29 Cdo 1258/2009-421
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
dlužníka “HRADEBNÍ, s. r. o.“, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, PSČ 130
00, identifikační číslo osoby 47917644, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 39 (10) K 47/2003, o návrhu věřitelů a/ Steilmann Praha , spol. s r. o., se
sídlem v Komerční zóně Průhonice - Čestlice, Obchodní 126, 251 01 Čestlice,
identifikační číslo osoby 48111066, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, PSČ 110 00 a b/ Meredith
International s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Fišerce 19, PSČ 160 00,
identifikační číslo osoby 26211254, zastoupeného JUDr. Markem Bánským,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, PSČ 110 00, na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání navrhujícího věřitele a/
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2008, č. j. 2 Ko
44/2007-403, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Usnesením ze dne 17. prosince 2006, č. j. 39 (10) K 47/2003-366, zamítl Krajský
soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) návrh věřitelů (a/ Steilmann Praha
, spol. s r. o. a b/ Meredith International s. r. o.) na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka “HRADEBNÍ, s. r. o.“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku). Konkursní soud dospěl k závěru, že navrhující věřitel a/ (jako původní smluvní
strana) a navrhující věřitel b/ (jako postupník ohledně části tvrzené
pohledávky náležející původně navrhujícímu věřiteli a/, v intencích smlouvy o
postoupení pohledávky z 13. února 2004) nedoložili ve smyslu ustanovení § 4
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), existenci
pohledávek z komisionářské smlouvy, jež měla být uzavřena ústní formou. Uvedl
dále, že smluvní strany údajného závazkového vztahu se neshodly na podstatných
náležitostech údajné komisionářské smlouvy. S poukazem na závěry obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod
číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen
„stanovisko“) pak konkursní soud uzavřel, že povaha řízení o návrhu na
prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi
účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu
provádět dokazování o tom, zda pohledávka navrhovatele skutečně existuje a
řešit tímto způsobem spor o existenci pohledávky. Jestliže konkursní soud
zjistí, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele
konkursu) je zapotřebí provést dokazování, neboť dlužník pohledávku popírá a
předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení
konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše
uvedeném směru či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za
dlužníkem nedoložil. K odvolání navrhujícího věřitele a/ Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé
(první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení mezi odvolatelem a dlužníkem (třetí výrok). Přitom
poukázal na to, že odvolání navrhujícího věřitele b/ odmítl (pro vady) již
usnesením ze dne 17. července 2008, č. j. 2 Ko 44/2007-393. Odvolací soud na rozdíl od konkursního soudu dospěl k závěru, že odvolatel
prokázal uzavření ústní komisionářské smlouvy s dlužníkem (nejpozději počátkem
druhého čtvrtletí roku 2000). K tomu dále uvedl, že tvrzená pohledávka z
komisionářské smlouvy měla činit celkem 21.852.372,- Kč, z čehož z uznaných
7.432.953,- Kč bylo uhrazeno 100.000,- Kč a zbytek odvolatel postoupil jiným
osobám (900.000,- Kč společnosti BARSINI, s. r. o. a 6.432.953,- Kč
navrhujícímu věřiteli b/). Ohledně zbývajících 15.034.549,- Kč přitakal
konkursnímu soudu v tom, že potud je pohledávka sporná. S přihlédnutím k
ustanovení § 587 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též
jen „obch.
zák.“), odvolací soud dovodil, že předložené listiny nedokládají
dohodu o výši úplaty za zařízení záležitosti, což však nezpůsobuje neplatnost
komisionářské smlouvy. Nároky tvrzené odvolatelem mají podklad v ústně sjednané
komisionářské smlouvě, přičemž v otázce úplaty uplatňují smluvní strany
rozporná tvrzení. K prokázání skutkového stavu je tak zapotřebí vést dokazování
takového rozsahu (dalšími listinami, výslechy svědků a pravděpodobně i
znaleckými posudky), že by konkursní řízení nahrazovalo řádné řízení o
zaplacení pohledávky. Za tohoto stavu - uzavřel odvolací soud - skutečně
není povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka
navrhovatele existuje. Konkursní soud proto nepochybil, jestliže odvolatelův
návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl pro nedoložení aktivní
věcné legitimace. Dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž dovolatel Nejvyššímu soudu - oproti svému
mínění - nepředkládá k řešení žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolatel přisuzuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí řešení otázky,
zda je v konkursním řízení nutné zjišťovat konkrétní výši pohledávky nebo stačí
osvědčit existenci pohledávky jako takové. V této souvislosti pak v dovolání namítá, že soudy nižších stupňů se odchýlily
od ustálené judikatury, konkrétně od výše označeného stanoviska (jeho bodu
XIII.), podle kterého (jak míní dovolatel) v návrhu na prohlášení konkursu není
nutné osvědčit konkrétní výši pohledávky, ale pouze to, že pohledávka existuje. Dovolatel usuzuje, že v řízení byl předložen dostatek důkazů k tomu, aby
odvolací soud mohl učinit závěr, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, aniž
by byla přesně známa její výše. Nejvyšší soud pak nevidí důvod založit přípustnost dovolání pro otázku, kterou
mu dovolatel předkládá. Pod bodem XIII. stanoviska (str. 181 /357/) Nejvyšší
soud uzavřel, že závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku,
je možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku. Pod
bodem VIII. stanoviska (str. 176 /352/) též vysvětlil, že věřitel může návrh
na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo
příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto a že povaha řízení o návrhu na
prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi
účastníky sporné, prováděl dokazování. Tamtéž však dodal, že není povinností
konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele
(navrhovatele konkursu) skutečně existuje.
V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dále vysvětlil, že typovým důvodem zamítnutí
věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že již v konkursním
řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky, kterou je
navrhující věřitel povinen dle § 4 odst. 2 ZKV doložit) nebude možné osvědčit
pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností)
opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků,
znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i § 125 o. s. ř.), by konkursní soud
nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo
pohledávka „známého“ věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není
pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň
pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení. Napadené usnesení je s těmito ustálenými judikatorními závěry v souladu a
dovolatelem tvrzený rozpor s bodem XIII. stanoviska z něj neplyne (odvolací
soud přiléhavě vysvětlil, proč má pohledávku v rozsahu, v němž ji dovolatel
uplatňuje, za spornou). Závěr přijatý pod bodem XIII. stanoviska předpokládá,
že pohledávku lze v určité (byť nikoli věřitelem tvrzené) výši osvědčit. Na
takovém úsudku však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Předkládá-li
dovolatel Nejvyššímu soudu jiné (než odvolacím soudem učiněné) hodnocení
provedených důkazů, pak tím z obsahového hlediska uplatňuje dovolací důvod dle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena
jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a ze
kterého tak na přípustnost dovolání nelze usuzovat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto
a tím, že u dlužníka žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly
zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432
odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu