29 Cdo 1307/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v
právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze
6, Tychonova 1, proti žalované JUDr. J. D., advokátce, jako správkyni konkursní
podstaty úpadce NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik, identifikační
číslo osoby 00 00 03 45, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, PSČ 110 00, o vyloučení věci ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm
36/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 136/2008-61, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu
2008, č. j. 13 Cmo
136/2008-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 58 Cm
36/2007-32, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce NAŠE VOJSKO,
TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik (dále jen „úpadce“) pozemek parc. č. 1837/2 o
výměře 43.350 m?, zapsaný u katastrálního úřadu Praha – město, na listu
vlastnictví č. 11, pro obec Praha a katastrální území Ruzyně (dále jen „sporný
pozemek“).
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že úpadce nikdy
neměl ke spornému pozemku právo hospodaření, když vlastník pozemku (Česká
republika) „svěřil příslušnost hospodařit s tímto majetkem státu Ministerstvu
obrany“. Hospodářská smlouva č. HS 44/19.90-6/90 ze dne 25. ledna 1990 uzavřená
mezi „Čsl. státem – FMNO“ a úpadcem, která předpokládala bezúplatné předání
sporného pozemku úpadci, nebyla naplněna a „právo hospodaření“ k tomuto pozemku
nebylo na úpadce převedeno. Z uvedeného důvodu se soud prvního stupně nezabýval
ani tvrzením žalobkyně, podle něhož majetek, se kterým hospodaří organizační
složka státu, nemůže být předmětem konkursu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích (dále jen „zákon o majetku státu“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. listopadu
2008, č. j. 13 Cmo 136/2008-61, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Odvolací soud po doplnění dokazování výpisem z katastru nemovitostí ze dne 10.
listopadu 2008 a zjištění, že u pozemku parc. č. 1837/2 o výměře 28.797 m?,
zapsaného na listu vlastnictví č. 1014, obec Praha, katastrální území Ruzyně,
je jako jeho vlastník uvedena Česká republika, s tím, že právo hospodaření
přísluší úpadci, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Cituje ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále jen „ZKV“) a zdůrazňuje, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 C
74/2003 je vedeno řízení o žalobě šesti žalobců (jde o V. B., M. K., Ing. O.
Š., V. K., PaedDr. I. S. a E. K.), za účasti dalších účastníků a to úpadce,
jeho správkyně konkursní podstaty, Pozemkového fondu ČR a žalobkyně, proti
rozhodnutí „pozemkového úřadu“ (tj. že ohledně sporného pozemku je veden
restituční spor), odvolací soud uzavřel, že sporný pozemek neměl být do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce zapsán. Žalobkyni, respektive její
organizační složce, „v jejíž prospěch bylo zapsáno právo hospodaření ke dni
prohlášení konkursu, svědčí právo vylučující soupis sporné nemovitosti do
konkursní podstaty, spočívající ve skutečnosti, že … (sporný pozemek) … je
předmětem restitučního nároku a do jeho vyřešení žalovaná neměla právo se
spornou nemovitostí jakkoliv disponovat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, která má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacích důvodů
podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že žalobkyně nikdy žádné restituční nároky ke spornému
pozemku neuplatnila ani uplatnit nemohla, když ve skutečnosti restituční nárok
uplatnily osoby, které nemají se žalobkyní nic společného a které žalobu o
vyloučení sporného pozemku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce
nepodaly. Navíc restitučním nárokem (po změně žalobního petitu ze dne 11. srpna
2006) „je dotčena cca 1/7 výměry sporného pozemku, nikoli sporný pozemek celý“.
Současně upozorňuje, že sporný pozemek, o jehož vyloučení rozhodl soud prvního
stupně, „již neexistuje“ a zároveň dále specifikuje, které „nově vzniklé“
pozemky jsou restitučním nárokem dotčeny.
Konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporný pozemek neměl být
nikdy zapsán do konkursní podstaty, akcentujíc, že „zápis majetku do konkursní
podstaty byl proveden v návaznosti na provedení soupisu konkursní podstaty
správcem konkursní podstaty, zjištění existence smlouvy s Ministerstvem obrany
a zjištění jeho stanoviska k věci“; teprve následně byla zjištěna existence
restitučních nároků a úpadci doručena „rozhodnutí Pozemkového úřadu
Ministerstva zemědělství“, týkající se sporného pozemku.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 68 odst. 1 ZKV věci, které mají být vydány oprávněným osobám
podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do
podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách
uplatněny nebo byly zamítnuty.
Podle ustanovení § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že k předpokladům, za nichž může soud
vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty
(excindační žalobě), mimo jiné patří, že osoba, která se domáhá vyloučení věci
ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě
již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo
zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud přitom – jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí – splnění
tohoto předpokladu spatřoval v tom, že sporný pozemek „je předmětem
restitučního nároku a do jeho vyřešení neměla žalovaná právo se sporným
pozemkem jakkoliv disponovat“.
S tímto právním názorem Nejvyšší soud nesouhlasí.
Především nutno zdůraznit, že ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat
izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to
zejména ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Přitom je
nezbytné respektovat, že soupis podstaty (§ 18 ZKV) tvoří právní podklad pro
zpeněžení majetku patřícího do podstaty, jelikož zpeněžen může být jen ten
majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný
majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis
rovněž představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je
oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Jeho vytvoření patří
k jednomu ze základních úkolů správce konkursní podstaty (k tomu srov. bod
XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem
94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené
povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být
vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých
majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv. restituční
zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 22/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že
ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o
konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje,
zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas
uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty.
Skutečnost, že věci podle ustanovení § 68 odst. 1 ZKV správce konkursní
podstaty zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty, ovšem sama o sobě
nezakládá právo třetích osob (rozuměj osob, které nemají postavení oprávněných
osob podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd), které by
vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl dovolatelkou uplatněn po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř).
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu