29 Cdo 1361/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně ESOLUS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kamzíková 1, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 27 12 69 27, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, PSČ 115 02, proti žalovanému
Ing. T. Z., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o.,
identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, PSČ 150 00, o vyloučení věcí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 58 Cm 146/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu
2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo
239/2008-250, k odvolání žalovaného potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze
dne 28. května 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, jímž Městský soud v Praze
vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen
„sporné nemovitosti“). Odvolací soud – odkazuje na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci a
cituje ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, § 16 odst. 1
zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně
probíhajících výkonů rozhodnutí, § 338zn zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), § 36 odst. 1 a § 48 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách – shledal žalobou uplatněný nárok po
právu.Přitom vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-127, Městský soud v
Praze prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty
ustavil žalovaného. 2) Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně a žalobkyně, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník
sporných nemovitostí, podala včas žalobu o jejich vyloučení ze soupisu majetku
konkursní podstaty. 3) Žalobkyně nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem „na základě
usnesení o příklepu“ (rozuměj na základě usnesení soudního exekutora ze dne 20. září 2005, č. j. 067 EX 957/04-431), s tím, že
exekuce byla nařízena Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8415/2004
(jde o usnesení ze dne 27. dubna 2004, č. j. 19 Nc 8415/2004-19, jímž byla
nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze
dne 9. března 2004, č. j. 14 C 149/2003-163, k uspokojení pohledávky
oprávněného ve výši 118,922.109,93 Kč s 20% úrokem z prodlení z částky
73,228.583,34 Kč od 15. října 2003 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení
1,198.065,- Kč a k úhradě nákladů exekuci a nákladů oprávněného, určených
exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a jímž byl provedením exekuce
pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D.). 4) Usnesení o příklepu nabylo právní moci 6. října 2005 a 9. listopadu 2005
vydal soud usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty, jež nabylo právní moci 26. listopadu 2005, přičemž bylo splněno předtím než byl prohlášen konkurs na
majetek úpadkyně. 5) Soudní exekutor vydal dne 4. května 2005 pod č. j. EX 957/04-294 exekuční
příkaz prodejem podniku úpadkyně, přičemž následným usnesením ze dne 11. července 2005, č. j. 067 EX 957/04-321, tento exekuční příkaz zrušil. 6) Dne 5. května 2004 soudní exekutor vydal exekuční příkaz „na nařízení
prodeje sporných nemovitostí“. Odvolací soud zdůraznil, že „v případě exekučního příkazu o prodeji podniku se
dosavadní probíhající exekuční řízení přerušuje, resp. nelze provést exekuci
odděleně, nýbrž pouze v rámci exekuce prodejem podniku“.
„V případě
nerespektování účinků exekučního příkazu prodejem podniku na probíhající
exekuce jinými způsoby, tj. přerušení těchto jiných exekucí, lze dovodit, že
nastanou podobné účinky jako v případě nerespektování prohlášení konkursu na
úpadcův majetek, pokud tomu nebrání zákon“. K otázce platnosti dražby (rozuměj dražby dovršené shora zmíněným příklepem)
pak uzavřel, že „každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným
způsobem zasaženo a je účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo
navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby“, a
to při splnění podmínek určených v odvolacím soudem citovaných ustanoveních
zákona o veřejných dražbách. „Právo napadnout výsledek nedobrovolné dražby, jež
proběhla i v projednávané věci, se uplynutím lhůty prekluduje a není tu místo
pro úvahy o tom, zda dražba proběhla v souladu s právními předpisy, resp. i jí
předcházející exekuční řízení tak, jak tomu je v případě institutu popření
vykonatelné pohledávky přihlášené do konkursu“. „V projednávané věci exekučním příkazem 294“ (tj. exekučním příkazem prodejem
podniku) „byla přerušena exekuce prodejem sporných nemovitostí, tento příkaz
nemohl být zrušen a k jeho odstranění bylo třeba exekuci prodejem podniku
zastavit, k čemuž nedošlo“. „Je možné, že exekuční řízení a následná dražba
byly provedeny v rozporu se zákonem, ale je třeba připomenout, že rozhodnutí
exekutora mají povahu a účinky rozhodnutí soudu podle občanského soudního řádu
a nelze proto úkony státního orgánu přičítat k tíži žalobkyně jako vydražitele. Lze souhlasit se žalovaným, že neměl možnost se zúčastnit exekuce a dražby, kde
by procesně vystupoval jinak než úpadkyně, která mohla mít zájem na tom, aby
při exekuci byl uspokojen pouze jeden z jejích věřitelů, avšak právní úprava
neumožňuje přezkum těchto řízení tak, jak tomu je v konkursu při popření
přihlášené vykonatelné pohledávky; přisvědčit námitce žalovaného, že rozhodnutí
státních orgánů v řízeních, jichž se účastnila úpadkyně a nikoliv on sám, pro
něho nejsou závazná, by ve svých důsledcích znamenalo připustit v zákoně
neupravenou výjimku z ustanovení § 48 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a
porušit tak rovnost subjektů právních vztahů“. Proto odvolací soud „shrnul, že nelze již přezkoumávat postup státního orgánu v
exekuci či při dražbě, neboť tomu brání výše uvedené ustanovení zákona o
veřejných dražbách, a že se žalobkyně stala vlastníkem sporných nemovitostí
ještě dříve, než byl prohlášen na úpadkynin majetek konkurs, neboť se tak stalo
nikoliv na základě smlouvy, a proto k nabytí práva není třeba jeho vkladu do
katastru nemovitostí, když změna vlastnictví se v něm vyznačuje pouze
záznamem“. „V případě, že žalovaný utrpěl nesprávným úředním postupem újmu,
nelze ji uplatňovat vůči vydražiteli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel akcentuje, že „dražba proběhla za zcela nestandardních, jedinečných a
zřejmě již neopakovatelných podmínek, kdy na rychlosti a zjevné nezákonnosti
finančně zainteresovaný soudní exekutor provedl exekuci prodejem nemovitostí v
rozporu se zákonem a přesto, že tomu bránila nařízená exekuce prodejem
podniku, a to aniž jednotlivá na sebe navazující rozhodnutí podle občanského
soudního řádu (usnesení o ceně, dražební vyhláška apod.) byla řádně a v souladu
se zákonem doručena, mohla tak vůbec nabýt právní moci a způsobit právní
následky s ním spojené“. Odvolací soud – pokračuje dovolatel – „použil nepatřičnou právní úpravu
provedenou zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách“ a „záměrně a svévolně
zvolil obecně závazný právní předpis, který mu zdánlivě umožnil rozsudek soudu
prvního stupně potvrdit, byť si byl vědom toho, že tak učinil ke škodě úpadkyně
a jejích konkursních věřitelů, neboť soudní exekutor není osobou oprávněnou
vystupovat jako dražebník a organizovat a provádět dražbu podle zákona o
veřejných dražbách“. „Pokud by totiž odvolací soud rozhodl v souladu se
zákonem, musel by konstatovat, že dražba proběhla podle občanského soudního
řádu“ (k tomu srov. ustanovení § 69 exekučního řádu, z něhož plyne, že
„provedení exekuce podle zákona o veřejných dražbách je vyloučeno a exekutor
byl povinen důsledně postupovat podle občanského soudního řádu“). „Vzhledem k tomu, že povinné (úpadkyni) poté co soudní exekutor účelově vydal
exekuční příkaz prodejem podniku, nebyla jednotlivá rozhodnutí řádně doručena,
nemohla tato na sebe navazující rozhodnutí upravující postup při provádění
exekuce nabýt právní moci a způsobit tak zamyšlené právní následky“. „Žalovaný má za to, že pokud soudní exekutor, veden snahou získat za každou
cenu smluvní odměnu v řádu milionů korun, vědomě porušil zákon, když provedl
exekuci prodejem nemovitosti přesto, že tato exekuce byla ze zákona přerušena,
v exekučním řízení nebylo povinné řádně doručováno a z tohoto důvodu rozhodnutí
soudu ani soudního exekutora nenabyla právní moci, nelze úkony státního orgánu
přičítat k tíži úpadkyně, jejích konkursních věřitelů a v neposlední řadě i
daňových poplatníků, ale toliko k tíži žalobkyně, která se soudním exekutorem
jednala ve shodě a byla si vědoma toho, že pokud má získat předmětné
nemovitosti, je v tomto konkrétním případě třeba k vědomému porušení zákona
motivovat soudního exekutora nezanedbatelnou částkou Kč 7,000.000,- “. „S přihlédnutím k tomu, že podle kogentního ustanovení § 336l odst. 2 o. s. ř.
se vydražitel stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím pouze za
předpokladu, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší
podání, a to ke dni usnesení o příklepu, přičemž splněny musí být obě podmínky,
má za to, že jelikož žalovaný v řízení prokázal, že usnesení o příklepu z
časových důvodů (hrozba prohlášení konkursu) nebylo povinné (úpadkyni) do
dnešního dne řádně doručeno, nemohla se žalobkyně stát vlastníkem předmětných
nemovitostí“, kteroužto „skutečnost soud prvního stupně odmítl respektovat a
odvolací soud překlenul odvoláním se na ustanovení § 48 odst. 4 zákona o
veřejných dražbách“. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud především předesílá, že v projednávané věci žalobkyně měla nabýt
vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě příklepu exekutora (§ 336j
o. s. ř.), uděleného při dražbě konané dne 20. září 2005 (srov. usnesení ze dne
20. září 2005, č. j. 067 EX 957/04-431) a splnění podmínek určených ustanovením
§ 336l odst. 2 o. s. ř.
Jakkoli šlo o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí podle ustanovení § 66
a násl. exekučního řádu, není pochyb o tom, že ve smyslu ustanovení § 69
exekučního řádu se na její provádění, nestanoví-li tento zákon jinak (viz jeho
ustanovení § 66 až § 68), přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu
upravující výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, tj. ustanovení § 336 a
násl. o. s. ř. K tomu, že provádění exekuce, resp. soudního výkonu rozhodnutí
prodejem (nemovitých) věcí formou dražby a dražbu realizovanou podle zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nelze ztotožňovat, když jde o rozdílné
instituty, při nichž dochází ke zpeněžení nemovitostí a uspokojení pohledávky
věřitele, viz např. mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly
13/2008 a 11/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poměřoval-li odvolací soud regulérnost provádění exekuce prodejem nemovitých
věcí a vznik vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem ustanoveními
§ 36 odst. 1 a § 48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, nutno přisvědčit
námitkám dovolatele, že věc posoudil podle právního předpisu, který na danou
věc nedopadá a již proto nelze dovolání upřít důvodnosti.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími
důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost procesní
obrany žalovaného v intencích ustanovení § 69 exekučního řádu, tj. přiměřeně
podle ustanovení občanského soudního řádu o provádění výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitých věcí, a to včetně námitek směřujících proti závěru o
vzniku vlastnického práva žalobkyně, ve vazbě na zaplacení nejvyššího podání a
právní moc usnesení o příklepu (§ 336l odst. 3 o. s. ř.). Přitom nepřehlédne
ani závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 54/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1 a § 434 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu