29 Cdo 1331/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v
právní věci žalobkyně S. p. ČR, s. r. o., proti žalovanému K. O., zastoupenému
Mgr. O. S., advokátkou, námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 79/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 6
Cmo 236/2006-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. února 2005, č. j. 13 Cm 79/2005 – 31, kterým tento soud
zamítl žalobu na zaplacení 1,700.000,- Kč s 6 % ročním úrokem od 2. března
2003 do zaplacení ze směnky a žalovanému nepřiznal nárok na náhradu nákladů
řízení, tak, že žalovanému uložil žalobkyni požadovanou částku zaplatit
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud poté, co zopakoval dokazování vlastní
směnkou, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), uvedl, že se
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že směnka je neplatná proto, že
její text neobsahuje bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžní částku.
Odvolací soud vycházel z ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb.,
směnečného a šekového (dále též jen „směnečný zákon“), který obsahuje výčet
podstatných náležitostí směnky vlastní, přičemž absence kterékoli z těchto
náležitostí v obsahu listiny způsobuje neplatnost směnky. Odvolací soud
uzavřel, že uvedené ustanovení mimo jiné v bodu 2 stanoví jako podstatnou
náležitost vlastní směnky bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžní sumu.
Zákon přitom nepředepisuje přesné znění platebního slibu. Je však třeba
vycházet ze skutečnosti, že jazykové vyjádření platebního slibu musí být
bezpodmínečné, přičemž bezpodmínečnost platebního slibu je striktní, a dále, že
z jazykového vyjádření musí slib zaplatit určitou peněžní sumu jednoznačně
vyplývat. V daném případě bylo proto třeba odpovědět na otázku, zda formulace
použitá ve směnce je bezpodmínečným slibem zaplatit určitou peněžní sumu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že směnka bezpodmínečný platební slib obsahuje.
V jejím textu není uvedena žádná podmínka, za níž by měla být směnečná suma
zaplacena, přičemž pro formulaci platebního slibu není podstatné, zda je
vyjádřen pomocí slovesa v první či ve třetí osobě čísla jednotného. Z textu
směnky jednoznačně vyplývá bezpodmínečný slib jejího výstavce (kterým je
žalovaný) zaplatit ve směnce uvedenou peněžní sumu. Za této situace shledal
odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že směnka je neplatná z důvodu
absence bezpodmínečného platebního slibu, nesprávným a uzavřel, že směnka má
veškeré náležitosti požadované ustanovením čl. I § 75 a § 76 odst. 3 směnečného
zákona, a proto je platnou směnkou vlastní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel má za to, že z vyjádření „dne 3. února 2002 zaplatí výstavce za tuto
směnku“, lze jazykovým výkladem dospět k jedinému závěru, a to, že sloveso
zaplatí (tj. 3. osoba čísla jednotného) není bezpodmínečným slibem zaplatit
určitou peněžní sumu. Jedná se o pouhé konstatování, ovšem nikoli o
bezpodmínečný slib. Vzhledem k této skutečnosti listina předložená žalobkyní
jako směnka nesplňuje formální náležitosti stanovené zákonem a nejde tudíž o
směnku, uzavírá dovolatel.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že směnka
obsahuje bezpodmínečný závazek výstavce zaplatit částku v ní uvedenou. Použitou
formulaci „dne 3. dubna 2002 zaplatí výstavce za tuto směnku: 1.700.000,- Kč“
nelze dle přesvědčení dovolacího soudu chápat jinak, než jako závazek výstavce
uvedenou sumu zaplatit.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel
neměl ve věci úspěch a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. listopadu 2009
Doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu