29 Cdo 1329/2022

29 Cdo 1329/2022

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce OKNOSERVIS s. r. o., se sídlem v Brně, Drčkova 2876/17, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 25519760, zastoupeného Mgr. Alešem Dvorským, advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, PSČ 602 00, proti žalovanému P. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o zaplacení částky 798.008,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 112/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 17 Co 202/2021-612, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 17 Co 202/2021-612, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) 20. října 2013 se žalobce (OKNOSERVIS s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (P. M.) zaplacení částky 798 008,72 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že: [1] Usnesením ze dne 18. prosince 2009, „č. j.“ (správně sp. zn.) MSPH 88 INS 6151/2009, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka BERRY.CZ stavební a obchodní společnost s. r. o. v likvidaci, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. [2] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 1.011.230,05 Kč, jako zajištěnou co do částky 913.886,45 Kč pohledávkou dlužníka vůči společnosti SATES MORAVA spol. s r. o. [od 17. dubna 2020 jde o společnost zapsanou pod obchodní firmou INGDOP s. r. o. (dále jen „společnost I“)], vzešlou ze smlouvy o dílo. Takto byla žalobcova pohledávka k 9. březnu 2010 i zjištěna. [3] Společnost I přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 3.050.149 Kč, kterou žalovaný při přezkumném jednání v této výši popřel. [4] Žalovaný sepsal do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči společnosti I ve výši 4.029.472,40 Kč. [5] Žalobce byl až prostřednictvím informačního systému insolvenčního rejstříku dne 21. října 2011 informován o tom, že žalovaný uzavřel dne 20. října 2011 se společností I dohodu o narovnání, ve které původně popřenou pohledávku „započetl“ v plné výši oproti pohledávce dlužníka, kterou v dohodě snížil na částku 3.110.498 Kč.

2. Na výše uvedeném základě žalobce v žalobě dovozoval, že ač byl jediným zajištěným věřitelem, žalovaný jej o svém postupu neinformoval a nevyžádal si od něj pokyn dle § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), čímž jednal v rozporu se zákonem (s označeným ustanovením). V dané souvislosti žalobce žalovanému vytýká, že dohodou o narovnání snížil výši zastavené pohledávky o 900.000 Kč a že pohledávku společnosti I uznal v plné výši, ač o její důvodnosti lze mít pochybnosti, jelikož: - část pohledávky ve výši 2.115.589 Kč je nárokem vzešlým z přeúčtování nákladů na odstranění vad díla, tedy nárokem, který zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), nepřipouští, není-li to dohodnuto smluvními stranami; - část pohledávky ve výši 934.560 Kč je nárokem, který nevznikl, neboť jde o částku, kterou společnost I bude muset v budoucnu teprve vynaložit na odstranění vad. I kdyby tedy žalobce nebyl v pozici zajištěného věřitele, nebylo uznání pohledávky společnosti I ve výši 934.560 Kč postupem s odbornou péčí.

3. Žalobce v žalobě uzavírá, že majetková podstata dlužníka byla postupem žalovaného (uznáním pohledávky společnosti I) zkrácena o částku 3.050.149 Kč. Jako zajištěný věřitel měl být žalobce uspokojen v plné výši ze „zajištěné pohledávky dlužníka“ (přesněji ze zajištění tvořeného pohledávkou dlužníka vůči společnosti I) v celkové výši 4.029.472,40 Kč (případně snížené na částku 3.110.498 Kč). Totéž by platilo, kdyby byla zjištěna (jen) část přihlášené pohledávky společnosti I ve výši 2.115.589 Kč. Výtěžek „zajištěné pohledávky“ (správně výtěžek zpeněžení zajištění tvořeného pohledávkou dlužníka vůči společnosti I) by pak byl snížen o odměnu žalovaného ve výši 2 %, takže žalobci se mělo dostat 895.608,72 Kč. V důsledku uzavřené dohody o narovnání však obdržel jen 97.600 Kč, čímž mu žalovaný způsobil škodu v žalované výši.

4. Usnesením ze dne 18. září 2014, č. j. Ncp 4216/2013-23, Vrchní soud v Praze jako nadřízený soud: [1] Určil, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (bod I. výroku). [2] Určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) [bod II. výroku].

5. Rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 47 C 112/2014-61, obvodní soud: [1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 798.008,72 Kč „s příslušenstvím“ (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení „na účet“ jeho zástupce do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 71.390 Kč (bod II. výroku).

6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, č. j. 17 Co 281/2015-92: [1] Zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně příslušenství pohledávky (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ve zbývající části výroku o věci samé (první výrok). [3] Změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 57.112 Kč, a že částka má být zaplacena „k rukám“ zástupce žalovaného (druhý výrok). [4] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 14.278 Kč (třetí výrok).

7. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016 [jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč. (dále též jen „R 72/2019“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil (s výjimkou výroku o příslušenství pohledávky) jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. ledna 2016, tak rozsudek obvodního soudu ze dne 28. května 2015, a věc vrátil ve zrušeném rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Rozsudkem ze dne 24. února 2021, č. j. 47 C 112/2014-561, ve znění (opravného) usnesení ze dne 16. července 2021, č. j. 47 C 112/2014-596, obvodní soud: [1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 798.008,72 Kč (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 185.614 Kč (bod II. výroku).

9. Obvodní soud – vycházeje z ustanovení § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 a § 156 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení § 436 odst. 1 a 2 a z § 564 obch. zák. a z ustanovení § 37 odst. 1, § 40 odst. 1 a § 40a insolvenčního zákona – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

10. Žalobce neprokázal, že žalovaný jako insolvenční správce porušil své povinnosti, případně že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí.

11. Žalobce nebyl zajištěným věřitelem, jelikož smlouva o zastavení pohledávek dlužníka ze dne 17. dubna 2009 (dále též jen „zástavní smlouva“) je absolutně neplatná (podle § 37 odst. 1 obč. zák.), neboť z ní není zřejmé, jaké konkrétní pohledávky měly být předmětem zástavy.

12. Uzavřením dohody o narovnání jednal žalovaný s odbornou péčí (společnost I neuplatnila svou pohledávku v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka v rozporu se zákonem).

13. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 17 Co 202/2021-612: [1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 24. února 2021 (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 14.278 Kč (druhý výrok).

14. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 35 odst. 2 a § 37 odst. 1 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

15. Odvolací soud nesdílí názor obvodního soudu, že zástavní smlouva je neplatná pro neurčitost (zástava je v ní dostatečně specifikována). Žalobce měl v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka postavení zajištěného věřitele a žalovaný proto nebyl oprávněn uzavřít dohodu o narovnání bez jeho souhlasu (a přivodit tak zánik předmětu zajištění).

16. Odvolací soud se (však) neztotožňuje s argumentací žalobce, že uzavřením dohody o narovnání byla zmařena jeho šance na plné uspokojení pohledávky. V majetkové podstatě dlužníka se totiž nenacházel majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky žalobce (vyjma nevymahatelných pohledávek).

17. Žalobce tvrdil, že mohl být uspokojen z pohledávky dlužníka za společností I přesahující 4 milióny Kč. Společnost I však (také) přihlásila pohledávku ve výši cca 3 milióny Kč (z titulu odpovědnosti dlužníka za vady díla), ohledně které po jejím popření žalovaným podala žalobu o určení pravosti a výše pohledávky. Odvolací soud (přitom) nesouhlasí s námitkou žalobce, že žalovaný měl podstoupit incidenční spor se společností I. Insolvenční správce nesmí vést soudní spory, nemůže-li rozumně předpokládat, že v nich bude úspěšný (což ohledně dané pohledávky nemohl předpokládat již proto, že od dlužníka neobdržel žádnou dokumentaci, o kterou by mohl opřít svou obranu). Žalovaný tedy tím, že onen spor nevedl, neporušil žádnou povinnost.

18. To, že se žalobce dovolává solventnosti společnosti I, nemá žádný význam (skutečnost, že se společnost I nachází v dobré finanční kondici, ještě neznamená, že bude platit pohledávky, které má za sporné).

19. K námitce žalobce, že v dohodě o narovnání společnost I uznala pohledávky dlužníka, poukazuje odvolací soud na to, že se tak stalo při řešení vzájemných pohledávek (dlužníka a společnosti I) jako výsledek jednání vedoucích nejen k uznání pohledávek, ale také k jejich započtení. Žalobce na jedné straně tvrdí, že k uzavření dohody o narovnání vůbec nemělo dojít, neboť k tomu nedal souhlas (v čemž má pravdu), na druhé straně se dovolává výsledků této dohody; „to však při neplatnosti dohody není možné“.

20. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný jako insolvenční správce pochybil, jestliže uzavřel dohodu o narovnání se zápočtem pohledávek bez souhlasu žalobce jako zajištěného věřitele, současně však nebylo prokázáno, že nebýt této dohody, žalobce by byl co do své zajištěné pohledávky v insolvenčním řízení zcela uspokojen; pohledávky dlužníka totiž byly nevymahatelné a nedalo se ani očekávat, že se žalovaný ubrání žalobě společnosti I na určení pravosti a výše její (popřené) pohledávky.

21. Není dána příčinná souvislost mezi pochybením žalovaného a žalobcem tvrzenou škodou, neboť uspokojení žalobcovy pohledávky záviselo na tom, zda se do majetkové podstaty dlužníka podaří vymoci plnění v podobě zaplacení pohledávek dlužníka; takový výsledek byl vzhledem k postupu dlužníka mimořádně nejistý. Dlužník se zavázal k provedení díla, na které nestačil ani finančně ani kapacitně, neprováděl je bez vad a ani je nedokončil. Žalobce jako subdodavatel nedostal zaplaceno za svou dodávku a pohledávku za dlužníkem zajistil nesplatnou pohledávkou dlužníka (rozuměj zastavenou pohledávkou) „v době, kdy již bylo zjevné, že její splatnost ani nemůže nastat“. Dlužník nevedl řádně ani dokumentaci k pohledávkám (žalovanému nebyly dodány podklady k vymožení pohledávek dlužníka). Lze proto souhlasit s žalovaným (byť jeho postup vedoucí k dohodě o započtení nebyl správný), že nebýt této dohody, žalobci se nemuselo dostat ani plnění, které obdržel (97.600 Kč). II. Dovolání a vyjádření k němu

22. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

23. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že sice dovodil pochybení žalovaného spočívající v uzavření dohody o narovnání bez jeho souhlasu, ale nepřihlédl k tomu, že dohodou byla započtena popřená (nezjištěná) pohledávka společnosti I, ač na tuto skutečnost poukázal Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku (v R 72/2019).

25. Důkazní břemeno co do důvodů, pro které se lze zprostit odpovědnosti dle ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona, leží na insolvenčním správci (žalovaném), jenž je neunesl. Tvrdil-li žalovaný, že pohledávky dlužníka za společností I byly pro účely insolvenčního řízení nevymahatelné, měl je vyloučit z majetkové podstaty. Společnost I potvrdila existenci i vymahatelnost pohledávky dlužníka vůči ní jejím započtením v dohodě o narovnání. Argument ochotou smluvních stran slevit ze sporných stanovisek při uzavření dohody o narovnání nemá dovolatel za správný.

26. Dále dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že by se žalovaný pravděpodobně neubránil ve sporu o určení pravosti a výše pohledávky společnosti I. K pohledávce dlužníka vůči společnosti I poukazuje dovolatel na to, že její splatnost nastala předáním díla (v době podpisu dohody o narovnání byly domy zkolaudovány), přičemž k této skutečnosti navrhoval důkazy, jejichž provedení obvodní soud zamítl. III. Přípustnost dovolání

27. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

28. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

30. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

31. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

32. Žalobce (jako zástavní věřitel) uzavřel s dlužníkem (jako osobním dlužníkem, zástavcem a zástavním dlužníkem) dne 17. dubna 2009 zástavní smlouvu, kterou dlužník k zajištění splatné pohledávky žalobce vůči němu z titulu smlouvy o dílo ze dne 8. dubna 2008 (dále jen „smlouva o dílo č. 1“) ve výši 1.620.479,40 Kč (dále jen „zajištěná pohledávka“) dal žalobci do zástavy (až do částky 1.620.479,40 Kč) svou pohledávku, kterou má (jako zhotovitel) vůči společnosti I z titulu smlouvy o dílo ze dne 2. dubna 2008, ve znění dodatku ze dne 17. prosince 2008 (dále jen „smlouva o dílo č. 2“) ve výši 2.147.592 Kč, splatnou do 35 dnů po předání a převzetí díla investorem stavby (dále jen „zastavená pohledávka“).

33. Usnesením ze dne 18. prosince 2009, č. j. MSPH 88 INS 6151/2009-A-20, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného.

34. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku v celkové výši 1.011.230,05 Kč, z toho co do částky 913.886,45 Kč jako zajištěnou zastavenou pohledávkou. Takto byla žalobcova pohledávka k 9. březnu 2010 i zjištěna.

35. Společnost I přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku (vzešlou ze smlouvy o dílo č. 2) v celkové výši 3.050.149 Kč, z toho částku 2.115.589 Kč jako úhradu za odstranění vad díla (provedeného dlužníkem) zaplacenou společností I třetím subjektům a částku 934.560 Kč jako částku připadající na vady díla, které nebyly odstraněny k datu předání díla (a pro něž bylo nutné poskytnout investoru slevu z ceny díla v této výši).

36. Žalovaný sepsal do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči společnosti I (vzešlou ze smlouvy o dílo č. 2) ve výši 4.029.472,40 Kč, z čehož částku 1.854.932 Kč představovala cena díla a částku 2.174.540,40 Kč neuhrazené pozastávky.

37. Společnost I uznala [podle zjištění z listin k jednotlivým daňovým dokladům (fakturám vystaveným dlužníkem)] z požadované ceny díla částku 715.257,60 Kč a z neuhrazených pozastávek částku 2.144.540,10 Kč (celkem 2.859.797,70 Kč).

38. Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) uzavřel dne 20. října 2011 se společností I (jako přihlášeným věřitelem dlužníka) dohodu o narovnání, jejímž předmětem byla na straně jedné přihlášená pohledávka společnosti I ve výši 3.050.149 Kč a na straně druhé pohledávka dlužníka vůči společnosti I ve výši 4.029.472,40 Kč (zastavená pohledávka). V dohodě o narovnání uznala společnost I svůj závazek (dluh) vůči dlužníku ve výši 3.110.498 Kč, načež si smluvní strany započetly (ony) vzájemné pohledávky až do částky 3.050.149 Kč, s tím, že zbývající část svého závazku (dluhu) ve výši 60.349 Kč zaplatila společnost I na účet insolvenčního správce před podpisem dohody, stejně jako částku 39.651 Kč, na které se obě strany dohodly jako na částce, která má kompenzovat případné spory o výši nákladů spojených s odstraněním vad díla. Společnost I se dále zavázala vzít zpět žalobu o určení pravosti a výše pohledávky. Následně insolvenční správce prohlásil, že nemá vůči společnosti I žádné další nároky a pohledávky a společnost I, že nemá vůči insolvenčnímu správci ani vůči dlužníku žádné nároky a pohledávky.

39. Společnost I následně vzala zpět žalobu o určení pravosti a výše své pohledávky, jakož i přihlášku své pohledávky.

40. Usnesením ze dne 22. ledna 2014, č. j. MSPH 88 INS 6151/2009-B-76, insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci dlužníka souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zastavené pohledávky ve výši 97.600 Kč (z dosažené částky 100.000 Kč) žalobci.

41. Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka již skončilo.

42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), insolvenčního zákona, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku: § 3028 (o. z.)

(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 37 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

(2) Podle odstavce 1 insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem. (…) § 140 (insolvenčního zákona)

Předběžná opatření a započtení

(…)

(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. (3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu. § 294 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční správce je povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. To platí přiměřeně i pro dlužníkovy nepeněžité pohledávky ocenitelné penězi. (2) Povinnost podle odstavce 1 insolvenční správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání těchto pohledávek jsou neúměrně vysoké nebo je nelze krýt z majetkové podstaty.

§ 298 (insolvenčního zákona)

(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. (2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. (…) (4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu. (…) § 159 (obč. zák.)

(…)

(2) Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva. § 167 (obč. zák.) (1) Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. (…) § 170 (obč. zák.)

(1) Zástavní právo zaniká a/ zánikem zajištěné pohledávky, b/ zánikem zástavy,

(…)

§ 442 (obč. zák.)

(1) Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). (2) Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. (…) § 585 (obč. zák.)

(1) Dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. (2) Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. (3) Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. § 586 (obč. zák.) (1) Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat. (2) Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.

43. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení § 3028 o. z. beze změny od 1. ledna 2014. Ustanovení insolvenčního zákona ve výše uvedené (rozhodné) podobě platila beze změny od rozhodnutí o úpadku dlužníka do skončení insolvenční řízení vedeného na jeho majetek (12. března 2016) a ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve výše uvedené podobě (pro věc opět rozhodné) platila již v době uzavření smlouvy o dílo č. 1 a do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změny. Použitelnost ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, plyne v poměrech dané věci z ustanovení § 3028 o. z.

44. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

45. Z dikce ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je (i v době do 31. prosince 2013 byla) osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce (R 72/2019, odstavec [27]), a to odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů: [1] Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce. [2] Vznik škody. [3] Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.

46. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno. Insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2018“).

47. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že: [1] insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo [2] insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo [3] insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.

48. K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je zjednodušeně řečeno správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“. Srov. opět R 16/2018.

49. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nosné důvody jeho zrušujícího rozsudku spočívaly v nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu co do způsobu, jakým přijímal skutková zjištění a ve vadném označení žalovaného, jež mohlo mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí (R 72/2019, odstavec [25], [27] a [28]). Právní závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k výkladu ustanovení § 159 a § 169 obč. zák., činil s výhradou, že se pojily se skutkovými tvrzeními, nikoli se skutkovými závěry založenými na řádných skutkových zjištěních. Na základě skutkového stavu věci shrnutého výše uvedeným způsobem lze mít za nadále uplatnitelné (pro výsledek dovolacího řízení určující) následující závěry zrušujícího rozsudku (R 72/2019):

50. Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení (R 72/2019, odstavec [41]).

51. V insolvenčním řízení, v němž je úpadek zástavního dlužníka řešen konkursem, a v němž věřitel uplatňuje uspokojení pohledávky ze zajištění tvořeného zástavním právem k pohledávce dlužníka za jeho poddlužníkem, není poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, ani insolvenční správce zástavního dlužníka ani poddlužník oprávněn přivodit zánik zastavené pohledávky jejím započtením proti (přihlášené) pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku bez souhlasu zástavního věřitele. Tento závěr pak činí sám o sobě nesprávným závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil (uzavřením dohody o narovnání, jejíž součástí měla být dohoda o vzájemném započtení pohledávek poddlužníka na straně jedné a zástavního dlužníka na straně druhé) povinnosti vyplývající ze zákona. Nešlo totiž o to, zda insolvenční správce měl žádat zajištěného věřitele o udělení pokynu dle § 293 insolvenčního zákona, nýbrž o to, že bez souhlasu zajištěného věřitele nebylo možné přivodit zánik zajištění dohodou o vzájemném započtení pohledávek poddlužníka na straně jedné a zástavního dlužníka na straně druhé (R 72/2019, odstavec [43]).

52. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v dané věci byl splněn první předpoklad odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce. Dovodil však, že mezi jednáním, jímž žalovaný porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí [spočívajícím v tom, že bez povinného souhlasu zástavního věřitele započetl (dohodou o narovnání uzavřenou s poddlužníkem) zastavenou pohledávku proti pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku (insolvenčnímu dlužníku)] a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, jelikož z majetkové podstaty dlužníka by dovolatel ani tak (kdyby insolvenční správce neporušil své povinnosti) nemohl uspokojit svou přihlášenou (a zjištěnou) pohledávku (v majetkové podstatě se nacházely pouze nevymahatelné pohledávky). Nejvyšší soud uvádí k oněm (jednotlivým) předpokladům odpovědnosti insolvenčního správce za škodu následující: [1] K porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce

53. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem, že žalovaný porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, jestliže se zastavenou pohledávkou nakládal tak, že ji bez povinného souhlasu zástavního věřitele (dovolatele) započetl (dohodou o narovnání uzavřenou s poddlužníkem) proti pohledávce poddlužníka (společnosti I) vůči zástavnímu dlužníku (insolvenčnímu dlužníku)]. [2] Ke vzniku škody

54. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, takže je napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu; srov. např. již stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 3335/2013, uveřejněný pod číslem 92/2015 Sb. rozh. obč. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na něm leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje.

55. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že vznikem škody se ve zrušujícím rozsudku nezabýval; jeho další úvahy tedy povedou k prověření této otázky.

56. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže (zajištěná) pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo v první řadě proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit; jestliže pohledávka, která má být zástavním právem zajištěna, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu ani zástavní právo, i kdyby byl jinak právní titul vzniku zástavního práva naplněn.

57. Akcesorita zástavního práva však nemá jen stránku právní, ale také svůj ekonomický znak, spočívající v tom, že zástavní právo nemá svůj vlastní hospodářský účel. Zástavní právo totiž nepůsobí samo o sobě (samostatně), ale slouží k zajištění pohledávky a, nebyla-li pohledávka řádně a včas splněna, k jejímu uhrazení. Získáním a ani působením zajišťovací nebo uhrazovací funkce zástavního práva se majetek zástavního věřitele ve svém výsledku nezvyšuje (nerozmnožuje), neboť se v majetkové sféře zástavního věřitele může projevit pouze tak, že povede (může vést) k uspokojení jeho zajištěné pohledávky; právní prostředek zajištění pohledávky je podle svého účelu připoután k zajišťované pohledávce a již ze své podstaty (povahy) nemůže mít za následek, že by mohl zástavnímu věřiteli přinést vyšší (další) hodnotu, než kterou představuje (ekonomicky vzato) zajištěná pohledávka. Z hlediska ekonomického akcesorita zástavního práva vyjadřuje skutečnost, že nedochází ke zvýšení (rozmnožení) majetku zástavního věřitele jen následkem toho, že mu poskytuje nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), popřípadě že ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy) došlo k uspokojení zástavního věřitele. Právní význam má zástavní právo jen ve spojení se zajišťovanou pohledávkou, a to jen v tom smyslu, v jakém ovlivňuje její „bonitu“. Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod číslem 35/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/2007“).

58. Vzhledem k výše uvedenému rovněž platí, že pouhým zánikem zástavního práva nevzniká zástavnímu věřiteli škoda (jen tím v jeho majetkové sféře nenastala majetková újma, která by byla objektivně vyjádřitelná v penězích). Zánikem zástavního práva vznikne zástavnímu věřiteli škoda jen tehdy, jestliže zajištěnou pohledávku bylo možné úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě jestliže uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy bylo pro zástavního věřitele (ve srovnání s jinými způsoby úhrady pohledávky) rychlejší nebo spojené s nižšími náklady. Srov. opět R 35/2007.

59. Poměřováno skutkovým stavem této věci, dovolatelova pohledávka byla uspokojena v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jen v rozsahu 97.600 Kč, jelikož jiný majetek dlužníka k jejímu uspokojení nepostačoval.

60. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle soudy zjištěného skutkového stavu věci zastavená pohledávka (ve výši 4.029.472,40 Kč) zajišťovala v době zřízení zástavního práva pohledávku dovolatele vůči dlužníku (jen) do částky 1.620.479,40 Kč. Dovolatel pak přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (a takto též zjištěnou) pohledávku v rozsahu částky 913.886,45 Kč. Po odpočtu částky 97.600 Kč, kterou dovolatel obdržel „ze zastavené pohledávky“ [z částky 100.000 Kč představované částkami 60.349 Kč a 39.651 Kč, které podle dohody o narovnání zaplatila společnost I insolvenčnímu správci (žalovanému)] na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. ledna 2014, tak zůstala neuspokojenou částí zjištěné zajištěné pohledávky dovolatele částka 816.286,45 Kč. Dovolatel uplatnil žalobou (jako skutečnou škodu) pouze částku 798.008,72 Kč, což (jak bude dále rozvedeno) činí v zásadě zbytečnými jak úvahy odvolacího soudu o nedostatečnosti zbylého dlužníkova majetku, tak i zkoumání, zda kritizovaný postup insolvenčního správce mohl ovlivnit uspokojení dovolatelovy pohledávky i co do neuspokojené nezajištěné části dovolatelovy pohledávky (97.343,60 Kč), nepromítnuté v žalobním žádání. [3] K Příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody

61. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde skutečnost, že insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být (rovněž) prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněného pod číslem 49/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 49/2011“)

62. Pro posouzení, zda žalovaný (insolvenční správce) odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením jeho povinností. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde, jen když tvrzená škoda vznikne následkem toho, že insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (který je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sb. rozh. obč. Jestliže škoda nevznikla coby následek toho, že insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněný pod číslem 45/2016 Sb. rozh. obč.).

63. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi pochybením žalovaného a dovolatelem tvrzenou škodou, neboť uspokojení žalobcovy pohledávky záviselo na mimořádně nejistém předpokladu, že do majetkové podstaty dlužníka se podaří vymoci plnění v podobě zaplacení pohledávek dlužníka (srov. odstavec 33. napadeného rozhodnutí a reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 21. shora). Výhradu dovolatele, že společnost I se nachází v dobré finanční kondici a že v dohodě o narovnání uznala pohledávky dlužníka, vypořádal odvolací soud tím, že řečené ještě neznamená, že společnost I bude platit pohledávky, které má za sporné, a tím, že nelze na jedné straně brojit proti uzavření dohody o narovnání bez souhlasu dovolatele a na druhé straně se dovolávat jejích výsledků, když „to však při neplatnosti dohody není možné“ (srov. odstavec 32. napadeného rozhodnutí a reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 18. a 19. shora). Tyto úvahy odvolacího soudu nejsou přesné ani správné.

64. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že žádný ze závěrů, který přijal ve zrušujícím rozsudku (R 72/2019), nelze interpretovat jako závěr o „neplatnosti“ (lhostejno zda absolutní nebo relativní) dohody o narovnání a pokud si odvolací soud předmětné rozhodnutí tímto způsobem vyložil, jde o interpretaci chybnou. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vlastní argumentaci k otázce neplatnosti dohody o narovnání postrádá, je jeho úsudek, že dovolatel se nemůže dovolávat výsledků dohody o narovnání, když „to však při neplatnosti dohody není možné“, pro nepřezkoumatelnost právně bezcenný.

65. Aby nebylo pochyb o tom, co na dané téma obsahuje zrušující rozsudek (R 72/2019), Nejvyšší soud znovu uvádí, že jediný jeho závěr k dohodě o narovnání spočíval v úsudku, že „bez souhlasu zajištěného věřitele nebylo možné přivodit zánik zajištění dohodou o vzájemném započtení pohledávek poddlužníka na straně jedné a zástavního dlužníka na straně druhé“ (R 72/2019, odstavec [43]). Jinak řečeno, vzájemné započtení dohodou o narovnání uznaných vzájemných pohledávek dlužníka a společnosti I provedené v této dohodě nevyvolalo účinky zániku pohledávky dlužníka započtením v rozsahu, v němž se týkalo zastavené pohledávky [pohledávky dlužníka vůči společnosti I (poddlužníku) ve výši 4.029.472,40 Kč zastavené k zajištění pohledávky dovolatele (zástavního věřitele) vůči dlužníku (zástavnímu dlužníku)]. A ještě jinak řečeno, započtením provedeným v dohodě o narovnání nezanikla k započtení použitá zastavená pohledávka dlužníka vůči společnosti I (aktivní pohledávka), takže ve stejném rozsahu nemohla (započtením) zaniknout ani pohledávka společnosti I vůči dlužníku, proti které je započítáváno (pasivní pohledávka).

66. Tím, zda výše řečené (nezpůsobilost zápočtu v rozsahu zastavené pohledávky) vedlo nebo mohlo vést k (byť jen částečné) neplatnosti dohody o narovnání, se zrušující rozsudek Nejvyššího soudu nezabýval a žádný odůvodněný závěr na dané téma neobsahuje ani napadené rozhodnutí.

67. Zastavená pohledávka nezanikla započtením obsaženým v dohodě o narovnání, takže byla stále (jako dříve sepsaná) součástí majetkové podstaty dlužníka. Jestliže insolvenční správce do skončení insolvenčního řízení (12. března 2016) nevyňal zastavenou pohledávku z majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 227 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době skončení insolvenčního řízení) [což by dovolateli umožnilo, aby zastavenou pohledávku vymáhal sám], pak byl povinen uplatnit ji a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníka (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona), nebo ji zpeněžit jiným způsobem [např. úplatným postoupením (§ 283 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném v době skončení insolvenční řízení)]. To se ale do skončení insolvenčního řízení nestalo.

68. Závěr (obou soudů), že insolvenční správce nesmí vést soudní spory, nemůže- li rozumně předpokládat, že v nich bude úspěšný (srov. odstavec 31. napadeného rozhodnutí a reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 17. shora), by ve vazbě na úpravu obsaženou v ustanovení § 294 insolvenčního zákona mohl obstát pro účely zkoumání, zda měla být vymáhána pohledávka dlužníka za jeho dlužníkem, jen kdyby insolvenční správce (proto) takovou pohledávku vyňal (včas) z majetkové podstaty [a zabránil tak jejímu promlčení, prekluzi nebo jinému znehodnocení pro případ, že by ji (pro jiný náhled na vymahatelnost) hodlal vymáhat dlužník nebo (jako zde) zástavní věřitel].

69. Nelze-li přijmout (neodůvodněný) závěr o neplatnosti dohody o narovnání, pak ovšem napadeným rozhodnutím nelze mít za uspokojivě vypořádanou ani odvolací námitku dovolatele, že poddlužník (společnost I) svůj dluh (zastavenou pohledávku) uznal v dohodě o narovnání co do částky 3.110.498 Kč. Ostatně, odvolací soud přehlédl, že podle jím převzatých skutkových zjištění obvodního soudu (srov. odstavce 45. až 62. rozsudku obvodního soudu a zjištění reprodukované jako součást shrnutí skutkového stavu věci v odstavci 37. shora) společnost I již před uzavřením dohody o narovnání uznávala svůj dluh (zastavenou pohledávku) vůči dlužníku ve výši 715.257,60 Kč z titulu požadované ceny díla a ve výši 2.144.540,10 Kč z titulu neuhrazených pozastávek. Celkem šlo o částku 2.859.797,70 Kč. Odpověď na otázku, proč nebylo možné úspěšně vymáhat uznaný dluh, napadené rozhodnutí neposkytuje [a smysluplnou odpovědí není odpověď, že společnost I je k úhradě dluhu schopna, leč nikoli ochotna (srov. „argumentaci“ v odstavci 32. napadeného rozhodnutí a reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 18. shora)].

70. I kdyby byl vzat za základ dalších úvah jen společností I uznaný dluh (2.859.797,70 Kč) a kdyby se od této částky odečetla maximální možná výše nákladů spojených se „zpeněžením“ zastavené pohledávky [zpeněžením pohledávky se ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění rozumí i její vymožení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016)] představovaná (bez souhlasu zajištěného věřitele s vyššími náklady) 5 % výtěžku zpeněžení (142.989,88 Kč), pak by ze zbývajících 2.716.807,82 Kč stále bylo možné vydělit částku 913.886,45 Kč jako určenou k uspokojení zjištěné zajištěné pohledávky dovolatele.

71. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno již 18. prosince 2009, uplatní se pro stanovení případné výše odměny insolvenčního správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele (z částky 913.886,45 Kč) ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2012 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) vyhlášky č. 488/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů], čemuž odpovídají 2 % z částky 913.886,45 Kč (18.277,72 Kč), coby částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Po odpočtu oněch 18.277,72 Kč, jakož i po odpočtu částky 97.600 Kč vyplacené dovolateli na uspokojení zajištěné pohledávky na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. ledna 2014 zůstává neuhrazenou částí zjištěné zajištěné pohledávky dovolatele částka 798.008,72 Kč, jejíž úhrady se dovolatel žalobou domáhá. Zkoumat správnost postupu žalovaného ve vztahu k uznání pohledávky společnosti I nebo ke snížení zastavené pohledávky (v dohodě o narovnání) ze 4.029.472,40 Kč na 3.110.498 Kč, tedy je (bylo) zbytečné.

72. Na výše uvedeném základě lze uzavřít, že ačkoliv zastavená pohledávka nezanikla započtením provedeným v dohodě o narovnání minimálně v rozsahu, v němž ji společnost I sama uznávala (2.859.797,70 Kč) a ačkoli v žalobou uplatněném rozsahu nezanikla v průběhu insolvenčního řízení ani zajištěná pohledávka (a zástavní právo tak nezaniklo podle § 170 odst. 1 písm. a/ nebo b/ obč. zák.), žalovaný svým postupem (nečinností v době po uzavření dohody o narovnání) znemožnil dovolateli, aby se z ní v žalobou uplatněném rozsahu uspokojil v průběhu insolvenčního řízení. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a nemožností dovolatele uspokojit zjištěnou zajištěnou pohledávku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka alespoň ze zastavené pohledávky, je tedy za daného skutkového stavu věci rovněž dána.

73. K tomu, aby bylo možné přijmout závěr, že zastavená pohledávka se v rozsahu uplatněném žalobou stala pro dovolatele nedosažitelnou (nevymahatelnou), ačkoli zajištěnou pohledávku nebylo možné uspokojit z jiného dlužníkova majetku, však bylo nutné posoudit i otázku, zda ji dovolatel mohl (jelikož započtením nezanikla) v daném rozsahu úspěšně vymoci po společnosti I po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (srov. opět i R 35/2007) a zda po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka mohl dovolatel uspokojit neuhrazenou část zajištěné pohledávky z jiného dlužníkova majetku (vůči dlužníku). Takovou otázku si však soudy v této věci nepoložily.

74. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ve světle výše řečeného neobstojí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

75. Pro další fázi řízení Nejvyšší soud podotýká, že oba soudy měly za samozřejmé, že insolvenční řízení na majetek dlužníka již skončilo (což se stalo na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. února 2016, č. j. MSPH 88 INS 6151/2009-B-107, které nabylo právní moci dne 12. března 2016), aniž si položily otázku, zda pro výsledek řízení v dané věci má nějaký význam způsob, jakým bylo skončeno. Usnesení, jehož právní mocí skončilo insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka, je totiž usnesením o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, v rozhodném znění). To logicky vyvolává otázku (v řízení dosud nezodpovězenou), zda a v jakém rozsahu se na rozvrhu podílel dovolatel a zda a v jakém rozsahu přivodila úhrada částky určené rozvrhem zánik zajištěné části jeho zjištěné pohledávky (srov. § 165 odst. 4 insolvenčního zákona v rozhodném znění).

76. V další fázi řízení odvolací soud neopomene vypořádat se s námitkou dovolatele (proti úsudku, že zastavená pohledávka dosud není splatná), že již obvodnímu soudu nabízel důkazy, že tomu tak není. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že zákaz započtení zastavené pohledávky v dohodě o narovnání by platil, i kdyby dosud nešlo o pohledávku splatnou (srov. R 72/2019, odstavec [35]).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2023

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu