29 Cdo 1273/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně Avalcom, a. s., se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Kopeční
1009/12, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 25 63 54 33, zastoupené Mgr.
Danielem Tomíčkem, advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 16, PSČ
710 00, proti žalované JUDr. J. D., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně
CHIRANA Praha, a. s., identifikační číslo osoby 45 27 27 19, zastoupené JUDr.
Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110
00, o zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 148/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2008, č. j. 13 Co
165/2008-190, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2008, č. j. 13
Co 165/2008-190 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 2008, č.
j. 12 C 148/2006-155, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. července 2008,
č. j. 13 Co 165/2008-190, potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna 2008, č. j. 12 C
148/2006-155, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
po žalované domáhala zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1. Dne 30. září 2002 uzavřeli Mgr. T. H., jako správce konkursní podstaty
úpadkyně CHIRANA Praha, a. s. (jako prodávající) a SENAP TRADE, s. r. o.,
identifikační číslo osoby 25 87 40 21 (po změně obchodní firmy Chirana X-RAY,
s. r. o., Chirana X-RAY, a. s. a následně Douglas capital, a. s.) [jako
kupující] smlouvu o prodeji věcí, práv a jiných majetkových hodnot tvořících
část podniku úpadkyně (dále jen „smlouva o prodeji části podniku“), přičemž
převáděná část podniku zahrnovala mimo jiné pozemek p. č. 253
a budovu bez čp/če, průmyslový objekt, na pozemku p. č. 253, nacházející se v
k. ú. Modřany, obci Praha (dále jen „nemovitosti“), na kterých ke dni prodeje
(zpeněžení majetku konkursní podstaty) vázla zástavní práva.
2. Vlastnické právo kupující bylo do katastru nemovitostí zapsáno 6. srpna
2003, s právními účinky vkladu dnem 3. října 2002.
3. Dne 13. srpna 2004 uzavřely Chirana X-RAY, a. s. (jako prodávající) a
TRANSPORTSERVIS Český Těšín, s. r. o., identifikační číslo osoby 25 87 66 19
(jako kupující – dále jen „společnost“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly
nemovitosti, s tím, že účinky vkladu vlastnického práva kupující nastaly ke dni
1. září 2004.
4. Společnost byla ke dni 18. července 2005 vymazána z obchodního rejstříku,
když zanikla bez likvidace fúzí sloučením s přechodem jmění na nástupnickou
společnost Avalcom, a. s.
5. Dne 6. ledna 2005 uzavřely společnost (jako budoucí prodávající)
a COLORLAK, a. s. (jako budoucí kupující) smlouvu o smlouvě budoucí, podle
které budoucí prodávající má zájem prodat a budoucí kupující má zájem koupit
nemovitosti, a to za předpokladu, že „dojde k výmazu zaniklých zástavních práv,
která jsou v katastru nemovitostí zapsána a která zanikla v souladu s
ustanovením § 28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
jen „ZKV“), zpeněžením na základě smlouvy o prodeji části podniku. Společnost
se zavázala zajistit, aby zástavní práva byla z katastru nemovitostí vymazána
nejpozději 30. dubna 2005. V případě, že společnost nezajistí výmaz zaniklých
zástavních práv z katastru nemovitostí, byla budoucí kupující mimo jiné
oprávněna od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit. V bodě III smlouvy o smlouvě
budoucí je dále obsažen text kupní smlouvy, kterou by smluvní strany měly v
budoucnu uzavřít.
6. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí sjednaným dne 11. dubna 2005 se
smluvní strany dohodly na změně smlouvy o smlouvě budoucí potud, že společnost
se zavázala zajistit, aby nejpozději do 10. května 2005 byl u Katastrálního
úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha podán návrh na výmaz
zástavních práv k nemovitostem, a to včetně nutných příloh uvedených v
ustanovení § 36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb., (dále jen „vyhláška“) a aby
do 30. listopadu 2005 byla tato zástavní práva z katastru nemovitostí vymazána,
s tím, že v případě nesplnění závazku má budoucí kupující mimo jiné právo od
smlouvy odstoupit.
7. Dopisem ze dne 21. června 2005 COLORLAK, a. s. (budoucí kupující) odstoupila
od smlouvy o smlouvě budoucí, jelikož společnost porušila závazek dle smlouvy o
smlouvě budoucí, když ke katastrálnímu úřadu nepodala spolu s návrhem na výmaz
zástavních práv potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku
zástavního práva zpeněžením zástavy.
8. Usnesením ze dne 14. srpna 2003, č. j. 88 K 42/99-418, zprostil Městský soud
v Praze Mgr. T. H. funkce správce konkursní podstaty a novou správkyní ustavil
JUDr. J. D. Toto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 1 Ko
360/2003-481, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; soud
prvního stupně následným usnesením ze dne 17. března 2004, č. j. 88 K
42/99-523, opětovně zprostil Mgr. T. H. funkce správce konkursní podstaty a
novou správkyní konkursní podstaty ustavil JUDr. J. D.
9. Dopisem ze dne 21. března 2005 požádala společnost žalovanou, aby podepsala
potvrzení o tom, že došlo k zániku zástavních práv zpeněžením zástavy
(nemovitostí)
a současně žalovanou upozornila, že nemovitosti jsou předmětem smlouvy o
budoucí kupní smlouvě s tím, že budoucí kupující má zájem tyto nemovitosti
získat pouze za předpokladu, že zaniklá zástavní práva budou z katastru
nemovitostí vymazána do 30. dubna 2005. Dále dopis obsahuje upozornění na možné
uplatnění nároku na náhradu škody, která nevystavením potvrzení případně
vznikne.
10. Dopisem ze dne 12. dubna 2005 požádala společnost Chirana X-RAY, a. s.
žalovanou o podpis potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitostem v důsledku
zpeněžení majetku bývalým správcem konkursní podstaty, a to za účelem výmazu
zaniklého zástavního práva z katastru nemovitostí.
11. Podáním datovaným 5. května 2005, doručeným Katastrálnímu úřadu pro hlavní
město Prahu dne 10. května 2005, společnost požádala o provedení záznamu v
katastru nemovitostí, a to výmazu zástavních práv k nemovitostem, když tato
zástavní práva zanikla, v souladu s ustanovením § 28 odst. 5 ZKV. Z podání
dále plyne, že jeho přílohou bylo usnesení Městského soudu v Praze obsahující
souhlas konkursního soudu s prodejem části podniku.
12. Dne 28. června 2005 žalovaná vystavila „potvrzení správce konkursní
podstaty“ o zániku zástavních práv na nemovitostech, a to v důsledku zpeněžení
nemovitostí smlouvou o prodeji části podniku, ke kterému došlo se souhlasem
konkursního soudu, přičemž současně požádala o výmaz zástavních práv z katastru
nemovitostí. Listina byla odeslána Katastrálnímu úřadu Praha – město 29. června
2005. Na takto ustanoveném skutkovém základě odvolací soud přitakal soudu prvního
stupně v závěru o nedůvodnosti žaloby, zdůrazňuje, že povinnost oznámit změny,
tj. i zánik zástavních práv, k němuž došlo v důsledku zpeněžení nemovitostí v
rámci konkursního řízení podle ustanovení § 28 ZKV, tíží v intencích ustanovení
§ 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 244/1992 Sb. (správně „344/1992 Sb.“), o
katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), vlastníka a jiné
oprávněné. Takovými osobami – pokračoval odvolací soud – byli ke dni 30. září
2002 tehdejší správce konkursní podstaty Mgr. T. H., případně též úpadkyně
Chirana Praha, a. s. a nabyvatelka nemovitostí SENAP TRADE, s. r. o. „Ani jeden
z těchto subjektů své zákonné povinnosti nedostál a neučinil v tomto směru ani
žádné kroky. Nejinak tomu bylo i u příležitosti dalšího převodu vlastnictví na
společnost, která rovněž nevyvinula ani sebemenší aktivitu k zápisu změn do
katastru“. Uvedenou zákonnou oznamovací povinnost, která byla povinnými
subjekty zcela opomíjena po dobu dvou a půl roku, nelze přenášet na žalovanou,
jež byla do funkce správkyně konkursní podstaty úpadkyně ustavena poprvé až rok
poté, kdy byly nemovitosti zpeněženy a kdy předmětná zástavní práva zanikla. „Po dobu, kdy žalovaná vykonávala funkci správkyně konkursní podstaty, k právní
skutečnosti zániku zástavních práv, jež měla být oznámena katastru nemovitostí,
nedošlo a žalovaná tedy zákonnou oznamovací povinnost nezanedbala a ani
neporušila svoji povinnost počínat si při výkonu své funkce s odbornou péčí. V
době, kdy byla do funkce správkyně ustanovena, již předmětný pozemek dlouhou
dobu nebyl součástí konkursní podstaty, a nebyl uskutečněn ani žádný právní
úkon s tímto pozemkem související, takže nelze ani dovodit, že by byla žalovaná
nejednala s řádnou odbornou péčí, tedy že by nevěnovala dostatečnou pozornost
konkursní podstatě či že by jakkoli zasahovala
do případných práv věřitelů či jiných oprávněných osob. K porušení žádné
povinnosti vyplývající pro žalovanou z titulu její funkce ze zákona o konkursu
a vyrovnání tedy nedošlo. Žalovaná ovšem neporušila ani jinou zákonnou
povinnost, neboť jí jako správkyni podstaty, jež byla ustanovena do funkce až
dlouhou dobu poté, kdy nastala uvedená změna, žádný právní předpis neukládá
oznamovací povinnost, tím méně, aby jí k takovému úkonu stanovil jakoukoli
lhůtu. Jestliže tedy žalovaná na výzvu, jíž obdržela dne 23. března 2005,
reagovala tak, že po zajištění potřebných listin (potvrzení soudu o tom, že
byla ustanovena do funkce správkyně konkursní podstaty) a po zjištění
rozhodných skutečností se zániku zástavních práv, předložila katastru
nemovitostí potvrzení o zániku zástavních práv dne 29.
června 2005, nelze v
jejím počínání spatřovat zásadní pochybení, tím méně porušení právní
povinnosti. Pouze
na základě skutečnosti, že žalovaná nereagovala tak rychle, jak žalobce,
respektive jeho právní předchůdce, očekával, nelze dovodit, že by jednání
žalované naplňovalo znaky protiprávnosti. Jestliže právní předchůdce žalobce
uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě s podmínkou výmazu zástavních práv z
katastru nemovitostí, aniž by si reálnost a časový horizont splnění této
podmínky předem zajistil, pak podle mínění odvolacího soudu vstupoval
do nepřiměřeného podnikatelského rizika, za jehož důsledky je nucen nést sám
odpovědnost. Pokud by alespoň bezprostředně právní předchůdce žalobce,
společnost TRANSPORTSERVIS Český Těšín, a. s., dbala o splnění oznamovací
povinnosti bezprostředně po koupi pozemku, k níž došlo 13. srpna 2004, pak by
situace, jež dala vzniknout tomuto sporu, zřejmě vůbec nebyla nastala“. Konečně odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dodal, že prevenční
povinnost vyplývající z ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ukládá každému povinnost počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě a životnímu
prostředí. „Jde o zákonné ustanovení, jehož účelem je ochrana takových
základních hodnot, jakými jsou zdraví, osobní integrita člověka, jeho majetku,
přírody a životního prostředí. K těmto hodnotám lze jen stěží přiřadit také
ušlý zisk. Zisk je totiž hodnota, kterou má konkrétní subjekt teprve možnost v
budoucnu získat v důsledku postoupení určitého většího či menšího
podnikatelského rizika. Nejde tedy o hodnotu, která by již existovala a která
by měla, či spíše mohla být chráněna preventivním ustanovením § 415 obč. zák. V
opačném případě by se totiž každý subjekt, jenž nedosáhne pro něj očekávaného
zisku, mohl domáhat proti jiným subjektům, s nimiž vstoupil do jakéhokoli
jednání či vztahu, které neproběhlo podle jeho představ, náhrady škody z titulu
porušení prevenční povinnosti. Takový postup by byl ve svých důsledcích zcela
absurdní“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka především polemizuje se závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního
stupně), podle něhož se ustanovení § 415 obč. zák. „nevztahuje na škodu ve
formě ušlého zisku“. Podle názoru žalobkyně škoda na majetku může mít povahu
jak skutečné škody, tak ušlého zisku; přitom není rozumného důvodu, aby se
ustanovení § 415 obč. zák., vyjadřující generální zásadu občanskoprávní
prevence jako jednu ze základních zásad civilního práva, nevztahovalo i na
jednání, v jehož důsledku dojde ke škodě ve formě ušlého zisku. Ušlý zisk je
právní teorií i judikaturou definován jako ušlá majetková újma, spočívající „v
nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné
události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“. Přitom podle názoru žalobkyně žalovaná zcela určitě ustanovení § 415 obč. zák. porušila, neboť svým neodůvodněným odmítavým postojem ohledně výmazu zástavních
práv si nepočínala tak, aby ke vzniku škody na straně žalobkyně nedošlo, když
na možnost vznikající škody byla žalovaná výslovně upozorňována. Obstrukční
jednání žalované spočívalo – pokračuje dovolatelka – i v tom, že nereagovala v
obvyklé a v přiměřené době na výzvy žalobkyně, respektive její právní
předchůdkyně, ohledně výmazu zástavních práv z katastru nemovitostí, respektive
podepsání potvrzení správce konkursní podstaty ve smyslu ustanovení § 36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb., které si právní předchůdce žalobkyně nebyl schopen
zajistit sám, a které nikdo jiný než žalovaná nemohl učinit. Dále dovolatelka
polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy a
dovozuje, že nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení a objektivně
rovnocenného přístupu, když ignoroval skutečnosti, které v řízení byly
prokázány a jsou v neprospěch žalované a skutečnosti, které v řízení nebyly
prokázány a které byly žalobkyní i následným jednáním žalované vyvráceny,
považoval za prokázané. Žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, podle něhož podepsala-li by žalovaná včas v
obvyklé a přiměřené lhůtě potvrzení o zániku zástavních práv, respektive by
sama podala návrh na výmaz zástavních práv z katastru nemovitostí, společnost
COLORLAK, a. s. by neměla důvod k odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí a
žalobkyně by za pravidelného běhu věcí obdržela kupní cenu ve výši 33,000.000,-
Kč a dosáhla by tak zisku ve výši rozdílu mezi pořizovací a prodejní cenou v
částce 5,000.000,- Kč. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a
potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné
– ve výkladu ustanovení § 415 obč. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo
prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Podle ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle ustanovení § 28 ZKV věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním
právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitostí, převodem práva dle §
553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského
zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla
uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna
(odstavec 1). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci,
práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé
nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5).
Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního
zákona, vlastníci a jiní oprávnění jsou povinni ohlásit katastrálnímu úřadu
změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne
jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá; tuto povinnost
vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru, vyplývajících z listin,
které jsou příslušné státní orgány povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k
zápisu do katastru.
Podle ustanovení § 36 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění účinném do 28. února
2007, záznamem se do katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě
listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy
k nemovitostem, a) předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do
katastru, nebo b) přiložených k ohlášení vlastníka či jiného oprávněného
(odstavec 1). Zánik zástavního práva zpeněžením podle zvláštního předpisu se
zapíše do katastru záznamem podle ohlášení doloženého a) při prodeji způsobem
upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem na základě pravomocného
rozhodnutí soudu o udělení příklepu, b) při prodeji mimo dražbu na základě
usnesení o souhlasu soudu s prodejem mimo dražbu a potvrzení správce konkursní
podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy (odstavec
12).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku uveřejněném pod číslem
17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a znovu pak pod bodem XIX.
stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998,
sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vysvětlil, že ve sporu, v němž vystupuje správce konkursní podstaty
z titulu své funkce (jako správce konkursní podstaty), má (musí) být takto
(vedle svého jména, příjmení a bydliště) též označován („správce konkursní
podstaty úpadce XY“).
K tomuto názoru se opětovně přihlásil v rozhodnutí uveřejněném pod číslem
63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dále uzavřel, že
zmíněný postup není samoúčelný, když vede k odlišení těch sporů, v nichž
označená osoba uplatňuje nebo brání (z titulu funkce správce konkursní podstaty
konkrétního úpadce) zájmy konkursní podstaty, od sporů, v nichž vystupuje jako
kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (typicky ve sporu o náhradu škody,
kterou měla taková osoba způsobit při výkonu funkce správce konkursní
podstaty). Nepřehlédnutelná je v této souvislosti vazba na řízení o výkonu
rozhodnutí nebo na exekuční řízení. Na základě exekučního titulu získaného
proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní
podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce), totiž nemůže být
výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby
(majetek správce konkursní podstaty). Tento závěr
je součástí ustálené judikatury týkající se pohledávek za podstatou. Tak v
rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyšší soud uzavřel, že po zrušení konkursu přechází závazek uhradit
pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka. V rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se k tomu
dodává, že byla-li exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci
konkursní podstaty a jde-li o pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu
rozhodnutí (exekuce) podle tohoto exekučního titulu pasivně legitimován úpadce.
V poměrech projednávané věci je pak z obsahu spisu zřejmé, že soudy nižších
stupňů neposuzovaly, zda zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím
žalobkyně požaduje po žalované jako po správkyni konkursní podstaty s důsledky
pro majetek konkursní podstaty nebo po žalované jako fyzické osobě s důsledky
pro majetkovou sféru této osoby. Skutečnost, že žalobkyně nebyla v řízení
úspěšná, je v tomto směru bez právního významu, když posouzení shora uvedené
otázky je zásadní i z hlediska výroku o náhradě nákladů řízení, tj. v poměrech
dané věci pro to, zda přiznaná náhrada nákladů řízení je pohledávkou žalované
jako fyzické osoby nebo pohledávkou žalované, jako správkyně konkursní
podstaty, tj. „nárokem podstaty“. Jinak řečeno, je-li předmětem sporu „určení“
osobní majetkové odpovědnosti žalované za tvrzené protiprávní jednání, pak je
vyloučeno přičítat to konkursní podstatě úpadkyně tím, že žalovaná je v záhlaví
rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávně označována jako reprezentant
konkursní podstaty (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně). A naopak, měl-
li by výsledek sporu jít (podle označení žalované v rozhodnutích soudů nižších
stupňů) k tíži konkursní podstaty úpadkyně, pak by byly nesprávné jakékoli
úvahy opírající případné přiznání pohledávky o ustanovení § 8 odst. 2 ZKV. Nesprávným pak Nejvyšším soud shledává rozhodnutí odvolacího soudu i co do
výkladu ustanovení § 415 obč. zák. Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zmiňované
ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se vztahuje na všechny
účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o závaznou právní povinnost každého
dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté
smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si
natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu
samému. Povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků
občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat a
její nedodržení představuje protiprávní jednání. Aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, není-li tu konkrétní právní úprava, vztahující se
na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Porušení prevenční povinnosti, jež
znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák., je tedy
jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu (viz Švestka, J.,
Jehlička,
O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 696 – 697). Ustanovení § 415 obč. zák. se pak
plně uplatní – s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku – i pro oblast obchodních vztahů. Ušlý zisk přitom právní teorie praxe definuje jako ušlý majetkový prospěch
spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo
možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo
ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70,
uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom
nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť
musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném –
že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní
odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil.
Ušlý zisk nemůže
představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného
výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně
dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k
zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze dne 31. října 2007,
sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Z výše uvedeného je nepochybné, že porušení prevenční povinnosti podle
ustanovení § 415 obč. zák. je současně porušením právní povinnosti dle
ustanovení § 420 obč. zák., tj. jedním ze základních předpokladů obecné
odpovědnosti za škodu. Zmíněné ustanovení totiž nezakládá samostatnou skutkovou
podstatu odpovědnosti za škodu, když porušení prevenční povinnosti, které není
současně porušením konkrétní zákonné či smluvní povinnosti, je protiprávním
jednáním, které může mít (je-li příčinnou škody) za následek vznik odpovědnosti
za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Určuje-li občanský zákoník ohledně
způsobu a rozsahu škody v ustanovení § 442 odst. 1, že se hradí skutečná škoda
a ušlý zisk, není pochyb o tom, že takto určené pravidlo platí i v případě, kdy
škoda vznikla v důsledku porušení prevenční povinnosti podle ustanovení § 415
obč. zák. Argumentace jazykovým výkladem ustanovení § 415 obč. zák., ústící v
závěr opačný (viz právní posouzení věci odvolacím soudem), je pak nepřípadná
již proto, že to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), má nepochybně dopad do
majetkové sféry poškozeného a v konečném důsledku představuje škodu na majetku
(viz ustanovení § 415 obč. zák.). Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je zčásti – co do řešení otázky,
zda žaloba směřuje proti žalované jako fyzické osobě s důsledky pro její
majetkovou sféru nebo proti žalované jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně
s dopadem na majetek podstaty – neúplné a zčásti – ve výkladu ustanovení § 415
obč. zák. ve spojení s ustanovením § 420 a § 442 obč. zák. – nesprávné,
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně;
Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.). V další fázi řízení soud prvního stupně poté, co vyhodnotí otázku postavení
žalované v řízení, především posoudí, zda: 1) k výmazu zápisu zástavních práv z
katastru nemovitostí bylo nezbytné potvrzení správce konkursní podstaty o tom,
že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy, 2) žalovaná měla
povinnost takové potvrzení společnosti (její právní předchůdkyni) vydat (a
odkdy), 3) chování žalované lze posuzovat jako porušení prevenční povinnosti
dle § 415 obč. zák., 4) v příčinné souvislosti s takovým porušením povinnosti
žalobkyni (její právní předchůdkyni) vznikla škoda v podobě ušlého zisku a 5)
jaká případně byla míra (spolu)zavinění žalované na takto vzniklé škodě. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný.
V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.