29 Cdo 1373/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Z.B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J.P., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 159/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2000 č. j. 11 Co 47/2000-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 2 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 27. října 1999 č. j. 16 C 159/98-20
zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč s
20% úrokem od 25. 8. 1998 do zaplacení, zastavil řízení ohledně zaplacení 20%
úroku z částky 70 000 Kč od 31. 12. 1997 do 24. 8. 1998 a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že
žalobkyně je společně s žalovaným podílovou spoluvlastnicí domu v obci S. se
stejnými spoluvlastnickými podíly. S žalovaným bylo dohodnuto, že v přízemí
nemovitosti vybuduje restauraci. Žalovaný provedl bourací práce, které byly
ukončeny v květnu 1996, ale po povodni v tomtéž roce již žalovaný pokračoval v
rekonstrukci jen v jím obývané polovině domu. Dne 13. 8. 1997 sepsali účastníci
listinu označenou jako "připomínky k provedení stavby", v níž žalobkyně
požadovala finanční vyrovnání v celkové výši 100 000 Kč, úplné osamostatnění
elektrické instalace a rozdělení rodinného domu s pozemky na dvě poloviny.
Téhož dne zaslala žalobkyně Magistrátu města O. , odboru výstavby, svoje
vyjádření ke změně stavby s tím, že souhlasí s provedenou změnou stavby, pokud
spoluvlastník dodrží podmínky dohody uzavřené dne 13. 8. 1997. Dne 8. 7. 1998
byl potom žalovaný vyzván právním zástupcem žalobkyně ke sdělení, kdy zaplatí
dlužnou částku podle této dohody. Soud prvního stupně z takto zjištěného
skutkového stavu dovodil, že text listiny z 13. 8. 1997 nezaložil žalovanému
žádné právo, ale ani povinnost ve vztahu k žalobkyni. Listina deklaruje pouze
určité požadavky, nikoli vznik či existenci závazku žalovaného. Vzhledem k
tomu, že žalobkyně již nenabídla soudu žádný jiný listinný nebo jiný důkaz,
nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, zda žalovaný je povinen žalobkyni
uplatněnou částku zaplatit. Žalobu proto zamítl vyjma zaplacení 20% úroku z
částky 70 000 Kč od 31. 12. 1997 do 24. 8. 1998. V této části řízení zastavil,
neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
28. února 2000 č. j. 11 Co 47/2000-34 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 70 000 Kč s 20% úrokem
z prodlení od 25. 8. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů řízení odvolacího. Ve výroku I zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen. Odvolací soud zopakoval důkazy listinami a dokazování doplnil
výslechem svědka J.B. Zjistil, že žalovaný začal se souhlasem žalobkyně s
nástavbou jím užívané poloviny domku pro zřízení bistra. Zasáhl stavbou i do
druhé poloviny domku, kterou užívá žalobkyně se svou rodinou. Následky výstavby
neodstranil a zanechal druhou polovinu domku poškozenou. V důsledku toho došlo
ke sporům a následnému závazku žalovaného uhradit žalobkyni 100 000 Kč, čímž
žalobkyně podmínila svůj souhlas se změnou stavby. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně vyhodnotil listinu ze dne 13. 8. 1997 jako smlouvu
uzavřenou podle ustanovení § 51 občanského zákoníku, z níž vyplývají konkrétní
práva a povinnosti. Žalobkyně se zavázala poskytnout svůj souhlas se změnou
stavby, který žalovaný nutně potřeboval pro stavební úřad, aby mohlo dojít ke
kolaudaci již vybudovaného bistra. Tento závazek žalobkyně splnila. Žalovaný se
naopak zavázal k zaplacení finanční částky ve výši 100 000 Kč představující
náhradu škody, která vznikla žalobkyni při provádění stavebních úprav ze strany
žalovaného. Tento svůj závazek ani částečně nesplnil. Odvolací soud nedospěl k
závěru, že by smlouva byla neplatná (§ 37 - 39 občanského zákoníku) a v průběhu
řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný případně od smlouvy
odstoupil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém uvedl, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř./. Namítl, že listina z 13. 8. 1997 měla být posouzena
z hlediska § 37 - 39 občanského zákoníku s tím, že pouze deklaruje určité
požadavky, nikoliv ale vznik či existenci závazku žalovaného. Dovolatel je toho
názoru, že text zachycený v listině mu nezaložil žádné právo ani povinnost ve
vztahu k žalobkyni. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje
za věcně správný a poukázala na to, že dovolatel se listinou z 13. 8. 1997
prokazoval jako dohodou se spoluvlastnicí domku v řízení před správními úřady.
Na jejím základě a za podmínek jejího dodržení byla dovolateli povolena změna
stavby a dodatečná kolaudace. Text v listině je tedy podle žalobkyně nutno
považovat za smlouvu uzavřenou oběma účastníky řízení, z níž pro ně vyplývají
práva a povinnosti. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237
odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.). Tyto vady, jejichž
existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a
ani žalovaný netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem. V daném případě je vůle stran vyjádřená v bodě označeném
pod č. 1 této listiny zřejmá z jejich jazykového vyjádření. Z této vůle
vyplývá, že účastníci hodlali uzavřít dohodu o úpravě práv mezi nimi sporných.
S dovolatelem lze souhlasit jen potud, že odvolací soud nesprávně posoudil
právní povahu této smlouvy. Odvolací soud zjistil, že polovina domku, kterou
obývá žalobkyně, byla při rekonstrukci poškozena, aniž by byly následky tohoto
poškození posléze odstraněny. Jednáním žalovaného vznikla žalobkyni škoda,
kterou on sám nepopíral a byl ochoten poskytnout náhradu v rozsahu 20 - 25
tisíc korun. S tímto návrhem žalobkyně nesouhlasila. Dne 13. 8. 1997 potom
zformulovala svoje požadavky na rozsah a způsob náhrady vzniklé škody. Její
návrh žalovaný svým podpisem akceptoval. Nejvyšší soud na základě uvedených
zjištění dospěl k právnímu názoru, že účastníci řízení uzavřeli dne 13. 8. 1997
pod bodem 1 dohodu o narovnání podle ustanovení § 585 občanského zákoníku.
Touto dohodou odstranili pochybnosti, které mezi nimi panovaly ohledně výše
náhrady škody způsobené žalobkyni stavební činností žalovaného a upravili též
způsob, jakým měla být náhrada zaplacena. Dohoda proto zakládá povinnost
žalovaného zaplatit žalobkyni spornou částku. Rozsudek odvolacího soudu, který
dospěl ke stejnému výslednému závěru, proto Nejvyšší soud považuje za věcně
správný, i když se odchyluje od názoru odvolacího soudu, pokud jde o povahu
zmíněné smlouvy.
Dohoda o narovnání musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z
hlediska jejich platnosti. Ze zjištěného skutkového stavu dovolací soud
nedovodil, že by dohoda uzavřená pod bodem 1 listiny z 13. 8. 1997 trpěla
vadami, které jsou důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 37 až 39 občanského zákoníku. I v tomto směru je rozsudek
odvolacího soudu nutno považovat za správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolání
úspěšný a náklady žalobkyně spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní
služby ve výši 2 500 Kč /§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č.
177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarifu), ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb./ a v paušální
částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit.
vyhl.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá tento rozsudek, může
žalobkyně navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová