29 Cdo 1397/2025-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce GEOSAN GROUP a. s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 28169522, zastoupeného Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, proti žalovanému P. Ch., zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 395/15, PSČ 779 00, o zaplacení částky 13 309 071 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 598/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. 69 Co 321/2019-725, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 5. června 2019, č. j. 26 C 598/2009-700, Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, jíž se žalobce (GEOSAN GROUP a. s.) domáhal na žalovaném (P. Ch.) „zaplacení částky 13 309,07 Kč s příslušenstvím“ (bod I. výroku) a uložil žalobci nahradit žalovanému na nákladech řízení „částku ve výši, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (bod II. výroku).
2. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. června 2019, č. j. 26 C 598/2009-712 (dále jen „opravné usnesení“), opravil podle ustanovení § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), rozsudek ze dne 5. června 2019 v bodu I. výroku tak, že se zamítá žaloba žalobce, jíž se domáhal po žalovaném zaplacení částky 13 309 071 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku opravného usnesení) a v bodu II. výroku tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 810 191 Kč (bod II. výroku opravného usnesení).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. října 2019, č. j. 69 Co 321/2019-725, opravné usnesení potvrdil.
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže opravným usnesením opravil v bodu I. výroku rozsudku ze dne 5. června 2019 chybu v psaní a v bodu II. výroku téhož rozsudku chybu spočívající v neuvedení výše nákladů řízení, neboť se v obou případech jedná o zjevnou nesprávnost. Ve vztahu k opravě bodu II. výroku rozsudku ze dne 5. června 2019 zdůraznil, že výše nákladů řízení uvedená v opravném usnesení odpovídá odůvodnění rozsudku. Uzavřel rovněž, že domáhá-li se žalobce věcně jiného rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení, je na něm, aby podal odvolání proti opravovanému rozsudku ze dne 5. června 2019, neboť „v této fázi není důvod zasahovat do opravy“.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to (poměřováno jeho obsahem) proti té části výroku usnesení, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku opravného usnesení ohledně opravy rozsudku ze dne 5. června 2019 ve výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, popřípadě právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Namítá přitom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že postupem podle § 164 o. s. ř. nelze doplňovat výrok nebo jej dotvářet, přičemž uvedení výše nákladů řízení do bodu II. výroku rozsudku ze dne 5. června 2019 takové nepřípustné doplnění nákladového výroku představuje. K tomu dále argumentuje, že opravné usnesení mu nově vytvořilo povinnost platit náhradu nákladů řízení protistraně, neboť bod II. výroku rozsudku ze dne 5. června 2019 je „výrokem prázdným“ a žádnou povinnost nestanovuje; odvolací soud se tak měl odvoláním žalobce ohledně výše nákladů věcně zabývat a nikoliv žalobce „formalisticky odkázat na uplatnění opravného prostředku proti jinému rozhodnutí“.
7. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
8. Nejvyšší soud předesílá, že po podání dovolání zjistil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. ledna 2021, č. j. KSOL 41 INS 24071/2020-A-8 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), úpadek žalovaného a povolil jeho řešení oddlužením, o čemž byli účastníci řízení vyrozuměni usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, č. j. 29 Cdo 678/2020-752. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou [§ 140a věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], přičemž v daném sporu jde o pohledávku žalobce, která měla (musela) být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (chtěl-li dovolatel dosáhnout jejího poměrného uspokojení z majetkové podstaty žalovaného), mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání teprve poté, co pominuly účinky rozhodnutí o úpadku [což se stalo v důsledku usnesení ze dne 1. dubna 2025, č. j. KSOL 41 INS 24071/2020-B-36, (zveřejněného v insolvenčním rejstříku téhož dne), kterým vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalovaného a osvobodil jej od placení pohledávek].
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v otázce předestřené dovolatelem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
10. Judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení § 164 o. s. ř. je ustálena v názoru, že vydáním opravného usnesení lze zhojit vadu písemného vyhotovení rozhodnutí, která je důsledkem zřejmého pochybení, k němuž došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, a jež je pro každého zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné. Nemusí přitom jít jen o chyby v psaní a počtech (písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné zjevné nesprávnosti), ale i o chyby obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Je přitom nepřípustné, aby soud postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. měnil obsah výroku rozhodnutí, kterým je tento soud zásadně vázán (§ 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř.), ledaže se jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i o jiné zjevné nesprávnosti. K tomu srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod číslem 37/1969 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2018, pod číslem 18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 5449/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2016.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu z mezí předestřené ustálené rozhodovací praxe nevybočuje. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně postupoval při vyhlášení rozsudku podle § 151 odst. 5 o. s. ř. a ponechal určení výše nákladů řízení na písemné vyhotovení rozsudku. Jestliže do písemného vyhotovení svého rozsudku ze dne 5. června 2019 převzal formulaci výroku ve vyhlášeném znění (tedy bez uvedení výše nákladů), jde o případ „jiné zjevné nesprávnosti“; dovolateli nelze přisvědčit, že by mu opravné usnesení nově založilo doposud neexistující povinnost k náhradě nákladů řízení protistraně, neboť ta byla uložena již v opravovaném rozsudku ze dne 5. června 2019 a provedená oprava se výrokově týká pouze doplnění konkrétní výše těchto nákladů, která odpovídá odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ze dne 5. června 2019. Ačkoliv soud prvního stupně neprovedl opravu zcela vhodným způsobem, když v opravném usnesení znovu uvedl celé znění opravovaného výroku [k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněné pod číslem 49/2003 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 49/2003“)], nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, jaké zjevné nesprávnosti se oprava týkala.
12. Závěr odvolacího soudu, že věcné námitky proti výši náhrady nákladů řízení musí žalobce uplatnit v odvolání proti opravovanému rozsudku ze dne 5. června 2019, rovněž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž odvolání proti opravnému usnesení lze odůvodnit zásadně jen tím, že nejsou splněny předpoklady pro jeho vydání. K tomu srov. R 49/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod číslem 46/2005 Sb. rozh. obč., či usnesení sen. zn. 29 NSČR 163/2016.
13. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu