyby smlouva o prodeji podniku byla uzavřena až po vzniku
směnečných závazků“. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
nejde, když soud prvního
stupně ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ve věci samé sice rozhodl jinak (jsa
přitom vázán právním názorem odvolacího soudu) než v původním rozsudku, který
byl rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, dovolatel však správnost právního názoru odvolacího soudu
(vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí) dovoláním nezpochybnil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007,
uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal, když dovolatelka mu – oproti svému mínění
– nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze
dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli dovolatelka v dovolání avizuje také uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu –
polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v řízení nebylo prokázáno,
že k vydání směnek došlo před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, ve
skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování; uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
usuzovat nelze. Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž bezvýznamné
námitky dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelkou vytýkané vady (jež měly
spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl dovolatelkou navrhovaný opakovaný
výslech svědkyně Mgr. I. a nedoplnil dokazování čestným prohlášením Ing. Á.
a
jeho svědeckou výpovědí) podmínku existence otázky zásadního právního významu
nezahrnují. Ani dovolací soud ostatně nemá žádné pochybnosti o tom, že případné
doplnění dokazování v souladu s požadavkem žalované by v poměrech projednávané
věci odporovalo zásadě neúplné apelace vyjádřené v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. [výpověď označeného svědka zjevně není důkazem, který by ve smyslu
ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. nastal (vznikl) až po vyhlášení
rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž stejný závěr je nutné, jak z
přiléhavých důvodů dovodil již odvolací soud, vztáhnout i na písemně zachycený
projev takového svědka (jeho „prohlášení“), jímž by měla být podle představy
dovolatelky výpověď svědka nahrazena]. K právu soudu rozhodnout o tom, které z
navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259. Konečně otázka, zda směnečné závazky ze žalovaných směnek mohly přejít na IPB
Group Holding v případě, kdyby byla smlouva o prodeji podniku uzavřena až po
vzniku směnečných závazků, napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným
již proto, že odvolací soud na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezaložil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu